Květen 2009




Na téma: Jacob a Drákula

17. května 2009 v 18:08 | Peti |  Moje kecy
Po dlouhé době jsme se s Angie domluvili, že vyrazíme ven. Slovo dalo slovo a řeklo se, že pojedeme provětrat kola a oživit trochu svojí kondici. Sraz jsme domluvuvili ve dvě, takže jsem v půl druhé jsem čapla Jacoba (své kolo) a vydala na místo určení - tedy k válci, který je z neznámých důvodů zaparkovaný uprostřed pole na pomezí Těň a Strašic.
Angie se vytáhla, její zpoždění čítalo 27 minut (a to sem jí jela nakonec ještě naproti). Neměla s sebou pití (což se se nám později ukázalo osudným, jelikož já ho taky moc neměla), v ruce měla děsnou helmu z dob dřevěného uhlí a nadávala, že by jí to mohl dlaždič závidět. Její kolo také nevypadalo moc ve formě.
Po kratší výměně názorů na téma pozdních příchodů nakonec vyšlo najevo, že po mě chce, abych jí nafoukla přední kolo. To totiž nebylo nafouklé vůbec a zadní bylo pro změnu přefouklé. Mě se ho ovšem nechtělo ufukovat (což se nám ukázalo ještě osudnějším, než nedostatek pití). Následně jsem Angie asi pět minut přesvědčovala, že má hemu nasazenou obráceně a dalších pět minut jsem jí vysvětlovala jak si jí má nasadit správně. Nevinila bych jí z nedostatku důvtipu, ta helma byla vážně zvláštní.
Bylo něco po druhé hodině odpolední,když jsme konečně, podél kravína, vyrazili k lesu. Projeli jsme po tankovce (po té silnici se vozí tankdy, když je v prostoru Den pozemního vojska neboli Bahna) a zamířili si to do Prostoru (jako vojenskéhoú, směrem k zámečku. Můžu jedině říct, že cesta tam byla úspěšná (je to většinou dost z kopce). Ovšem cesta zpět už taková nebyla. Rozhodla jsem se totiž Angie táhnout přes Těně, což by za jiných okolností bylo dozajista velice působyvé. Ovšem tyto okolnosti nenastaly.
Napřed jsem zjistila, že Angiina helma se prostě nedá zkrotit, a že jí sedí na hlavě poněkud zdeformovaně.I Angie vyhlížela zdeformovaně. Ovšem všechny kopce nahoru vyjela a dokonce, když jsme si pak dali malou pauzičku, tak jsme došli k závěru, že až bude za 20 let třídní sraz, budeme tam nejhezčí a nejslavnější.
Pak ale nastal největší zkrat všech dob. Jedeme si to takle z kopečka k Těním a já koukám, že proti nám jednou nějací cyklisté. A pak se to ozvalo. Příšerná rána. Zprvu jsem se domnívala, že to Angie prostě jen upadl stojánek z kola, ale pak mi to došlo. Angie nemá stojánek! Ti protijedoucí cyklisti se na nás koukali značně podivně, ale ani je nanapadlo zastavit a pomoc nám! Angie tam stála nad svým kolem, culila se jako měsíček na hnoji a v její zadní pneumatice zela díra velikosti New Yorku.
Následně tedy Angie, a s ní společně i já, tlačila kolo. Než jsme došli do Těň byli jsme málem mrtvé žízní a to navíc raději ani nepopisuju, jak Angie zapadla do asfaltu. V Těních jsme se rozhodli, že půjdem pro Míšu, protože bydlí na cestě na Strašice, zatímco já bydlím na druhé straně vesnice a tam se nám nechtělo jít. Tak nějak jsem doufali, že nám dá Míša napít. Nastala však další zrada jelikož Míša byla podle její prababičky buď na HRADĚ, nebo na ZAHRADĚ. Bylo to dost matoucí, protože v Těních žádný hrad není a na zahradě nebyla.
Vydali jsme se tedy opět na cestu. Došli jsme za pilu a tam jsme vylezli na panely, které jsou tam už desítky let navršené (od dob, kdy se z nich stavěla tankovka). Angie pojmenovala svoje kolo Drákula, jelikož jí pije krev (mě taky). Také podotýkám, že během té chvíle, co jsme seděli na panelách jeli asi tři pelotony cyklistů. Jeden z nich se ukázal jako velice, ale opravdu velice trapný týpek. Obě jsme totiž šilhali žízní a on zpomalil a povídá: "No tak holky, vyndejte ty cigára." Myslim,že Angie už žízní ani pořádně neslyšela.
Když jsme se pak rozhodli slézt dolů, Angie se bála skočit jelikož... je blbá. Nedala si vysvětlit, že když seskočí ze 30cm, tak se jí nic nestane. Údajně ale nechtěla skákat, jelikož tam byly kopřivy (haha). Nebyly, byly to hluchavky, ty nepálí, jen smrdí. Pak jsme teda šli (já vlastně ani nemusela, ale doprovázet Angie mi přišlo hrozně odvážné), oběma se žízní točila hlava a myslím, že náš organismus nebyl daleko od zkolabování.
Ale nakonec si přecejen říkám, že tahle naše vyjíždka byla ve finále velice povedená. Proč? Obě jsme naživu (kupodivu) a dokonce jsme i dorazili domů bez větší újmy na tělesném či mentálním zdraví. Jen pochybuji, že Angie ještě někdy dostanu na kolo.
xxx

Jako malý

15. května 2009 v 21:02 | Peti |  Moje fotky
pict




Na téma: Výlet do Cheznovic

4. května 2009 v 20:31 | Peti |  Moje kecy
Zase jednou jsme se sestřenkou Jančou alias Váhušou udělali "akci". Sebrali jsme kola a vydaly se do nedalekých Cheznovic, což se prostě nemohlo obejít bez hromady, téměř tradičních, problémů.
První problém se vylousknul hned při odjezdu. Mermomocí s námi totiž chtěl jet Honzík, což je můj 4letý bratránek a Váhušin mladší bráška. Nebyl by to problém, kdyby se mě nebál. Nevím proč ze mě měl takový strach. Nicméně nemoh se rozhodnout, chudák malej, jestli se víc bojí mě, nebo chce víc do Cheznovic. vyřešil to tradičně - rozeřval se.
Nakonec jsme po nějakých 10 minutách (podle Jančiných propočtů po 13 minutách) vydali ze zdejšího nehezky dlouhého a strmého kopce znavého Petrák - bez Honzíka. Bohužel jsem na sobě měla igelitovou bundu, která se při jízdě proti větru nafoukla a dělala mi obrovská ramena a hrb. Janča z toho měla obrovský záchvat smíchu. Mě to zase tak vtipné nepřipadalo. Před vjezdem do Cheznovic jsem bundu raději schovala k Janče do báglu (s obrázky autíček). Zatmco jsem tak činila, Janča mi mi ukazovala, jak jí nedávno málem srazil autobus (přitom jak mi to ukazovala, jí málem srazilo auto).
S několikaminutovým zpožděním jsme nakonec dorazili na hřiště, kde jsme měli mít sraz s Lenkou a Fišinou. Hned jsme je spatřili, jak sedí na tribuně a začali jim mávat. Ovšem ejhle. Najednou vidíme, že Lenka hraje s klukama fotbal. Zbysřili jsme. S kým to tam ta Fišina sedí? S nikým. Fiši si totiž opodál hrála s nějakými dětmi. Ti lidé na tribuně z nás museli mít nehezkou zábavu, protože jsme mávaly jako umanuté v domění, že si nás holky nevšimly! Pak naštěstí zavládla vzácná chvíle klidu, kdy jsme seděli na tribuně a vzpomínali na příhody hor a florbalů. Ještě ted mě bolí pusa ze záchvatu smíchu, který jsem dostala při vyprávění příhody o tom, jak Verče pěnila pusa, když jsem jí dala na kartáček šampon.
Fišina potom musela domů, tak jsme se s Jančou také pomalu sebrali, že pojedeme. Lenka nám ještě slíbila, že nám dá na cestu nějaké pítí, protože to jsme si důvtipně zapomněli. Jen co jsme dorazili před Lenčim dům, dostali jsme další záchvat smíchu. Před vrátky jim trůnila výstavní EMO FABIE. Byla celá žlutá a měla černě namalované oči a tetovaní na zadku! Vtipné auto. Lenka nás, jen tak mimichodem, upozornila, že je to pouze jedno z jejich sedmi aut, čtyř motorek, dvanácti kol a jednoho traktoru. Holt rozrostlá rodina. Domů jsme pak naštěstí dorazili bez větších potíží (jen jsem si u Janči v batůžku zapomněla tu igelitovou bundu).
xxx