Říjen 2010


Na téma: Bezmoc

28. října 2010 v 22:20 | •Pet!nka• |  Moje kecy

Bezmoc je nejhorší pocit na celém světě. To vědomí, že nemůžete udělat nic, opravdu vůbec nic je strašné. Je to k zbláznění. Po celém tělě vám probíhají takové ošklivé záchvěty zhnusení ze sebe sama - zhnusení z toho, že nejste schopni něco vymyslet.

Když někdo ponižuje moje přátele, nadává jim a mluví o nich hnusně, když o nich někdo říká, že jsou hloupí nebo oškliví, že nejsou dost dobří, tak mívám vážně chuť proměnit se v něco velikého, chlupatého a nápadně podobného Jacobu Blackovi a všechny ty lidi, kteří to dělají roztrhat namalé kousíčky a všechny ty kousíčky potom spálit. Ale přitom vím, že vlastně nemůžu dělat vůbec nic, nemůžu těm lidem ani vynadat, protože je neznám a nenám na ně žádné spojení. Nemůžu je uškrtit, nebo zazdít do sklepa a nechat je tam pojít hlady, přestože bych to ráda udělala (i když je to kruté).

Lidé, hlavně dospělí lidé, by si měli uvědomit co říkají. Každé hnusné slovo, které z té svojí držky vypustí může dospívajícímu člověku ublížit. Teď si akorát vzpomínám na jeden citát, na který jsme v prváku psali sloh. Hole a kameny mohou člověku zlámat kosti, ale slova mu zlomí srdce. Nevzpomenu si na autora, za což se omlouvám. Myslím, že ten citát je opravdu pravdivý a až bolestně přesný.

Chtěla bych, aby všichni lidé, které znám, byli šťastní a neměli žádné problémy. Aby žili v příjemném prostřední a žádný dospělý člověk si na ně neotvíral držku, ale to je asi marné přání. Co můžu dělat? Skoro nic, jen nabídnout pomocnou ruku a tu já nabídnu. Komukliv a kdykoliv, přestože výraz pomocná ruku, ve skutečnosti znamená jen několik hezkých slov a čas, který ten dotyčný prožije v mé přítomnoti. Ale věřím, že alespoň to málo co můžu nabídnout pomůže.

Každý člověk má přece právo být šťastný!

xxx


Na téma: Čtu. Jsem vůbec normální?

27. října 2010 v 15:28 | •Pet!nka• |  Moje kecy

Ano čtu. Nedělá mi ani nejmenší problém to přiznat, nestydím se za to. Spíš naopak. Jsem na to hrdá.

Už v útlém věku jsem si prohlížela obrázkové knihy a každý večer, jsem nutila, mnohdy velice vyčerpané rodiče, aby mi předčítali. Táta do dnešních požehnaných dnů vypráví každému, kdo je ochoten ho poslouchat, že jsem znala nazpaměť celou knihu Heidi děvčátko z hor, takže on, nebohý pracující člověk, musel číst každou stránku, slovo od slova a nesměl vynechat ani jediný odstavec, protože bych to byla bývala okamžitě poznala.

Přiznávám, že když jsem nastoupila na základní školu, tak můj vztak ke knihám poměrně ochabl, ale je pravděpodobné, že za to může stejná paní učitelka, díky které se mi doteď plete ř a ž. Nechci však na nikoho házet vinu, protože vše nakonec dopadlo dobře. Už v šesté třídě jsem platila za třídního "knihomola." A v čem tkví ten náhlý obrat? Je vůbec nutné se ptát? Existuje snad na světě člověk, jež by neznal chlapce s jizvou na čele? Myslím, že mnoho takových není, protože Harry Potter je opravdu fenomén. I já sama jsem ho začala číst jen proto, že to v té době bylo moderní. A jakmile jsem jednou začala, už nešlo přestat. Harry Potter rostl společně se mnou a dodnes má své čestné místo v mé rozsáhlé knihovničce.

Nezůstala jsem však jen u Harryho Pottera. Do rukou se mi totiž dostala kniha jménem Hobit aneb cesta tak a zase zpátky. A uchvátila mě. Tak nádherný dobrodružný příběh o přátelství, který má i velice oblíbený šťastný konec jsem do té doby neměla šanci poznat. Myslím, že paní J. K. Rowlingová a profesor J. R. R. Tolkien se mohou počítat mezi mé velice dobřé kamarády, protože s jejich knihami jsem strávila stovky hodin.

Myslím, že právě díky tomu jak krásné dětství jsem ve společnosti knih zažila věřím, že i ostatní děti budou mít tu možnost uchopit nefalšovanou papírovou knihu a nechat své myšlenky a představi vplout do jiného světa.

Miluji knihy!


xxx


Wadowice neboli "Papežov" (20.-21.10. 2010)

26. října 2010 v 16:35 | •Pet!nka• |  Moje fotky
pict
Při nedávné návštěvě Polska jsme navštívili také město Wadowice, kde se narodil minulý papež Jan Pavel II.  pict

Na téma: Halloween

26. října 2010 v 12:31 | •Pet!nka• |  Moje kecy

Halloween. No abych pravdu řekla, není mi moc blízký. Je to prostě americký svátek a jelikož já Ameriku zrovna dvakrát nemusím (nemusím jí ani jednou), tak nemám v lásce ani Halloween. Je 31. října tuším, že? Při tomhle datu se mi tedy opravdu nevybaví to, že bych se měla sebrat a jít dlabat dýně, cpát co nich svíčičky a vystavovat je do okna. Vždyť je to vlastně taková obdoba našich Velikonoc, jen s tím rozdílem, že v USA toho kluci nevyužívají, aby mohli mlátit holky. Prostě se jen děcka se seberou a jdou koledovat. Dostávají drobné peníze, cukrátka a převlékají se při tom za upíry a víly. Nic světoborného.

Možná, ale vážně jen možná mě taky napadne, že 31. října, přesně na Halloween (doufám, že se píše s velkým H, nehodlám tu dělat nějakou školáckou chybu, takových tu mám i bez toho dost) zavražil Vy-víte-kdo (pro ty méně chápavé Voldemort) rodiče Harryho Pottera - to je přece taky důležité, ne? Ne, tam ne no. Je to spíš zajímavý. A je to super výmluva. Nemůžu slavit Halloween, protože držím smutek za Potterovi (a taky proto, že mamina vážně nepěstuje na zahradě dýně).

xxx


Šípky (23. října 2010)

25. října 2010 v 17:41 | •Pet!nka• |  Moje fotky
pict
pict



Na téma: Osvětim

22. října 2010 v 20:44 | •Pet!nka• |  Moje kecy

pict

Jaká je hranice lidské nenávisti a pohrdání? A jak dalece může člověk ublížit druhému člověku? Vždyť jsme přece všichni stejní. Nedokonalí. A to je právě to, co nás spojuje. Lidé jsou tlustí, tencí, černí, bílí, židé, křesťané, němci nebo poláci a přes všechny tyto rozdíly nejsou vůbec rozdílní. Ani trochu! Tak proč? Proč za 2. světové války vyvraždili Hitlerovi stoupenci několik milionů židů a jiných odpůrců nacismu?

Proč? Ta otázka se mi stále vrací a myslím, že asi nikdy neutichne. Ani bych nechtěla, aby se to stalo. Ta otázka by měla znít v hlavě každého člověka. Na to, co se dělo v koncentračních táborech by se nemělo za žádných okolností zapomínat.

Je pro mě dost těžké psát o pocitu, který jsem si z Osvětimi přivezla. Raději bych psala o lásce nebo o hrdinství, ale... Ano! Je tu jedno obrovské ALE! On by totiž každý měl vědět, jak hrozný pocit jsem měla. Všichni by to měli znát z vlastní zkušenosti. Každý člověk by měl okusit jaké to je, když večer nemůže spát a v noci pak má noční můry jen proto, že na vlastní oči viděl, čeho všeho byli nacisté schopni.

A pokud ten pocit neznáte řeknu vám jaký je - opravdu neskutečně příšerný!

xxx