Leden 2011

Na téma: Den otevřených dveří

30. ledna 2011 v 15:25 | •Pet!nka• |  Moje kecy

V pátek byl u nás na škole, na Soš prof. Švejcara, den otevřených dveří. Ve čtvrtek, tedy den předtím, k nám do třídy naběhla paní profesorka a snažila se nás přemluvit, abychom se tohoto dne aktivně zúčastnili, a to formou toho, že budeme budoucí studenty vodit po škole a nalhávat jim, jak je to u nás úžasné. Nechci tvrdit, že neměla úspěch, protože z třiceti žáků se více méně dobrovolně přihlásili tři lidé, já mezi nimi.

Já sama bohužel nejsem schopná říct, jak to vypadalo, když jsem byla na dni otevřených dveří já, protože si to, žel bohu, skoro vůbec nepomatuji. Jen si vzpomínám, že mi něco říkala moje momentální profesorka třídní. Asi o knihovnictví, protože nic jiného mě tehdy nezajímalo, a mohu vás ujistit, že to se nezměnilo. Jinak jsou moje vzpomínky přeplněné jen hrozným strachem a stresem z toho, že mě nikam nevezmou.

Letošního dne otevřených dveří se podle mého zůčastnilo asi tak 200 lidí, ale nemůžu to tvrdit jistě, protože jsem dorazila asi až v půl třetí a lidé chodili už od jedné. Přesto myslím, že o naší školu je docela zájem, což je dle mého mínění pozitivní. Chodili hlavně holky, kluků jsem viděla asi jen pět, ale to už nikoho neudiví.

Hodně mě zaráželo to, jak se všechny ty holky tvářily nešťastně, jako by ani nechtěly přijít. Naproti tomu jejich rodiče se mě pořád na něco vyptávali, jedna maminka dokonce prohlásila, že kdyby jí bylo patnáct, tak do k nám jde a neváhala by ani vteřinu. Jiná maminka se zase otáčela za naším učitelem a ptala se mě, co učí. Když jsem jí řekla že tělocvik, tak ona maminka spráskla ruce a ukazovala ihned onoho učitele svojí dceři. Proto jsem dodala, že učí také plavání a maminka z toho šla málem do kolen. Jiné rodiče s dcerou jsem prakticky proti jejich vůli dotáhla do místnoti, kde učitelé prezentovali knihovnictví. Tím jsem si dost šplhla, protože rodiče byli nadšení a stále učitelům opakovali, že tam ani nechtěli, ale, že je to tááák zajímavé.

Závěrem bych chtěla všem deváťákům popřát, aby si v klidu vybrali střední školu a bez problému se na ní dostali. Moc dobře si vzpomínám, jaké nervy mě to kdysi stálo.

xxx


Na téma: Sebevražda

25. ledna 2011 v 18:23 | •Pet!nka• |  Moje kecy

Krev. Všude krev. Na koberci, na zdech, na oblečení i na nábytku. A především na mrtvole člověka s prostřelenou hlavou a na revolveru, který leží u jeho, již studené, pravé ruky. To je přesně to, co se mi vybaví pod pojmem sebevražda, ačkoliv jsem člověk vzdělaný (alespoň částečně) a vím, že zasebevražděný (to slovo neexistuje, ale líbí se mi) člověk na sobě nemusí mít ani milimetřík krve, ježto existuje možnost, že by se třeba otrávil, nebo snad oběsil. Přesto jsem však natolik pod vlivem televizních seriálů, že slovo sebevražda ve mě evokuje představu krve, a to velice silně.

Rozhodně si myslím, že sebevražda by se měla zrušit či zakázat, protože lidé jejím prostřednictvím ubližují jiným lidem a skoro bych řekla, že jim tím ubližují mnohem víc, než sami sobě. Protože zabije-li se někdo, tak už mu je lidově řečeno, všechno jedno. Ale lidé, kteří najdou jeho tělo (mám vážně silné nutkání napsat ´celé od krve´) mohou mít trauma po celý zbytek života. V kriminálkách většinou najdou tělo zasebevražděného děti (ačkoliv se obyčejně ukáže, že daná osoba sebevraždu nespáchala). Prostě si myslím, že sebevražda je špatná věc.

Další kapitoloa sama pro sebe, je pojem sebevražda ve spojení se zločinci. Zrovna dnes jsme brali při dějepisu konec 2.světové války a následné souzení válečných zločinců u soudního tribunálu v Norimberku. A já si prostě nemůžu odpustit nepoznamenat, že mnozí z těch nejhorších zloduchů spáchaly sebevraždu a tím pádem i unikli trestu. První, jak jistě víte, byl údajně Adolf Hitler se svojí ženou Evou. A tím nám všem dokázal, jaký to byl doopravdy sralbobka. V tomhle případě bych řekla, že sebevražda se rovná přiznání všech obvinění.

xxx


Stačí jen věřit...

21. ledna 2011 v 17:12 | Péťa |  Můj blog

Na téma: Český jazyk

19. ledna 2011 v 16:25 | •Pet!nka• |  Moje kecy
pict

Země česká, domov můj, jazyk český, jazyk můj. Co víc k tomu dodávat? Snad jen, že svůj jazyk neskonale moc zbožňuji a necítím žádné potěšení z toho mluvit jazykem cizím. Připadám si v takové situaci trapně a můžete mi věřit, že to není jen neznalostí onoho jazyka. Když vyslovím něco v češtině, tak vím, že můj mozek to správně dokáže zpracovat. Poválím slovo na jazyku, zaposlouchám se do toho jak zní a jsem spokojená. To't k mému rodnému a velmi milovanému jazyku.

Český jazyk však pro mnohé z nás neznamená jen rodnou řeč, nýbž i školní předmět. U nás ve škole (jakož i v jiných školách) se mu říká český jazyk a literatura. Mě osobně víc baví ta literární část a troufám si tvrdit, že ostatní to mají podobně. Je vysoce pravděpodobné, že za to může pravopis. Víte, já z osobní zkušenosti vím, že se naučit dá - ale pro mnohé mé známé je to španělská vesnice. Ve třídě mám dvě spolužačky, které se narodily na Ukrajině, ale jejich diktáty dopadají mnohem lépe než diktáty rodilých čechů. Je to trochu smutné, ale je to tak.

Já jsem na tom dřív také nebyla moc dobře. Asi do sedmé třídy jsem z diktátu nosila jen samé pětky. Koule za koulí, beze změny. V osmé třídě jsem však dostala novou paní učitelku a od té doby mám už jedničky, maximálně dvojky (bůh té nejmenované paní učitelce žehnej). Ale nepopírám, že mi dalo dost zabrat se to naučit. Proto si myslím, že pravopis by se měl vtloukat do hlavy dětem už od mala - čím dřív, tím líp.

Teď už jen stačí doufat, že v článku o pravopise nebudu mít příliž pravopisných chyb :)

xxx


Na téma: Černý lak na nehty

17. ledna 2011 v 19:34 | •Pet!nka• |  Moje kecy

Velice dobře si vzpomínám na okamžik, kdy jsem si prvně lakovala nehty černým lakem. Pánové pravděpodobně neuvěří, když zde uvedu tvrzení, že je to mnohem těžší než s lakem průhledným či růžovým. Vím to velice dobře, protože je to asi tak deset minut, co jsem zavřela lak, odlakovač a obojí odnesla do koupelny  přesvědčením, že už na ně nikdy nesáhnu.

Vím, možná je trochu pozdě začít si lakovat nehty ve druhé polovině druhého ročníku střední školy, ale já jsem vážně nikdy dřív neviděla důvod. Na základce jsem byla tak trochu jako kluk, jen s drobet delšími vlasy. Nelíčila jsem se skoro vůbec (sem tam jsem použila řasenku) a moje nehty měli vždy zcela přírodní barvu, tedy slabě růžovou. Ale s příchodem na střední školu jsem se trochu změnila. Nebo mě snad změnilo okolí? Asi okolí. Ale to už je jedno. Momentálně obsahuje moje skříňka v koupelně kromě řasenky, tužky na oči a podobných hovadin se kterými neumím skoro vůbec zacházet i laky na nehty. A to v celkovém počtu čtyři. Jeden průhledný (který mám zdaleka nejraději), potom růžový, červený a již zmiňovaný černý.

Moji milovaní asi nebudou mít šanci mi nehtíky omrknout, protože vezmu ten zkurvenej odlakovač a tu barvu zase hezky smeju dolů. Mám pocit, že to vypadá děsně. Lak mám všude možně kolem nehtů a už se nemůžu dočkat, až se toho zbavím. Grrrr, proč jen moderní společnost předpokládá, že tohle budu dělat?

xxx


Na téma: Paranormální jevy

11. ledna 2011 v 12:35 | •Pet!nka• |  Moje kecy

pict

Hůůůů - hlavou mi víří asi miliarda věcí, které jsou s paranormálními jevy spojené. Záhadná světla na obloze, kruhy v obilí, E.T. mimozemšťan, moje bývalá spolužačka, o které vím, že na tyhle paraparády věří a v neposlední řadě plukovník Samantha Carterová ze seriálu Hvězdná brána. A jelikož zrovna teď sedím ve škole a vedle mě piští několik spolužaček kvůli čemusi na facebooku, tak mě napadají i sociální sítě. Ale ne, to je naše, pozemské, to nemůžu svádět na nebohé mimozemšťany.

Ohledně paranormálních jevů nemám moc vyhraněný názor, ale věřím, že ve vesmíru nejsme sami. Vesmír je podle všeho nekonečný a já nejsem natolik namyšlená, abych se domnívala, že kromě naší slavné modré planety není již žádná jiná, která by nosila inteligentní jedince schopné artikulované řeči. Jsem si jistá, že o několik miliard světelných let vedle, bydlí ještě někdo jiný, možná nějaký pohlední svalnatí chlápci, možná maličké zelené potvůrky. Ach ano, mám bohužel velice silně zafixovanou představu zelených panáčků, takže jsem tím poněkud hendikepovaná. Ale nevadí.

Chtěla jsem ještě dodat, že podle mého názoru by tihle blízcí  (nebo raději vzdálení) sousedi neměli zrovna dvakrát logický důvod k tomu, aby nám dělali kruhy do obilí. Mohli by přece rovnou zaskočit za Vencou na hrad, tak proč složitě kosit náš zdroj obživy. Třeba se nás bojí, nebo něco takového (což je velice pravděpodobné), ale i tak mám pocit, že by nám kvůli tomu nelikvidovali úrodu obilý.

xxx


Na téma: Nejkrásnější místo na světě

9. ledna 2011 v 14:42 | •Pet!nka• |  Moje kecy
pict

Dnes bych ráda popisovala jedno, podle mého názoru moc hezké místo, které se nachází kousek od naší vesnice. Místní mu říkají prostě Skála, protože to je opravdu jen obyčejný kus sklály. Má ovšem své osobité kouzlo, díky kterému si ji každý téměř ihned zamiluje.

Na Skálu vede široká vyšlapaná pěšina, která se vine mezi vysokými smrky. V jednom místě ruší její linii drobný potůček, jehož příjemné zurčení, přerušuje společně s tichým cvrlikáním ptáků hluboké lesní ticho. Když zakloním hlavu, tak spatřím, jak mezi větvemi stromů prosvítá blankytně modrá obloha.

Až na samém úpatí kopce leží Skála. Je to veliký šedivý masiv, který se v záři slunečních paprsků leskne mnoha neuvěřitelnými barvami. Místy je namodralý, někde se leskne stříbrně a jinde to vypadá, že má zvláštní tmavě žlutou barvu. Na jeho vrcholu se nachází malá náhorní plošina, na kterou se dá posadit. Člověk má v takovou chvíli pocit, jako by usedl na božský stolec a shlížel z nebes na svět, protože výhled ze Skály je opravdu úchvatný. Všechny okolní vesničky vypadají z výšky titěrné a i louky a pole kolem nich se zdají být nepatrné. A když není zataženo a v nížinách není mlha, tak je možné spatřit široký neporušený pás lesa, celé střední Brdy. 

Když jsem byla ještě dítě, vyprávěla mi babička, že v dobách dávno minulých stál na Skále veliký hrad a tamní pán vyjížděl se svojí družinou na lov do okolních lesů. Tenkrát jsem se tomu smála, a ani dnes tomu nevěřím, ale musím uznat, že hrad by se na Skálu opravdu hodil. Je to totiž hezké, a myslím, že i trochu tajemné místo. Je pro mě snadné si představit, že jeho minulost je opletena nějakým tajemstvím.

xxx


Na téma: Posmrtný život

6. ledna 2011 v 20:49 | •Pet!nka• |  Moje kecy

Nechci tu nikomu vnucovat, že posmrtný život neexistuje, ale ráda bych vyjádřila svoje pochybnosti - není totiž důvod, aby existoval. Myslím to smrtelně vážně. Co by měl kdo z toho, že umře a půjde do ráje či do pekla? Většina lidí chce prostě umřít a mít klid. Proč se pachtit s nějakých dalším životem, plným přetvařování a milosrdných lží?

Víte, já jsem poměrně praktický člověk a nejde mi do hlavy, jak by to v takovém ráji, případně v pekle vypadalo. Moje kamarádka nedávno psala (a zcela vyjímečně i dopsala) povídku o ráji. A dle mého názoru zcela vystihla, jak by to tam asi vypadalo. Stejně jako na Zemi, jen by byly všichni nesmrtelní. Někteří lidé by i v ráji trpěli chudobou, protože by nebylo dost pro jídla a vody všechny, kteří byly během života hodní a nepáchali zlé skutky. Takových jsou přece tisíce. Jen lidé, kteří učinili něco opravdu úžasného by se hřáli na výsluní. A peklo? Tak by se zase naopak škvařili jen ti opravdu španí (proč jen mi nejde z hlavy utkvělá představa toho, jak se Hilter se Stalinem cachtají v hrnci, jako to bylo v pohádce Z pekla štěstí II?) a ti, kteří spáchali jen něco menšího, by na tom tak špatně nebyly.

Na druhou stranu jsem však přesvědená, že když už by ráj či peklo existovali, tak by to měli nějak ošéfované. Že by existovali různé části pekla či ráje, vyhrazené pro různé lidi. Teď zrovna jsem si vzpoměla na to, že v bájích o severských bozích se zmiňuje síň Valhala, kam se uchylují všichni bojovníci, kteří padli v boji či, kteří byly probodnuti kopím. Něco takového mám na mysli právě s nebem a peklem. Že lidé, kteří zachránili tonoucího by měli vlasní malý ráj a lidé, kteří týrali zvířata by měli, pro změnu, vlastní malé peklo.

 Víte, jak to myslím? Doufám, že ano, protože když si to tak po sobě čtu, tak mě napadá, že bych asi měla jít spát (nebo se odvážně pustit do Egypťana Sinuheta), protože moje smysly začínají projevovat známky otupělosti.

xxx


Na téma: Zaškrtla jsem, že Facebook není užitečný a zmáčkla to

3. ledna 2011 v 18:49 | •Pet!nka• |  Moje kecy

facebook

Ano, zrušila jsem svůj Facebook profil. Věděla jsem, že to přijde, ale abych pravdu řekla, nečekala bych, že to bude tak brzy. Ovšem jsem na sebe hrdá, protože jsem si jistá, že hodně lidí už by to nedokázalo s takovou lehkostí a nonšalancí jako já (když opominu jak se mi to všechno hrozně dlouho načítalo, kvůli pomalému netu, což celou nonšalanci poněkud kazilo).

Teď k mým důvodům, které jsou myslím zjevné. Fejs, jak mu mnozí včetně mé maličkosti láskyplně říkají, je požírač času. Je to vlastně jedna velká a silně stupidní drbárna, kterou jsem navštěvovala jen kvůli možnosti sdílet fotky s ostatními. Jo, ještě hry, ale i ty mě v nastalé situaci začaly žádně štvát, protože uživatel si musel kupovat kredity, aby mohl mít tohle a tamto a bez toho to vlastně nešlo z čehož plynulo, že facebookoví páni by si nacpali do kapsiček penízky, jen proto, abych měla boudičku pro pejska. A to tedy ne!

Další z oněch důvodů tkvěl v tom, že jsem nechtěla být na téhle stupiditě opravdu závislá. Vidím to na některých známých. Vidí počítač, zbystří a honem na facebook. Když se jim nedej bože nechce načíst, tak kvičí, sténají a vydávají jiné podivné zvuky, které bych on jedince vyspělého natolik, že se dostal na střední školu nečekala. Je to trochu smutné. Dřív spolu dva začali chodit, teď jsou ve vztahu. Dřív se psali novoroční esemesky nebo e-maily, teď se hromadně označuje fotka facebooku. Dřív... dřív bylo všechno jinak. A já nevím, jestli je to teď líp.

Každopádně já jsem z toho venku, ať už se vám to líbí či ne. Stačí, že cítím povinnost vůči tomuhle blogu, nepotřebuji a hlavně nechci na to nic nabalovat. Blog mám totiž ráda, facebook jsem ráda neměla a to, že jsem ho dokázala ze dne na den opustit to jen dokazuje.

xxx