Únor 2011

Na téma: I believe you can fly

28. února 2011 v 19:26 | •Pet!nka• |  Moje kecy

V soboru 26. února 2011 zemřel jeden z nejznámějších českých spisovatelů. Muž, který na vlastní kůži zažil hrůzy koncentračního tábora, pan Arnošt Lustig.

Narodil se 21. prosince v Praze a celý život trpěl kvůli svému židovskému původu. Díky němu prošel Terezínským ghetem a následně i koncentračními tábory Osvětim a Buchenwald. Na jaře 1945 uprchl z transportu smrti, čímž si dozajista zachránil život.

Jeho literární tvorbu představují především zážitky z koncentračních táborů. Mezi jeho nejznámější díla patří Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou, Dita Saxová či Démanty noci. Jeho díla vyzdvihují vnitřní síly člověka, který dokáže čelit ponížení a zachovat si při tom důstojnost i v situacích krajního opovržení.

Po válce vystudoval Vysokou školu politickou a sociální v Praze, v roce 1948 působil jako zpravodaj a reportér Československého rozhlasu v izraelsko-arabské válce. Mezi lety 1948 až 1958 pracoval jako redaktor Mladého světa, poté působil jako scenárista Československého filmu. Stal se členem předsednictva Svazu československých spisovatelů, členem Svazu evropských spisovatelů a PEN klubu.

Stále nevěřil, že je dobrý spisovatel. Nepřesvědčila ho ani řada ocenění, mezi jinými Cena Americké akademie umění a krásného psaní za celoživotní dílo, Cena Franze Kafky a další. To se ukáže za padesát let, říkal. Přežil koncentrační tábory, ale nepřežil zákeřnou nemoc, rakovinu, se kterou bojoval pět let do posledních chvil.

Podle mého názoru to byl velký člověk. Viděla jsem mnoho dokumentů a četla jsem hodně rozhovorů s ním. I ve chvíli, kdy už ho nemoc ubíjela, bych ochotný rozdávat rozhovory, mluvit o své minulosti a přemýšlet o tom, co ještě v životě dokázal. Myslím, že miloval život, protože z každého rozhovoru s ním, jsem měla pocit, že se stále na něco těší. I kdyby se jen na to, až si dá druhý den svíčkovou.

A věřil. Stále věřil, že nemoc překoná. A myslím, že i ve svém mládí musel hodně věřit, protože kdyby nevěřil, zemřel by už v Osvětimi. Proto i já věřím, že jeho jméno nebude nikdy zapomenuto.

xxx



Na téma: Lesk a bída kurtizán

21. února 2011 v 20:03 | •Pet!nka• |  Moje kecy

Nehodlám se opičit po autorovi světové třídy, po pánovi jménem Honoré de Balzac. Jen si, s jeho laskavým dovolením (které mi nemůže dát vzhledem k tomu, že momentálně čichá k fialkám odspodu, jak vždycky říkával nás učitel) vypůjčím název jednoho z jeho děl. Lesk a bída kurtizán. Opravdu moc doufám, že všichni vědí, kdo to byly, tedy spíš jsou kurtizány (nehodlám si ničit život lidmi, kteří to neví. Takže pokud jste jedni z nich, tak vás odkazuji na google či wikipedii).

Není tomu tak dlouho, co jsem slyšela docela zajímavý citát. Prostitutka je zaměstnání, ale děvka je povaha. Myslím, že je to trefné a pravdivé. Ale řekněte mi, která dívka by se stala dobrovolně prostitutkou? Nemyslím, že by taková existovala. Každá z nás má přece nějaké morální zásady, každá z nás si říká, že by to nikdy neudělala. Že by se nikdy neprodávala. Ale co my, dobře živené a zajištěné, víme o věcech, které k tomu dívky dohánějí. Myslím, že je to hlavně o nedostatku peněz, protože co jiného zbývá dívce, která nemůže sehnat zaměstnání a potřebuje peníze, aby měla alespoň na nájem a jídlo?

Opravdu nevím, jak hrozný to musí být pocit. Dělat sex s cizím chlápkem a to jen pro peníze a zaručeně také na nějakém hnusném místě jako auto, pokoj v motelu či záchody na benzínce. Věřím a doufám, že nikdy nebudu nucena k tomu, abych něco takového podstoupila.

A všem dívkám, které vykonávají tohle, údajně nejstarší řemeslo na světě (poté, co jsem přečetla knihu Lovci mamutů od pana Štorcha, tak jsem sice dospěla k názoru, že nejstarší řemeslo je štěpič pazourků, ale co.) bych přála, aby jim osud dal ještě jednu šanci. Aby měli možnost vyhrabat se z těch sraček a milovat se s mužem jen z lásky či náklonnosti.

xxx


Na téma: Ona a já

19. února 2011 v 19:26 | •Pet!nka• |  Moje kecy
pict

Víte, jak člověk lituje, že neudělal některé věci, dokud ještě mohl? Já bych chtěla vidět původního Pána prstenů v kině, nebo poslouchat češtinářku, když ve třetí třídě vysvětlovala, kdy se ve větě píše čárka. Ano, za celý život jsem toho hodně nestihla. Na úkor těch věcí jsem udělala jiné, kterých lituju, a kdybych mohla vrátit čas, tak vím, že znovu bych je už neudělala. Jako dítě jsem kreslila do knížek, později jsem si sama stříhala ofinu, ukradla jsem pitomou sošku andělíčka, jen abych viděla, jaký je to pocit. A oni mě chytili. Ironie co?

Přesto však nelituju toho, že jsem v šesté třídě sebrala odvahu a vešla do tělocvičny plné deváťaček, které hrály florbal. Pokud je mezi vámi někdo, kdo tenhle článek přečetl až sem a teď to plánuje vzdát, protože se domnívá, že chci mluvit o florbalu, tak nemusí. Nechci mluvit o hře, ráda bych mluvila o lidech. Vlastně ani ne tak o lidech, jako o jednom jediném člověku. O mojí nejlepší kamarádce.

Poznala jsem ji, když jsem byla v sedmé třídě. Ona byla v šesťačka a pro mě naprosto cizí člověk. Byla to ´ta s oranžovou hokejkou´, jinak jsem jí neznala. Udělala mi modřinu, byla to nádherná beruška (beruška ve florbalové terminologii znamená modřina, jež kopíruje tvar florbalového míčku, tedy pravidelně rozmístěné díry).

Nevzpomínám si, kdy pro mě začala být důležitá, ani proč. Zpočátku jsem z ní byla trochu otrávená, to vím. Byla cizí škvrně, uměla toho víc než já a někdo mi říkal, že dolézá. Hloupé, že si vzpomínám na to špatné, ale to dobré je mi zcela cizí.

Ale miluju jí. Záleží mi na tom, jestli je šťastná a udělala bych všechno proto, aby byla. Mám jí ráda takovou, jaká je. Všechno se mi na ní líbí. Její postoj, její nos z profilu, její smích, její styl chůze, její plivání, její věčné provokování a dokonce i to, že v některých situacích je mírně namyšlená.

A ptám se proč? Proč jí ztrácím? Je to snad normální, čekat tři hodiny u počítače, abych jí mohla něco říct a pak si uvědomit, že nepřijde, protože je s někým, na kom jí záleží víc? Je to normální, že žárlím na jejího kluka? Asi ne. Pravděpodobně mě jako malou zapomněli na sluníčku a doteď to na mě má následky. Jinak bych teď nebrečela, nepsala tenhle zasraně dlouhý článek a nepřemýšlela o tom, co jsem zkazila.

Dneska je sobota. A já už s ní chci od pondělí mluvit. Chci brečet, chci, aby mi řekla ´Bebi ser na to´a chci, aby to prostě věděla. A nechci jí to říkat v autobuse.

Vlastně ani nevím, co má tenhle článek znamenat. Nikoho to nezajímá. A nejvíc se bojím, že ani jí. A jak tu tak sedím a dívám se na naši fotku, kterou mám v rámečku na stole a na obrázek od ní, který je vedle zrcadla na zdi, tak chci, aby mi bylo čtrnáct a ne sedmnáct. Chci, aby byla velká přestávka a já seděla v prvním patře na radiátoru, aby ona seděla vedle mě, a obě jsme čekali, až půjde učitel a vynadá nám, že se na topení sedět nesmí.

xxx


Big Bang Theory

18. února 2011 v 17:00 | •Pet!nka• |  Můj blog
pict
pict

Na téma: Město Terezín

18. února 2011 v 11:36 | •Pet!nka• |  Moje kecy

pict

Už poněkolikáté se pokouším popsat ten podivný sžíravý pocit, který se mě zmocnil poté, co jsem navštívila město Terezín. Zatím se mi to nepovedlo, nedokážu správně popsat tu hroznou kombinaci smutku, vzteku a strachu, který ve mně vyvolává. Prostě nedokážu reagovat jinak, než pláčem. Slzami, které v sobě mísí všechny tyto emoce dohromady.

Myslím, že všichni chápou, proč cítím smutek. Vždyť kolik životů vyhaslo uvnitř hradeb tohoto města. Kolik nadějí bylo zadupáno do prachu? Kolik slz a kolik krve bylo prolito? Na některé z těchto otázek existují odpovědi, ale jsou to čísla. Jen čísla. A jí odmítám vnímat lidský život jako číslo. Každý z těch lidí byl jedinečný a zaslouží si slzy, jenom ty mé, ale slzy nás všech.

Vztek? Ten je také pochopitelný. Každého to dohoní. Vztek na lidi, kteří za tímhle vším stáli. Vztek, který už nemá koho postihnout, vztek, který může vyústit opět jen v slzy.

Další emoce, která mě dostihla, byl strach. Večer jsem se bála zhasnout světlo, bála jsem se usnout a bála jsem se toho, že až se ráno probudím, tak budu někde jinde. Toho, že budu ležet na dřevěné pryčně a budu mít hlad. A pak to tu bylo znovu. Slzy. Zase mi nezbylo nic jiného, než slzy.

A proto se ptám - můžeme dělat něco jiného, než plakat? Myslím, že teď ne. Už nelze dělat nic jiného, než celou tuhle smutnou historii města Terezín, a nejen jeho, ale i jiných podobných míst, stále připomínat a nutit lidi k tomu, aby plakali. Protože slzy dokazují, že nám genocida není lhostejná. Že na všechny ty mrtvé vzpomínáme a zajistíme tím to, že v našich srdcích budou žít na věky.

xxx



Američtí bohové - Neil Gaiman

14. února 2011 v 19:14 | •Pet!nka• |  Knížky
Stín strávil tři roky ve vězení, kde se držel zpátky a snažil se přežít. Všechno co chtěl, bylo vrátit se do náručí své milující ženy a po zbytek života se vyhýbat malérům. Několik dní před svým propuštěním se však dozvídá, že jeho manželka zahynula při automobilové nehodě. Svět se pro něj změnil v chladné místo.
V letadle, cestou na pohřeb, se Stín setkává s postarším mužem, který si říká pan Středa, a ten mu nabídne práci. Stín, muž, který už nemá co ztratit ji nakonec přijme.
Pracovat pro tajemného Středu však není bez rizika a Stín brzy zjistí, že jeho místo ve Středových plánech je mnohem nebezpečnější, než si kdy představoval. Podniká rušnou cestu tajemným světem Ameriky, jak ji nezná, a jeho společníky jsou mimo jiné i vražedný Černobog, charismatický pan Nancy nebo půvabná Ester - ti všichni navíc vědí o něm víc, než on sám. Postupně se Stín dozvídá, že minulost neumírá, že každý - jeho mrtvou ženu nevyjímaje - má svoje tajemství a že sázky jsou vyšší, než si kdo dokáže představit.
Schyluje se k bouři epických rozměrů. Stín a Středa se stávají centrem konfliktu starého jako lidstvo samo. Pod povrchem každodenního života se schyluje k válce - a bojovat se bude o samotnou duši Ameriky...



Na téma: Rasismus

14. února 2011 v 17:18 | •Pet!nka• |  Moje kecy

Víte, já o tom vlastně ani nechci mluvit. Jako o rasismu. Nenechte se však mýlit. Budu o něm mluvit, ale jen chci, abyste věděli, že nechci. O něčem podobném už jsem psala. Článek si můžete přečíst tady (odkaz). Od té doby se nic nezměnilo, takže tenhle článek je vlastně zbytečný, ale já si ho nemůžu odpustit, protože bych do něj ráda zakomponovala novou myšlenku.

Od té doby, co jsem zveřejnila ten článek, o kterém se zmiňuji v prvním odstavci, jsem přišla na jednu věc. Všichni lidé jsou stejný kurvy. Ano, kurvy. Nehodlám se omlouvat za ten výraz. Lidé jsou hyeny, všichni jsou mizerní lháři, zloději a citový vyděrači. Kdo z vás může říct, že za celý svůj život neublížil ani jednomu člověku? Já to teď říct nemůžu. Ale stydím se za sebe a stydím se i za ostatní. Člověka bychom totiž neměli soudit podle barvy pleti nebo jazyka, kterým mluví. Měli bychom ho soudit podle jeho činů a podle jeho srdce. Podle toho, pro co nebo pro koho dokáže plakat.

Takže pokud to záleží jen na mně, tak tvrdím, že všichni jsou stejní hnusáci. Nevidím rozdíl mezi bílým a černým člověkem. Všichni si vzájemně ubližují a nedívají se na následky. Nechci nikoho soudit, dělám to samé. Vlastně ani nevím, proč to vlastně říkám. Asi doufám, že si to přečte někdo, komu to otevře oči. Doufám, že budu stát u zrodu dokonalého člověka. Doufám, asi marně, ale doufám.

xxx