Květen 2011

Na téma: ...a pak mu nacpal kamení do břicha!

31. května 2011 v 13:06 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Pohádky, nejen ty filmové, ale především ty knižní nás provázely celým naším dětstvím. Každý z nás si vybaví jinou, ale jsou věci, které tenhle vzpomínací ceremoniál provází vždy a věci, na které si prostě nevzpomene nikdo.
Dotyčný dotázaný, který má jmenovat nejoblíbenější pohádku, si většinou povzdechne a na obličeji se mu objeví takový ten vyloženě debilní výraz. "Ach, to byly časy." povzdechne si. "Byli jsme tak naivní a úplně jiní, než ta dnešní mládež. Žádné počítače, to pro nás nebylo důležité. My se netěšili na facebook, ale na Popelku a vůbec, na šťastný konec každé pohádky!"
Jistě. Každý si vybaví, že na Popelku se díval jen proto, že neměl účet na žádné sociální síti. Ale ty věci, které jsou z v každé pohádce tak očividné, to už si nevybaví nikdo! Které věci to jsou? Za všechny bych jmenovala dvě. Podivné okolnosti a brutalita.
Vysoce nepravděpodobné věci, jež jsou prezentovány, jako zcela normální k pohádkám asi patří stejně, jako krev k hororům. Nemluvím nadpřirozených bytostech, ke kterým snad není ani úplně nutné se vyjadřovat, ale spíš o věcech, které by měli člověka vyloženě praštit do nosu. Za vyloženě podivnou okolnost považuji třeba to, že sedm trpaslíčků bydlí v jedné maličké chaloupce a ještě uprostřed lesa! Kdo by chtěl bydlet uprostřed hlubokého lesa, odkud má všude daleko?
Pak je tu brutalita! Ano čtete úplně správně. Brutalita! Vždyť pohádky jsou plné krev, mrtvých kohoutů, rozpáraných vlků a podobných věcí. Kdyby bylo tolik nechutností, co je v jedné pohádce naskládáno do počítačové hry, tak by byla přístupná minimálně od patnácti let, to vám garantuji!
Třeba ta pověstná Karkulka, to je příklad za všechny prachy. Jde sama přes les, to je první věc, která zavání něčím nekalým, za babičkou, který má chaloupku postavenou daleko od civilizace, uprostřed temného hvozdu (co s tím lesem všichni mají?). Opomineme, že potká vlka, který mluví i to, jak ten vlk pak sežere babičku i Karkulku. Zaměřme se na myslivce! Rozpárá vlkovi břicho kudlou a vytáhne obě dvě cácory ven. Pak mu nacpe břicho kamením, zašije ho a hodí do studny. A ještě pak na něj navrší další šutry, aby čistě náhodou nevyhopsnul ven. Úplně bez zardění tak odšoupne babičku od jediného zdroje vody, ale v tom jeho záchvatu párání vlčích těl je mu to asi jedno!
xxx


Na téma: Budoucnost je jako pokémoni

28. května 2011 v 17:33 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Už jen její pouhá tikající přítomnost mě vytáčí. Pořád někde číhá a v jednom kuse na mě sesílá nějaké změny. A já prostě nesnáš... ne, nenávidím změny. Sice se jim dokážu poměrně lehce přizpůsobit, ale nemám je ráda. Pokud musí za každou cenu nastat, tak preferuji, když jsou mi oznámeny předem. Líbí se mi, když mi o nich někdo poreferuje a já si je pak zapíšu do diáře, třeba takhle: 1. července 2011 - sloučení SOŠ prof. Švejcara a těch šmejdů vedle nás. Ale když jsou to změny náhlé, nikým neplánované, tak jsem zmatená a mám rozhozený celý denní režim.
Budoucnost! Nechci, aby pořád čekala na schodech u našich vchodových dveří, a už vůbec nechci, aby mi nikdo říkal, že tam je, a že mi stačí pár kroků a bude z ní přítomnost. Je to celé postavené na hlavu! Chápete to?! Nikdy jsem vlastně budoucnost neviděla, protože je jako pokémon. Vyvíjí se. Stačí malá chvilka a z budoucnosti je přítomnost stejně snadno jako je z Bulbasaura Ivysaur a z Ivysaura Venusaur. Ano, budoucnost je jako pokémon.
Bohužel chápu, že se jí prostě nezbavím, že na těch schodech bude dřepět na věky věků a ani si nebude stěžovat, že jí mrzne zadek. Ale když už tam je, chci mí zaručené, že ji držím pevně ve svých vlastních rukou. Nechci, aby ji ovlivňoval každý, kdo půjde kolem a uvidí jí tam sedět. Ale jak si mohu pojistit, že se nestane něco nečekaného? Že mě nepřejede tramvaj, že nestrčím fyzikářku z okna, že nedostuduji či něco podobného? Žádná pojišťovna mě nepojistí proti budoucnosti. Leda bych začala věštit a zjistila, co semnou ta děvka plánuje provádět.
xxx

Fotbal (25. května 2011)

28. května 2011 v 11:55 | •Pet!nka• |  Moje fotky

Víte, já prostě miluji tyhle vesnické fotbaly, kdy vůbec nejde o nějaký výsledek, ale o ten pocit. Koupím si Kofolu a pokud po mě čistě náhodou nechtějí, abch šla mávat, tak si prostě užívám tu komedii.


Nikdy si nedávejte vycpat svého psa - Alan Alda

26. května 2011 v 19:33 | •Pet!nka• |  Knížky
Alan Alda, vlastním jménem Alphonso D´Abruzzo, hrál v seriálu M*A*S*H* Hawkeyeho Pierce a to po jedenáct sezon, nicméně jeho filmová a divadelní kariéra zahrnuje celou řadu dalších kvalitních a úspěšných rolí, vždyť například za účinkování ve filmu Letec byl v roce 2005 nominován na Oscara za nejlepšího herce ve vedlejší roli.
Jako syn herce se Alan s prostředím divadla seznámil už v dětství a před filmovou kamerou poprvé stanul v roce 1963. V této dlouho očekávané autobiografii se věnuje mládí, studiu, pobytu v Paříži, kde poznal svou manželku Arlene, s níž má tři děti, popisuje své divadelní začátky a první filmové role i léta slávy a uznání.
Na rozdíl od většiny hereckých životopisů nabízí tato kniha ještě něco navíc - a sice mimořádný Aldův humor a smysl pro satiru i vypointování příběhu, jemuž se naučil už v mládí v kabaretu. Z celého textu čiší sympatický nadhled, vtip a svěží ironie, s nimiž líčí veselé i méně veselé události svého života. A jaký je jeho recept na spokojenost? Prostě žijte. Trochu se smějte. Ale jestli vážně potřebujete nějakou radu, jestli se bez té rady opravdu neobejdete, pak... ať děláte cokoli, propánaboha, hlavně si nikdy nedávejte vycpat svého psa!

Na téma: Není to nic jiného, než to, co za tím pořád všichni vidí + syrové emoce

26. května 2011 v 15:51 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Sedím na "stadionu" Spartaku Strašice a sleduji, jak vzduchem plachtí míč. Sluneční paprsky se odráží na jeho lesklém povrchu a mě napadá, že fotbal je prostě krásná hra. Ano, jistě, ve skutečnosti je to opravdu jen dvaadvacet chlapů, kteří se snaží dostat jeden kulatý nesmysl do brány, ale opravdový znalec v tom dokáže spatřit víc. Ty emoce! To je ta věc, která dělá z fotbalu nejznámější nejhranější sport na světě (hokej si strčte do zadních patrií těla, buďte tak hodní)!
Tenhle západ nemá prakticky žádnou úroveň, vždyť čárový rozhodčí je můj mladší bratr, ale to jen dokazuje, že fotbal je hra, která za to lidem stojí. Jedenáct mužských se sejde, převleče do barevných triček s čísly na zádech, kterým začal nějaký chytrák říkat dresy, a rázem už nejsou individuální. Už to není Tonda, zámečník ani Pavel, realitní makléř. A už vůbec ne Tomáš, učitel. Nejsou to ti pánové, co před deseti minutami. Jako mávnutím kouzelného proutku jsou tým, byť sebevíc nesehraný. Vejdou na hřiště a nevidí Karla, řidiče autobusu. Vidí protihráče, lehce ho rozeznají podle jiné barvy dresu. A jejich, v tomhle ohledu cvičené, mozky vyhodnotí Karla, jako úhlavního nepřítele. A zatímco já, společně s ostatními skalními fanoušky (i s mým kolem je nás pět), sedíme na lavičkách kolem hřiště, začíná bezvýznamný zápas.
Kdekdo si říká, že ti chlapy by už měli mít rozum, vždyť je jim všem přes čtyřicet, ne? Ale ne, oni se přesto všechno, ve středu odpoledne, snaží odrovnat poslední ze svých fungujících kloubů. Člověk lehce pozná, že oni jsou ta pověstná Stará garda. Všichni mají černé kopačky Adidas, takové, které byly za jejich mladých časů jediné k sehnání. Jsou to staří pánové, ale v lecčem si nezadají s mladými. Každý zápas hrají, jako by to bylo finále ligy mistrů. Pokřikují na sebe, dobíhají nedoběhnutelné míče, tiše (někdy i hlasitě) nesnáší rozhodčího, přehrávají, faulují a na každý prohřešek reagují přehnaně. Jako opravdoví profesionálové!
A pak náhle, další mávnutí kouzelného proutku, jsou zase jedinci. "Dítě, někdo tu má děcko." křičí, protože na hřišti pobíhá malý, asi tříletý chlapec, šťastně se směje a snaží se chytit motýlka. Jsme přece ve Strašicích, není to Barcelona, pomyslím si, zatímco popíjím kofolu a z nedalekého panelového domu ke mně doléhají zvuky hádky.
xxx

Na téma: Vnitřní svět aneb výlet do snových dálek

24. května 2011 v 20:06 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Blog.cz se vytáhl a vymyslet něco, čemu velice hezky říká rozšířené téma pro filosofy. Nechci tvrdit, že sama sebe vidím jako filosofa, ovšem na druhou stranu musím přiznat, že se necítím, jako obyčejný civilista. Tedy, abyste tomu rozuměli - v mých představách patřím já a mně podobní do určitého spolku. Cech lidí s fantazií. Lidí, kteří se nebojí zamyslet dojít k určitému závěru. My jsme ti, kteří si bez zardění dokážou představit učitelku fyziky, jak vyskakuje z okna a křičí na nás, abychom vypočetli, jakou rychlostí letí, kdy dopadne a co se stane, když z levé strany zafouká vítr o určité rychlosti a hodí s ní o zeď školy. Inu to jsme přesně mi. A ostatní, kteří to nedokážou, jsou civilisté. Ale teď již k mým snovým dálkám.

Sama sebe považuji za člověka, který se nebojí vlastní představivosti, v důsledku čehož se ta mrcha poměrně rychle rozrostla do neskutečných výšek a dálek a já nad ní pomalu, ale jistě začínám ztrácet kontrolu. V určitých momentech si představuji věci, které jsou prostě nepřístojné. Při chemii myslím na nahé chlapy, při němčině myslím na to, kdy asi konečně vyjde další díl Tajemství nesmrtelného Nikolase Flamela a vymýšlím si vlastní děj (což se nedělá, od toho je tu autor) a to se přetáhne do češtiny, kdy si představuji, že do třídy vtrhne John Dee a archaickou angličtinou zakřičí, že jsme všichni spolčení s fanoušky Manchesteru United a musí nás zabít. Představuji si, jak ho česky přesvědčuji, že něco takového bych neudělala, ale on mi nerozumí a všechny nás... oh bože, nechávám se unést. Moje fantazie je prostě mocná. Pohybuje se od písmenek tancujících mazurku na klávesnici, přes mého otce v baletním kostýmu až k létajícím tramvajím. A nemá zábrany!

Kdysi jsem četla knihu, jejíž ústřední postavou byl muž, jenž házel koblihami. Pro všechny, kteří kývají hlavou a chápavě se usmívají, musím dodat, že mají pravdu, byla to kniha pana Jirotky, Saturnin. A právě on, tedy Saturnin, byl tím mužem, jenž házel koblihy. A já se bojím, že díky mojí přehnané fantazii dospěji do fáze, kdy si moje praštěné já pomyslí: "Ach, to by byla legrace, hodit po té paní koblihou." A pak jí hodím, jako by byla tenisový míček, protože už mi bude připadat nudné si to jen představovat!

Zatím mi však můj vnitřní svět vyhovuje. Líbí se mi, že v okamžicích, kdy civilisté tupě zírají do prázdna, si já představuji veliké draky, která si moje mysl propracuje do posledních detailů a elfky a elfy sedící na jejích hřbetech. Jsou oblečení v krásných šatech, které hrají všemi odstíny zelené a usmívají se, jak sviští s větrem o závod. Volají na sebe a sdělují si svoje postřehy o stromech či o lučním kvítí, na které z výšky shlíží. Musí však hlasitě křičet, aby je jejich druzi slyšeli i přes vítr, který jim čechrá vlasy. Jedna z elfek má krásný účes. Její dlouhé blond vlasy jsou všechny sčesané na… ach, civilista mi oznamuje, že se nudí.
xxx


Něco mezi nebem a zemí - 41.kapitola

22. května 2011 v 20:24 | •Pet!nka•