Červen 2011




Pověsti ze Skotské vysočiny - George W. Macpherson

27. června 2011 v 18:52 | •Pet!nka• |  Knížky
Bájní keltští hrdinové, nádherné víly a kouzelní skřítkové, moudří druidové, vodní koně, čarodějové, hroziví obři a vikinští nájezdníci - to vše najdete v této sbírce tradičních gaelských příběhů, které zněly po staletí u táborových ohňů a jež se v různých podobách vyprávějí dodnes.
Všechny příběhy z mimořádně bohatého repertoáru George W. Macphersona byly předávány z generace na generaci, dnes jsou díky tomu součástí ústní lidové tradice - stáří některých z nich se odhaduje na více než 2 500 let, což je velmi úctihodný věc. Vlákna těchto věčných příběhů se splétají do nádherného plátna, na němž je Skotská vysočina vyobrazena prostřednictvím mýtů a legend.





Na téma: Názory se různí, ale jedno je jisté. Existují skřítkové, co bydlí na kytičkách!

22. června 2011 v 13:12 | •Pet!nka• |  Moje kecy

Co si běžný člověk spojí se slovem magie? Pokoutní čarodějnice, které okusují hlavy malým dětem a potom je házejí do kotlíků, ve kterých míchají svoje koulené nápoje? Nebo snad půvabnou Emmu Watson, jak v roli neméně půvabné Hermiony Grangerové píše domácí úkol na lektvary? Je vůbec nutné spojovat si s magií jen čarodějnice/čarodějky? Magie je přece slovo, které je samo o sobě dost kouzelné a pohádkové, aby v nás vyvolalo asi tak půl milionu různých asociací. Od draků, přes hobity, princezny, upíry vlkodlaky, okřídlené koně až k zázračným stařenkám a dávným bohům (prostě neodolám možnosti zavděčit se Ódinovi). Magie je totiž slovo, které dokáže člověka inspirovat k mnohým nečekaným věcem.
Každý z nás si někdy zaručeně představoval, že umí věci nenadálé, ba i kouzelné. Takové, které ho posouvají nad ostatní, protože je nikdo jiný neumí. Takové, které člověka staví do pozice silnějšího. Ochránce dobra, někdy přívržence zla, to už záleží čistě na povaze jedince. Moje máma by asi řekla, že jsme všichni zpitomělí z těch amerických seriálů, ale měla by pravdu? Je magie něco, co nám nabulíkovali televizní producenti? Pro Ódina, je magie brak?
Ty seriály zná snad každý, ne? Čarodějky, Pokemoni, Angel, Hvězdná brána a asi ještě půl milionu dalších. Nemůžeme popírat, že jsme na nich určitým způsobem vyrostli, že jsou naší součástí, že nás v dětství ovlivnili. Pojednávají o magii v různých formách, která je praktikována zcela odlišnými způsoby, ale která má jednu věc společnou. Téměř každý dospělý člověk se na nic dívá skrz prsty. Každý ji považuje za brak.
Nemyslím, že by to bylo dáno jen americkými seriály, spíš mám takový neurčitý a velice vlezlý pocit, že tenhle postoj získá časem každý, kdo musí živit rodinu a platit daně. V takovou chvíli se z magie stává něco, co prostě neexistuje. Nemůže existovat! Protože kdyby to existovalo, tak by se musela najít nějaká dobrá duše, která by odčaroval daně, ne?
Dostáváme se tedy k tomu, zda magie existuje či nikoli. Já, přestože věřím na skřítky, kteří žijí na kytičkách, mám k magii poměrně chladný vztah. Už v jedenácti letech, kdy mi nepřišel dopis z Bradavic (přišli o skvělého studenta) jsem začínala chápat, že i kdyby magie existovala, mě se týkat nebude. Takže jsem si vytvořila určitou bariéru proti duchům, vlkodlakům a všem těmhle vynálezům, které podle mnohých naprosto zaručeně existují. Nepouštím si je do života. Tedy vlastně ano, pouštím si je do života, ale jen v určité snesitelné formě. Ve formě vlastní fantazie, která mi v tomhle ohledu zcela vystačuje. Dokážu si představit hromadu zajímavých věcí, ale jsem poměrně na rozpacích, mám-li se vyjádřit k tomu, zda v ně věřím či nikoli.
Otázkou tedy zůstává jediná věc. Tedy dvě věci, sloučené pod jednu, pročež je první, z mého pohledu, mnohem důležitější. Je nutné považovat fantasy a sci-fi knihy za brakovou literaturu jen proto, že popisují věci, o kterých se v dobré společnosti nemluví (o takové společnosti mám své vlastní pochybnosti) ? A co takové filmy? Musí se nutně jednat o brak? (Mimochodem, doufám, že víte, co je to brak!) Nemůžeme přece stavět Pána prstenů na stejnou úroveň jako dementní dívčí romány, harlekýnky a podobné krávoviny, u kterých si jste po první větě zcela a neochvějně jistí tím, že víte jak to dopadne. A po první stránce nemusíte číst druhou! Je to přece nesrovnatelné! Tedy alespoň pro mě, nevím, jak by se na to dívali moji rodiče nebo prarodiče. Je to asi trochu střet generací.
Zajímalo by mě, jak se na to budu za pár let dívat já! Teď sice odmítám, že by nám mohl po zahradě běhat drak, ale pořád jsem ještě ochotná uznat, že to není docela vyloučené. Stát se přece může cokoliv, ne? (Poté, co mi byla přislíbena na vysvědčení z matematiky trojka jsem přesvědčena, že ano. Státa se může cokoliv!). Ale co bude za pár let, to prostě nejsem schopná objektivně přiznat. Tak se necháme překvapiti, co?
xxx