Červenec 2011

Na téma: Hon gick ner i gången i en vit klänning a psala švédsky, i když to neumí

29. července 2011 v 22:16 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Když jsem byla malá, nikdy, přísahám, že vážně nikdy jsem si nepředstavovala, jaká bude moje svatba. Nesnila jsem o bílých šatech a o princi na bílém koni. Stříhala jsem vlasy Barbínám, těm pravým o Matela, a nalhávala svému mladšímu bratrovi, že když si se mnou bude hrát na školu, přečtu mu úryvek z Pistole (neřešte). Neuměla jsem číst, ale stejně mi to žral. Teď, o nějakých deset let později se však několik základních faktů mírně pozměnilo. Především už umím číst a také jsem zrušila dámské kadeřnictví pro Barbíny. Za nejpodstatnější však považuji, že, přemýšlím, neukamenujte mě, jaká bude moje svatba.
Nevím, jestli je tohle vlastní všem lidským samičkám, ale značně o tom pochybuji. V dnešní době, proti které bych za normálních okolností neřekla jediného křivého slova, se totiž všechno bere úplně jinak. Holky kroutí hlavou nad představou bílých šatů, ťukají si na čelo a vydávají pohrdavé zvuky. A najde-li se přece nějaká výjimka (bože, už se počítám i mezi výjimky), tak se bojí přiznat pravdu, protože kamarádky by se jí smály! O dětech bych raději ani nemluvila, ale musím, protože závěrem tohoto článku bych se ráda dobrala k tomu, kam spěje lidský druh. A víte co? Vlastně nemusím. Proč se tady budu zbytečně rozepisovat o něčem, co má každá holka individuální? Některé z nás prostě jednou roztáhnou nohy a vytlačí dítě, aby zajistili přežití rodu! Jiné ne (takovým doporučuji přečíst si knihu Potomci lidí od P.D. Jamesové).
Kdybych chtěla být svině, napsala bych článek o tom, jak lidé nečtou. Ale kašlu na to, nemá to cenu, stejně bych tím nikoho neovlivnila. Raději se tiše svalím do temného koutku a budu si kousat nehty. Nechci pak totiž číst komentáře o tom, že na čtení prostě jen není čas. Nechci, věřte mi, opravdu ze srdce nechci, aby mi sem někdo napsal, že filmy jsou mnohem lepší než knihy (chraň vás ruka páně, jestli mi to sem napíšete).
Abych pravdu řekla, trochu mě děsí, kam to teď všechno spěje. Ne, vážně nemluvím o té dnešní mládeži. Ono totiž pokaždé, když to udělám, začnu si připadat, jako ty stařenky v tramvaji. Spíš jsem vám chtěla naznačit, že celková koncepce dnešní společnosti naznačuje, že za pár let si celý svět bude nucen přiznat, že zbankrotoval. Řeckem to začíná, bobánci. Jsem zvědavá, kdy se k němu připojíme (nějaké sázky?).
A závěrem bych ráda poznamenala, že věřím ve věčné trvání internetu. A tím pádem si zároveň dovoluji doufat, že můj blog tady zůstane ještě dlouho poté, co se odeberu po duhovém mostě do Valhaly, a že se zároveň najde i nějaký pitomec, který si po letech přečte tenhle nesmyslný článek. Právě tomuhle jedinci bych ráda doporučila, aby zvednout svoji línou prdel od počítače, a šel se rozmnožovat. Lidský druh jako takový je prostě natolik jedinečný, že nedovolím, aby vymřel!
xxx

Harry Potter a vězeň z Azkabanu - J.K. Rowling

29. července 2011 v 21:00 | •Pet!nka• |  Knížky
Harry ve zlém opouští Dursleyovy poté, co na návštěvu přijde neoblíbená teta Marge a on ji nafoukne. Nemaje kam jít a vystrašen velkým černým psem, je Harry vyzvednut Záchranným autobusem, který jej odveze do Děravého kotle. Tam se dozví že po něm jde vrah Sirius Black, uprchlý z Azkabanského vězení. Ve vlaku doBradavic se poprvé setkají s mozkomory - strážci Azkabanu, chránícími školu před Siriusem Blackem. Při setkání s mozkomorem Harry ztratí vědomí, mozkomory zažene nový učitel obrany proti černé magii Remus Lupin.
Ve škole Hagrid začíná nově učit péči o kouzelné tvory; na jeho první hodině ho Draco Malfoy neposlouchá a je kvůli tomu napadem hipogryfem (napůl koněm, napůl orlem) Klofanem. Draco si stěžuje svému vlivnému otci. Hermionin nový domácí mazlíček - kočka Křivonožka - rozdmýchá spor mezi Hermionou a Ronem, když se Ronovi za podezřelých okolností ztratí jeho krysa Prašivka.
Před Vánoci dají Weasleyovic dvojčata Harrymu "Pobertův plánek" - úplnou mapu Bradavic, na níž je vidět poloha každého člověka v hradu. S pomocí mapy projde do Prasinek, kde v hovoru zaslechne, že Sirius Black byl jeho kmotrem, ale zradil jeho rodiče a zabil jejich kamaráda Petera Pettigrewa.
Trojice nerozlučných kamarádů se od Hagrida dozvídá, že Klofan musí být kvůli intrikám Malfoyova otce utracen. Snaží se Hagrida utěšit a přitom v jeho chatě najdou živého Prašivku. Křivonožka ale Prašivku zažene pod Vrbu mlátičku. Poté se objeví velký černý pes, kterého Harry viděl už dříve, a odvleče pod vrbu Rona. Harry a Herminona je pronásledují ukrytým tunelem, na jehož konci zjišťují, že pes byl ve skutečnosti přeměněný Sirius Black. K němu se připojuje Lupin, který je, jak Hermiona odhalí, vlkodlak. Lupin a Black vysvětlují, že Ronova krysa je přeměněný Peter Pettigrew, který pro Voldemorta zradil Harryho rodiče, fingoval svoji smrt a vinu svedl na Blacka.
Harry Siriusovi nedovolí Pettigrewa zabít, a místo toho jej eskortují zpátky do hradu. Na cestě ale vysvitne úplněk, a Lupin promění se ve vlka. V následném zmatku Pettigrew uteče. Na Blacka, Harryho a Hermionu začínají útočit mozkomorové, které ale zažene tajemná figura pomocí kouzla Patron. Harry věří že byl zachráněn duchem svého otce. Black, jehož nevině nikdo nevěří, je lapen a zavřen do věže, kde čeká na popravu.
Brumbál hrdinům poněkud tajemně řekne, že mají možnost zachránit dva životy. Hermiona prozradí Harrymu, že vlastní Obraceč času - nástroj kterým se lze vracet v čase, a s jehož zvládala svůj přeplněný rozvrh. Harry a Hermiona se vracejí o tři hodiny zpět, osvobodí Klofana těsně před popravou, a pak čekají u východu z tunelu na Blacka. Když jsou "druzí" Harry, Hermiona a Black napadáni mozkomory, Harry pochopí, že to byl on sám, kdo vyčaroval Patrona, a zachrání situaci. S pomocí Klofana pak Harry a Hermiona osvobodí Blacka, a zatímto ten odlétá, vrací se na místo, kde začali cestu časem.

Na téma: S inteligentním vyhledávačem se můžete převlékat za psa aniž by to vzbuzovalo pobouření

28. července 2011 v 12:55 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Za posledních pár měsíců jsem přišla na několik věcí. V první řadě je tady ta věc s tím, jak jsem se zamilovala do opravdové, živé, dýchající osoby, jež vlastní brnění, které, promiňte mi to děti, vážně není z plastu. Pak je tady ta věc s mým diářem. Díky jedné nejmenované osobě, Lečo se jmenuje, jsem na něm až nezdravě závislá. A jako poslední bych chtěla zmínit, jak jsem se naučila psát články na jakékoliv téma, třeba i na dost pochybné téma reklama (bez urážky všem, kteří pro něj hlasovali). Vždy si položím jednoduchou otázku. Co tě napadne, když se řekne...
Reklama. Prakticky všichni si vybaví onu otravnou věc, která v jednom kuse porcuje mnohdy velice zajímavé filmy (leckdy však i krajně pochybné filmy) na několik částí. Mě se vybaví školní akademie, která se udála léta páně 2007 (nebo 2008?), kde měli moji starší spolužáci připravenou scénku parodující tehdy velice známou reklamu. Mnozí z vás ji určitě znají jako "Bobika."
Možná jsou však mezi vámi i tací, kteří si na ni nevzpomínají, nebo jsou oproti mě mladší (připadám sid ěsně stará, když tohle píšu), takže si, celkem logicky, onu reklamu nemohou vybavit. V krátkosti; v reklamě vystupuje mladý pár, který při návštěvě čínské restaurace potřebuje někde odložit psa. Dívka se slovy: "Postaráte se mi o Bobíka?" vsouvá to nebohé zvíře do rukou čínskému kuchaři a i s přítelem je uvedena do jakéhosi salónku, kde se oba snaží ocicmávat. Žel bohu, jsou stále rušeni. A ve chvíli, kdy už to pro ně vypadá nadějně, vejde do místnosti kuchař a na tácu nese nějaký pokrm. Postaví ho na stůl mezi pár a se širokým úsměvem hrdě prohlásí: "Bóbika." Obrazovka zčerná, je slyšet řev dívky a příjemný kultivovaný hlas oznámí, že s vyhledávačem centrum.cz najdete místo, kde vám porozumí (video v celém článku).
Nicméně jsem si poměrně jistá, že až do konce svého, doufejme, že dlouhého života, si budu pomatovat, jak tehdy onen nebohý hoch lezl po pódiu převlečený za psa. On, společně s druhým hochem, který byl původem z Vietnamu, sklidili obrovský úspěch, přestože tohle představení bylo nejkratší ze všech. Lidé šíleli, tekly jim slzy smíchu a tleskali jako praštění. Což nicméně dokazuje to, že si pomatují především kraviny, které v životě nemohou využít.
O čem reklamy vypovídají? Mám pocit, že dobrá polovina z nich nám dává dost okatým způsobem najevo, že jsme pitomci. Kolik lidí jde na večírek s Pervolem v kabelce? Kolik teenagerů doopravdy věří, že čím víc lásky rozdá, tím víc jim zůstane? Kolik tuňáků chce být dobrovolně zabito a nacpáno do konzervy? Kolik lidí potkalo při krádeži stromečku divočáka, který se je rozhodl pronásledovat? Kolik rybářů si nevšimne, že přímo vedle jejich loďky stojí luxusní jachta, na které zuří bouřlivá pátry? Kdybych tvrdila, že 1%, bylo by to značně přehnané! Reklamy, moji drazí, nám dávají najevo, že nejsme ani tak z poloviny chytří, jak si o sobě myslíme!
xxx


Na téma: Pokud bys ten meč držela takhle, tak bych tě hned zabil!!

24. července 2011 v 22:40 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Všechny vaše vyjevené výrazy si prosím nechejte od cesty! Zjistila jsem totiž, že ono to opravdu není nic lehkého. Se začátky to tak obvykle bývá. Nejsou ani trochu jednoduché. A pokud jde o držení meče, tak to není jednoduché asi nikdy. Tedy alespoň pro mě, protože jiným lidem to očividně problém nedělá. I když na druhou stranu musím říct, že já mohu použít výraz začátek, aniž by mi musely studem rudnout uši. Já se totiž učím, zatímco ti ostatní spadají do skupiny pokročilých, což by jim poměrně určitě znemožnilo psát na tohle téma a zároveň mluvit o začátku.
Celý předešlý týden jsem prožila s přítelem u něj na chatě. A jelikož on, můj veliký hrdina (vážně to není ironie, tahal mě zpod stolu), je výborným šermířem (opět to není ironie!!!), napadla moji mysl zbloudilá myšlenka na moji vlastní osobu poskakující s mečem! Ta myšlenka byla docela příjemná, ihned jsem si vzpomněla na Eowyn (pan Tolkien teď určitě někde v Ásgardu pláče, ale doufám, že tohle srovnání promine). A jelikož můj přítel mě má očividně rád, vzal si meč, já obdržela druhý a rázem bylo velice veselo, protože se ukázalo, že nechápu a neumím velikou spoustu věcí.
Začátky údajně bývají velice obtížné. Už jsem na to skoro zapomněla, protože nic z toho, co dělám, už nespadá mezi začátečnické práce, ale nyní sleduji, že na tom opravdu něco bude.
Kroky! Chápete, že k tomu, aby z vás byl šermíř, musíte v první řadě umět správně chodit? Nutno podotknout, že já to nevěděla. A teď to neumím. Podle mě (pět vteřin pro Beči), dělám moc velké kroky a pak stojím rozkročená jak Istanbul (město rozkročené na dvou světadílech)! Navíc podle všeho přetáčím celé tělo, což údajně také nesmím! A aby toho nebylo málo, tak vůbec netuším, kdy ty kroky dělat mám a i kdy pro změnu ne.
Ale nenechme se rozptýlit mým amatérismem! Pokračujme už k samotnému meči. Jako první problém vykrystalizoval onen holý fakt, že meč vážící něco kolem kila je pro mě očividně velice těžká záležitost, kterou skoro neudržím zvednutou. Jo, slabota holt. Obdržela jsem tudíž nejlehčí meč, který přítel vlastní (nepanikařte, má dva (myslím)) a snažila se pochopit, že to, co dělám s tím loktem dělám špatně! A ta čára! Bože! Když držím meč, tak mám mířit protivníkovi po přímé linii mezi oči, aby nevěděl, jak dlouhou máte čepel. Funguje to. Ale já to neumím. Tož smůla.
A aby toho nebylo málo (ono je toho už takhle dost, ale já si to neodpustím), tak s tím mečem neumím ani máchat! (Píďulo promiň, ale jak mám říct po šermířsku máchat? Sekat?) Můj loket je očividně krajně indisponovaný tím, že celé mé dětství proseděl v mé společnosti u televize a sledoval Xenu! A ta to údajně taky nedělá úplně správně! Takže já teď, ve svých sedmnácti, vidím největší problém v tom, že neumím seknout mečem (jo, a taky v tom, že neumím ani trochu anglicky, ale to bych sem teď netaha)!
Čímž se vám však snažím naznačit, že jakožto naprostý začátečník (dvakrát jsem to už zkoušela) vidím začátky jako něco, co stojí člověka neuvěřitelné nervy. A ty já nemám. Oba moje dosavadní "tréninky" skončili tím, že jsem nebohý meč za tři tisíce zapíchla do země a se slzami v očích a s přesvědčením, že jsem totálně mimo, jsem odkráčela do západu slunce.
Takže kolegové začátečníci, přeji pevné nervy, neboť to je to jediné, co nám pomůže začátek přežít! Pokud tedy v daném oboru nejste leví, jak turecká šavle. To pak bude lepší najít si nějaký jiný, vhodnější koníček.
xxx


Harry Potter a Tajemná komnata - J. K. Rowling

18. července 2011 v 11:00 | •Pet!nka• |  Knížky
­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­Harry Potter se vrací po letních prázdninách do školy čar a kouzel, do Bradavic, a netuší, že tentokrát mu hrozí smrtelné nebezpečí. Domácí skřítek Dobby se ho sice snaží varovat, ale díky jeho "pomoci" se všechno zvrtne ještě víc. Harry s Ronem dokonce do školy nedorazí spěšným bradavickým expresem, ale stařičkým létajícím Fordem Ronova tatínka. A netrvá dlouho a v Bradavicích se začínají dít prapodivné věci, při kterých tuhne nejen krev v žilách, ale celé tělo. A to doslova a do písmene.
Nikdo, učitelé ani studenti, netuší, že pradávná legenda se stala skutečností. Že tajemná komnata se znovu otevřela a spolu s bájným Baziliškem se školou šíří zlo, které budí ještě větší hrůzu, než cokoliv jiného. Voldemort se znovu pokouší dostat zpět ke své bývalé moci. Tedy nikdo až na pár výjimek. Harry a jeho přátelé, Ron a Hermiona se opět stávají svědky nenadálých událostí a znovu musí projevit všechnu svoji odvahu a um, aby vůbec přežili!


Harry Potter a Kámen mudrců – J. K. Rowling

15. července 2011 v 11:00 | •Pet!nka• |  Knížky
Brýlatý chlapec s nachovou jizvou na čele, připomínající blesk - to je Harry Potter. Kdo by ho neznal, že? Je to právě Harry, kdo je odložen na práh domu své tety Petunie poté, co jeho rodiče tragicky zahynou při střetu se zlým černokněžníkem Voldemortem. Maličký Harry jeho útok přežije, nečekaně. Nikdo netuší proč, ale Voldemort poté zmizí všem kouzelníkům z očí. Stejně jako Harry, který vyroste u své tety, aniž by tušil, co doopravdy dokáže.
Vše se změní v den jeho jedenáctých narozenin, kdy mu přijde dopis. Strýc se mu ho sice snaží všemožnými způsoby odepřít, ale nakonec se k němu Harry přece dostane a vrací se do světa, ze kterého vzešel. Do světa čar a kouzel. Přijíždí do Bradavic.
Poznává tam mnoho nových lidí, mimo jiné i Rona a Hermionu, kteří se stanou jeho nejlepšími kamarády. Zjišťuje, že stát se plnohodnotným kouzelníkem znamená pilně studovat, ale poznává i jiné stránky kouzelnického světa. Hraje famfrpál, kouzelnické šachy a dopisy mu nosí jeho sova Hedvika.
Vše se zdá perfektní až do okamžiku, kdy se ukáže, že stěny Bradavického hradu skrývají tajemství v podobě Kamene mudrců, bájného artefaktu, který dokáže prodloužit život a za jehož pomoci lze vytvořit zlato. A právě ten se snaží získat Voldemort, čemuž se Harry pokusí zabránit.



Na téma: Předpokládejme, že mě chodí strašit duch mého zemřelého křečka

13. července 2011 v 13:01 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Opravdu jsem měla za svých mladých let křečka. Myslím, že možná i dva, čímž si však nejsem zase tak jistá. Vybavuji si ten žluto-červený plastový domeček, co měl/i v tom akvárku (terárku?), ale nevím, jaký byl jejich počet. Milé, že? Každopádně vím zcela jistě, že ať už jich bylo kolik chtělo, tak umřeli. Teorii toho, jak a proč se stát duchem najdete v pátém díle Harryho Pottera, tím vás nebudu obtěžovat. Prostě předpokládejme, že můj křeček, říkejme mu třeba Frodo, se jím zcela nepochopitelně rozhodl stát.
Pokud vím vždycky jsem se ke svému Frodovi (možná i k Frodovi II) chovala velice hezky, takže nevidím důvod, proč by mě jeho duch měl chodit strašit. Na druhou stranu však nevím, co jiného by takový duch měl dělat? Jaká je běžná náplň dušího dne?
Spát předpokládám nemusí, jíst asi taky ne. Opět vycházím z Harryho Pottera, ale ráda bych, aby všichni chápali, že stavím také na vlastní teorii o nehmotnosti duchů. Jak by něco nehomotnéo mohlo jíst? Leda, že by si to vypěstovalo vlastní nehmotné jablka na vlastní nehmotné jabloni, což už je, podle všecho a především podle mě, značně přehnaná představa, pramenící z nadbytku fantasy a sci-fi literatury v mém pokoji.
Raději pokročme. Shodli jsme se, že duch mého nebožtíka Froda nepotřebuje jíst ani spát. Vzhledem k tomu, že žádnou potravu nepříjímá, ji nemůže ani vylučovat. Nebožtík Frodo nemusí na záchod. Možná, že celé dny vysedává u tlevize, ale na to bych příliž nesázela.
Velice živě si totiž vzpomínám, že když jsem dostali pod stromeček, tehdy velice moderní videopřehrávač a taťka s velikým nadšením pustil Krtečka, Frodo demostrativně zalezl do svého žluto-červeného plastového domečku a odmítal vylézt ven. Myslím si, že na Krtka trochu žárlil, ale je to jen čistě moje doměnka, která, žel bohu, není podložená zádným důkazem. Je tedy vlastně docela možné, že Frodův duch pravidelně sleduje všechny nekonečné seriály. Pro naše účely však potřebuji, aby na televizi nekoukal, takže má znovu naprosto volný celý den.
Mohl by ještě chodit do školy či do zaměstnání. Je-li nějaká škola pro duchy, možné je všechno, tak si ovšem myslím, že můj Frodo se jí z veliké dálky vyhýbá. Nikdy se nenaučil ani běhat v tom běhacím kole, co ho měl v akvárku. Nebyl to studijní tip. A pracovat? Můj Frodo? Neočekávala bych to. Za svého života se během dne totiž jen přesunul přes celé akvárko, aby viděl z okna a pak pokojně usnul. Vypadal vždycky nadmíru spokojeně, takže si nemyslím, že by si jako duch scháněl nějak usilovně práci.
Koníčky? Ty Frodo žádné neměl. Možná občas hopsal na Foda II, ale vzhledem k mé nejistotě ohledně vlastnictví Froda II bych tenhle koníček raději vynechala. Co si vzpomínám, tak Frodo nikdy nic nečetl, ani jsem si nevšimla, že by si lepil modely letadel či tanků. Žel bohu, Frodo ani nesbíral známky a pokud vím, nikdy si nevedl blogový deníček. No, to by vlastně ani nemohl, vzhledem k onomu holému faktu, že portál blog.cz počítá svoji historii od léta páně 2005 a já měla Froda v předškolním věku, tedy ještě v minulém století.
Nenapadá mě tedy nic, co by mohl Frodův duch dělat ve volném čase jiného, než strašit. A víte co, když o tom tak přemýšlím, začínám si být docela jsitá, že můj Frodo se ani nerozhodl být duchem. Vždyť co by z toho měl? Moje zkoumaní velice jasně ukázalo, že nic! Určitě se odebral do křeččího nebe, kde si teď spokojeně válí šunky na obláčku.
xxx

Na téma: Nepojedem na zmrzku?

12. července 2011 v 19:37 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Když se řekne sraz ve dvě, očekává se, že ve dvě. Ale jak jde o Bebi, mají se čekat trochu jiné věci. Takže ve 3/4 na dvě tu byl telefonát a oznámení, že moje Bebi nemůže najít klíče od garáže, tedy klíče od Nessie, tedy klíče od jejího kola. Já jsem však, nečekaně, ke svému Jacobovi přístup měla, takže jsem vyrazila a ve dvě dorazila na místo. Bebi dorazila ve dvě pět, takže, celkem logicky, našla klíče od garáže.

Přemýšleli jsme, kam se tedy pojedeme projet. V našem okolí je několik cyklostezek, ale žádná sláva to není. Ať to však vezmu, z jaké strany chci, musím říct, že je hodně možností, kam bychom mohli jet. Rozhodli jsme se, že pojedeme směrem na Olešnou a zatočíme do Zaječova, kde si dáme zmrzku. Ale skutek utekl. Dojeli jsme sice do Zaječova, to ano, ale zmrzku jsme si nedali ani omylem. Bebi mi ukázala, kde bydlí její teta, já jí ukázala, kde je v Zaječově liďák a fotbalové hřiště. A? Ano, je tu nějaké a. Rozhodli jsme se, že pojedeme do 10 kilometrů vzdáleného městečka Hořovice a zmrku si dát až tam.
Takže jsme vyjeli ze Zaječova přes Komárov a Osek do Hořovic. Tam jsme, jak nějaké koko, v helmách vytáhli kola do kopce, dali si zmrzku a zjistili, že tamější chuligáni šlohli lavičky. Koupili jsme si pití a... Ano! Opět je tu nějaké a. Dostali jsme další brilantní nápad, objet to někudy jinudy, kde to tolik neznáme.
Takže jsme z Hořovic vyrazili nahoru k letišti a pak už to jelo. Tlustice, Záluží, Cerhovice, Třenice, Zbiroh a pak konečně Kařez. A víte co? Z Kařeza jsem to měla už jenom nějakých deset kilometrů domů. Všechny ty malé vesničky však ze mě vysály všechnu energii. A, jak jsem někde ve Zbiroze poznamenala, bylo to podruhé v mém životě, co jsem viděla Bebinu nehyperaktivní! Velice zvláštní pohled.
Když jsem se nakonec dotáhla domů, byla jsem opravdu ráda, že jsme živá. Byla jsem celá slaná od potu a upadla jsem na schodech. Když dlouho sedíte na kole, tak se pak nedá chodit po schodech. Vyjela jsem ve dvě, vrátila jsem se ve šest a jako třešínka na dortu mi přišla sms s vyúčtováním! 45 kilometrů! Bože, já jsem tak ráda, že sedím (přestože stále cítím sedačku mezi nohama)!
xxx

Mercedes Thompson 5: Stříbrná relikvie - Patricia Briggs

11. července 2011 v 15:11 | •Pet!nka• |  Knížky
Když se opravářka aut a příležitostný kojot, Mercy Thompsonová, pokusí vrátit mocnou faeskou knihu, kterou si v zoufalství vypůjčila, najde jen zavřené a prázdné knihkupectví. Zdá se však, že kniha obsahuje tajné informace, přestože Mercy sama nedokáže přijít na to, proč jsou natolik vyjímečné. Bohužel pro ni, fae udělají naprosto vše, aby kniha nepadla do nesprávných rukou.
A jako by to nestačilo, Mercyino začlenění do smečky jejího přítele Adama neprobíhá zrovna hladce a její kamarád Samuel bojuje se svojí vlčí přirozeností. Mercy ho musí krýt, aby ho vlastní otec neodsoudil k smrti. Když se to tak vezme, zažila Mercy už lepší dny. A pokud si nedá dobrý pozor, dlouho nepřežije.