Září 2011

Legolas a Gimli

28. září 2011 v 19:59 | Péťa |  Můj blog

Na téma: Mein Traumberuf ist in der Bibliothek arbeiten... bleh!

26. září 2011 v 20:59 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Už jsem se někdy zmiňovala, že mi jazyky moc nejdou? Mám pocit, že párkrát už ano, takže vás nejspíš ani moc nepřekvapí, že jsem se doteď, do půl deváté večer, srala s překladem na němčinu. Nikdy bych nevěřila, kolik šíleně zbytečných slovíček se vejde na jednu A4. No řekněte sami, kolikrát za život použijete slovo hněvivý? Co si vzpomínám, tak já jsem ho nepoužila snad nikdy, protože, co si budeme povídat, zní dost debilně.
Každopádně vypotila jsem čtyři a půl odstavce a Monče, což považuji za svůj životní úspěch. Proč? Protože němčinu se učím od čtvrté třídy, tedy *pracně počítá na prstech* osm let, letos začínám devátý. A umím říct pouze to, že jsem cizinec a zeptat se, zdali je určená osoba provdaná. Možná bych se ve zkratce zvládla i představit a popřít, že mám bratra. Několikrát jsem už také zvládla zalhat, že mám jezevčíka, který se jmenuje Frodo. Po osmi letech to není žádná sláva, že?
Angličtina mě alespoň trochu baví, líbí se mi, jak zní. A nesmějte se mi, mám ráda ty učebnice, které na ni máme. Je v něm příběh několika lidí, kteří si sice žijí, jako kdyby jejich rodiče srali peníze (až na Alici, ta jela do Londýna a keše už jí docela docházeli). Přesto se však těším až zjistím, jak to s nimi dopadne, protože už od zelených učebnic tak pořád jsou. Teď máme červené a ti lidé nezmizeli. To se v učebnici němčiny neděje, tam je na každou lekci nějaký jiný, poměrně šablonovitý a vlastně docela imbecilně se chovající človíček. To i na základce, kde byla neustále a pořád dokola jen Gity a Lisa, mě to bavilo víc.
Abych to shrnula - jsem opravdu ze srdce ráda, že doposavad jsem byla schopná ukočírovat německý jazyk na průměrnou známku za dva. Zároveň bych ráda podotkla, že ve dvojku doufám i do budoucna, takže vážení - vysoce pravděpodobně strávím zbytek života, nebo přinejmenším zbytek školního roku, nad slovníkem jazyka německého.






Na západní frontě klid - Erich Maria Remarque

24. září 2011 v 23:10 | •Pet!nka• |  Knížky
Hlavním hrdinou je student Pavel Bräumer, který vypráví, jak spolu se svými přáteli odešel jako dobrovolník do armády. Dostal se na západní frontu, kde se setkává s hrůzami války a se smrtí. Střílí se po lidech, lidé umírají. Na následky zranění umírá i jeho přítel František.
Po čase Pavel dostává dovolenou, jede domů, ale pozoruje, že si s lidmi doma už moc nerozumí a dovídá se, že jeho matka je těžce nemocná. Celou dobu Pavel přemýšlí o životě, o válce… uvědomuje si, že je zbytečná.
Po dovolené se vrací zpět do tábora, kde se setkává s ruskými zajatci, jež umírají hlady. Když se vrátí na frontu, je z něho jiný člověk. Má strach o svůj život a nemůže si zvyknout na vojenský režim. Přihlásí se na průzkum, ale není ve své kůži. Chybuje a dokonce se i ztratí. Na noc se schová. Druhý den je rozpoutána ohromná střelba a on musí v úkrytu zůstat až do noci. Nečekaně do samého úkrytu skočí jeden Francouz a Pavel ho bez milosti střelí. Po tomto činu má výčitky svědomí, uvědomuje si, že bojovat na frontě lidi musí, ne že by se jim to líbilo. Pokouší se Francouze ještě zachránit, ale marně.
Vrací se na frontu a dostává rozkaz spolu s rotou hlídat sklad potravin. Na sklad zaútočí Francouzi, Pavlovi a kamarádovi Albertovi se podaří uprchnout. Jsou postřeleni a odvezeni do polní nemocnice. Po zotavení jsou transportováni do Německa. Cestou se ale Albertovi přitíží a nesmí dále v cestě pokračovat. Pavel nechce být sám, tak si vymyslí horečku a oba dva na příští stanici jsou vyloženi. Jsou převezeni opět do nemocnice. Albertovi se přitíží a musí mu amputovat nohu. Pavel se uzdravuje a když je zcela vyléčen, je poslán opět na frontu do boje.
V boji se Pavel opět setkává se smrtí, vidí umírat své přátele. Celá válka na něj působí velmi negativně. Pomalu se začínají šířit zprávy, že válka brzy skončí. Pavel přemýšlí, zda bude schopen se po válce navrátit do života a normálně žít, ale nakonec umírá.

Na téma: Má tolerance nějaké hranice?

23. září 2011 v 14:38 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Před lety, ještě na základní škole, jsem dostala zadaný referát z občanské výchovy a mým úkolem tehdy bylo vysvětlit pojem tolerance. Dodnes si vzpomínám, jak zapáleně jsem obhajovala všechny etnické menšiny, v čele s Romy, a s jakou nenávistí jsem obviňovala každého, kdo proti nim vyřkl jediné křivé slovo. Neměla jsem pocit, že by doopravdy existoval nějaký důvod k tomu, abych se před nimi měla na pozoru.
Tenhle názor mi vydržel ještě několik let, až do doby, kdy vzal neodvratně za své poté, co se tvrdě střetl s realitou. Ona realita se mi zjevila v podobě mojí kamarádky, malé a v případě nouze naprosto neschopné jakéhokoliv odporu, kterou zmlátila parta romských kluků a vymalovala jí modřinou přes polovinu obličeje. Tehdy narazila moje tolerance do zdi a roztříštila se na drobounké kousíčky, které si už k sobě asi cestu nenajdou.
Od samého začátku si však mé zbloudilé myšlenky pohrávali s tím, že okrást a ublížit by jí mohl Čech úplně stejně jako Rom, pročež její modřina by vypadala pořád stejně. Nicméně tenhle názor mi vydržel pouze po tu dobu, kdy kamarádčin obličeji vesele měnil barvu, a modřina mizela. Když přišla o měsíc či dva později s novou, vzalo téměř za své i přesvědčení, že všichni lidé si ubližují navzájem bez ohledu na barvu pleti či původ.
Pokud někoho zmlátí parta českých kluků, kteří se potloukají bez nejmenšího dozoru nočním městem a uplatňují zákon "Tobě je 18? Nás taky.", tak se zpravidla jedná o výjimku. Kolik je však takových Romů? Tihle chlapci nemají důvod netoulat se dlouho do noci venku, protože si nemusejí dělat úkoly do školy. Zpravidla totiž žádnou nenavštěvují, jelikož jejich rodiče v České republice buďto nemají co dělat, nebo vůbec nepovažují za vhodné svoje děti do školy posílat. Najdou se i výjimky, jistě. Slušní lidé jsou všude. Troufám si však tvrdit, že možná bude lepší hledat takové mezi Vietnamci, Slováky nebo jinou etnickou skupinou žijící v česku.
Kolik slušných Romů znáte? Pět? Deset? Padesát? Pochybujete o mých slovech? V tom případě bych ráda slyšela, jestli byste šli temnou uličkou, ve které stojí u kontejneru dva romští kluci a kouří. Já osobně tedy určitě ne, protože to sice mohou být dva naprosto slušní kluci, ale je mnohem pravděpodobnější, že tomu tak není!
Moje tolerance má hranice, které už Romská menšina překročila. Pokud mě, nebo mým blízkým neubližují, jsem ochotná je tolerovat a nevšímat si jich, přestože i v takovém případě si myslím, že náš stát má dostatek ekonomických problémů i bez jakýchkoliv přistěhovalců. Ale pokud zjistím, kteří konkrétní Romové mi kopali do kamarádky, jsem ochotná jim klidně vyhlásit válku. A nebude to válka občanská. Romskou menšinu totiž nepovažuji za součást českého národa!
xxx



Puťík můj šikovnej (17. září 2011)

20. září 2011 v 19:35 | •Pet!nka• |  Moje fotky

PS: No, Leči, blahopřeju. Už taky Puťíkuju :D





Plzeňské ohýnky, ohnivá show SHŠ Pantaleon (17. září 2011)

18. září 2011 v 20:52 | •Pet!nka• |  Moje fotky

Musím nutně konstatovat, že fotky ani zdaleka nevystihují, jaká nádhera je ohnivka naživo. Možná, že na youtube jsou nějaká videa, ale myslím, že to pořád ještě není ono. To se prostě musí vidět naživo!
PS: Celou dobu jsem měla neuvěřitelnej strach, že mi Píďánek uhoří!