Listopad 2011

Praha (29. listopadu 2011)

30. listopadu 2011 v 20:02 | •Pet!nka• |  Moje fotky


Na téma: Moje Múza, mé aféry s učitely a Vánoční trhy

29. listopadu 2011 v 18:05 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Potkala jsem svojí Múzu. Nejsem si moc jistá, jak je možné, že na sebe narazíme většinou, když jsem v knihovně, ale možná to bude mít něco málo společného s tou nepřebernou moudrostí, kterou tyhle zdi ukrývají. Nicméně moje milovaná mi naznačila, že to není její vina, když se teď tak málo vidíme, že si za to vlastně můžu sama, protože nemám vůli. Podle mě tomu tak úplně není, protože moje Múza je líná jako prase a staví se vždycky jen tehdy, když grilujeme. Teď jsem jí asi urazila. No, co se dá dělat.
Před chvílí mi ujel autobus, protože jsem byli na exkursi v Praze. Nebylo to úplně špatné, dokonce si myslím, že tomu městu i přicházím na chuť. Tedy pro upřesnění - té historické části města. Plzeň je krásná, jistě, ale tak bohatou historii prostě nemá.
Exkursi jsme absolvovali s profesorkou na dějiny umění, kterou jsem si oblíbila už v okamžiku, kdy prvně vešla do třídy a řekla nám, že si můžeme rovnou sednou, že jí zdravit nemusíme. Je opravdu mco fajn. Dneska mi dokonce řekla, že čím déle mě zná, tím mě má raději. Jsem za to ráda, protože s jinou učitelkou, kterou jsem doteď ("doteď" čtěte jako "než začala donášet na Monču") měla docela ráda, jsem se včera pohádala. Zcela logicky totiž nenosím učebnici na občanku (stejně jako 90% lidí ve třídě), protože podle mě jsme jí zatím nikdy nepoužily. Ona však tvrdí, že s ní usilovně pracujeme a udělala mi přednášku (jen mě), že jsem líná ji nosit, a že si radši nakráčím do školy s kabelčičkou. Nerada bych jí nějak urazila, ale to by asi dřív zamrznul Utgard, než abych já nosila knížky v kabelce. A to už vůbec nemluvím o tom, že kdybych si do tašky nacpala všechny učebnice, které v pondělí potřebujeme, tak bych jí asi nezavřela. A pokud ano, strahala bych si záda.
Teď vám dám asi vale a půjdu se ještě kouknout na Plzeňské vánoční trhy. Ono už tam toho asi nic moc nebude, protože už je docela pozdě, ale stejně to bude hezčí než v Praze. Tam mi dal sice jeden prodavač slevu na ****, který jsem vybrala Píďovi k Vánocům, ale jinak tam nebylo nic, co by mě nadchlo. Všude byly nápisy Praha, jak kdybychom byli postižení a nevěděli to. A teda jako pardon, ale pokud hodlá někdo prodávat otvírák ve tvaru piva, tak by si měl uvědomit, kde se pivo vyrábí (malá nápověda - Praha to není)!

Šaty od světoznámé módní návrhářky Moi Keiniku Sang

29. listopadu 2011 v 14:00 | •Pet!nka• |  Můj blog

Sama se až divím, jak moc dobře ten nadpis zní. Myslím, že moje milovaná Moi (http://darkmiss.blog.cz) by se s tímhle jménem uživila. Nicméně - abych to objasnila. Moi stvořila dokonalý projekt, či jak to nazvat. Do komentářů napíšete název písničky, kterou si ona poslechne a na základně toho nakreslí šaty. Já jsem si vybrala The Sound Of Arrows - Magic, což je bezvadná písnička. Plná kouzel! tyhle úžasné vílí šaty pak Moi vytvořila. Ještě mi je musí někdo ušít ;-)

Florbal (27. listopadu 2011)

28. listopadu 2011 v 17:46 | •Pet!nka• |  Moje fotky


Na téma: Jak se z fialového uzlíčku stal těžko snesitelný otrava

23. listopadu 2011 v 19:46 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Když mi byly tři roky, přinesly rodiče domů malý uzlíček podivné fialové hmoty a pravily: "To je Mareček." Nevzpomínám si, co přesně jsem si v tu chvíli pomyslela, nicméně podle několika desítek fotek předpokládám, že jsem z toho měla radost. Brácha bych totiž hezké mimino, tedy když ho přešla ta fialovost. Vypadal jako barokní andílek. Byl macatej s naducanými tvářičkami a blonďatými vlásky s prstýnky. Když o tom tak přemýšlím, byl vlastně ideální panenka, protože do čtyř let se mu moc nechtělo chodit. V důsledku toho jsem ho pořád někde tahala, vozila v kočárku a byla jsem spokojená. Což teď nejsem. Ne, ani maličko spokojená.
Že je zle mi došlo už asi před třemi lety, kdy jsme se s bráchou rvaly, a já se musela uchýlit k zaječení: "Mam drahý brejle, nech mě bejt." Bratr si tehdy odfrkl a povýšeně odkráčel pryč. Nebylo to kontumačně, vyhrál. I když je o tři roky mladší než já. A od té doby mě sere víc a víc! Nejen, že už je o nějakých dvacet čísel vyšší než já, je už také o nějakých 20% oprsklejší, než jsem já kdy byla (a to kamarádím s Moničkou).
Teď zrovna stojí za mnou a vydíráním se mě snaží přimět, abych vypadla od počítače. Chce se dívat na fotbal a zároveň si psát s nějakými jeho úchylnými kamarády. Ale ne, já předstírám, že tenhle článek je seminární práce z dějin umění (ve které mám z deseti stran jednu - HUPS) a zhluboka na něj kašlu.
Ovšem mezitím tak přemýšlím, kdy přesně se stalo, že můj bratr získal vlastní názor a potřebu každému ho cpát. Kdy přesně přišel do puberty? Vzpomínám si, že před necelým rokem začal mutovat, bylo to tehdy velice vtipné, když v létě tvrdil, že má rýmu. Možná se mu to přihodilo někdy tou dobou. Nicméně já jsem to očividně zmeškala, nevšimla jsem si toho - z čehož plyne, že jsem nepředpokládala, že bych u něj v pokoji mohla objevit sešlost jeho kamarádů, ze kterých mám ve skutečnosti ráda asi jen tři (a jeden z toho je moje sestřenka) a ostatní mi přijdou jako vrchol demence.
Teď právě mi bylo řečeno: "Ty jsi závislá kráva." Myslím, že to má něco společného s tím, že by vážně rád šel na ten počítač. No, já můžu upřímně říct, že teď zrovna mě vůbec nezajímá, co on chce. Celý den mě bolí hlava a těším se, až si budu s mým Milovaným alespoň psát, když už ho nemůžu vidět. A Angie má plodné období, takže její povídka kráčí kupředu mílovými kroky a já jsem první člověk, který ji čte. Nechce se mi odejít - bude si holt chlapec muset zvyknout, že ne každý ho bude poslouchat na slovo jen proto, že měří skoro dva metry.

Na téma: Sam Křepelka

21. listopadu 2011 v 19:52 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Troufám si tvrdit, že za svůj život jsem přečetla více než několik stovek knih a z toho celkem logicky vyplývá, že můj mozek je teď plný lidí, kteří ve skutečnosti nikdy nespatřili světlo světa. A teď mi prosím povězte, jak mám poznat, který z těchto fiktivních človíčků pro mě znamená nejvíc? Co? Mlčíte, že? Také jsem nevěděla, jak na to. Několikrát jsem si přečetla svůj seznam oblíbených knih - a došla jsem k jasnému závěru, že jeden článek na blogu by na to nestačil, ani kdybych chtěla.
Přesto jsem po dlouhém, opravdu dlouhém, přemýšlení došla k závěru, že bych vám ráda představila jednoho milého, kulatého hobita, který si našel cestu k mému sdci. Můžete ho znát i pod mnoha jmény. Samwise Gamgee, Samwise the Brave, Samvěd Křepelka či prostě Sam, ale pod všemi těmi jmény se skrývá jedna jediná osoba, jediný hobit.
Sam je synem Peckoslava Křepelky a Belly Dobříškové, nicméně jeho opravdovým otcem je profesor Tolkien. Právě on stvořil tohoto dokonalého hobita, jako předobraz všech dobrých vlastností. Sam byl čestný, hodný, pracovitý, přátelský, statečný a šikovný hobit. Miloval své přátele, svoji ženu, své děti a svoji zemi. Víte, kdybych mohla, teď promiň Píďo, vzala bych si ho.

Jaká je ta vaše oblíbená postava? A co si myslíte o Samovi?




Ovcodlak (17. listopadu 2011)

20. listopadu 2011 v 17:25 | •Pet!nka• |  Moje fotky

Já: "Nemůžu spát. Budu počítat ovečky."
Píďa: "Pro mě za mě, klidně."
Já: "Jedna ovečka, druhá ovečka, třetí ovečka, čtvrtá ovečka, pátá ovečka a BUM. Zakopla a sežral jí vlk."
Píďa: "Nebo jí jenom pokousal a teď je z ní ovcodlak."
Já: "Nestraš. Bude se mi o tom zdát."
Píďa: "Určitě se ti schová pod postelí a pak tě pokousá, až pudeš večer do koupelny."


Jak si Drahouš maloval (10. listopadu 2011)

19. listopadu 2011 v 17:32 | •Pet!nka• |  Moje fotky

Ono jsme onehdá neměli co dělat a já jsem opět projevila svoji naprůměrnou inteligenci a přitáhla pastelky. Moje princezna, Ódin sám ví, nestála ani za pohled. Nicméně můj Píďa se rozjel a vytvořil tohle brilantní dílo - mouchu s cigárem a vosu s bambitkou. A slíbila jsem Kátě, že to zveřejním, takže se můžete pokochat :D



Na téma: A kolik, že ti je?

15. listopadu 2011 v 19:41 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Právě si s velkým zalíbením prohlížím krabici, která je celé popsaná a polepená upozorněními tipu: "Nevhodné pro děti mladší pěti let." Ano, tady je to znovu, to 5+. A já se za to nestydím, naprosto bez zardění vám přiznávám, že z té krabice mám neuvěřitelnou radost. A to i přesto, že ona krabice není pro mě, je to dárek pro jednu nejmenovanou osobu jménem Lečo, takže ji musím co nejdřív obalit baličákem a někam ji schovat, jelikož jinak bych asi neoddala a vyzkoušela si, jak to vlastně funguje. Stále si opakuji, že nesmím, ale to nutkání je silné.

Když už jsme u toho - kupujete si občas takovéhle kraviny pro děti? Krabice polepené cedulkami 5+, plné neuvěřitelně dokonalých zbytečností, které člověku rozzáří oči a donutí ho usmívat se? Já ano a jsem si jistá, že mnozí z vás také. Věci pro děti mají totiž jednu úžasnou vlastnost, kterou si s sebou ponesou až do skonání věků - udělají člověku radost. Opravdovou radost, jakou většina z nás zažívala naposledy v dobách dávno minulých ještě pod stromečkem s plnou vírou v Ježíška.

Takže teď mi zbývá jediná věc - tedy vlastně dvě. V první řadě musím schovat tenhle dárek pro Lečouše tak dobře, abych ho neměla na očích, ale zároveň ho našla, až jednou (na Vánoce) bude potřeba. A pak budu muset doufat, že již zmiňované Lečině udělá krabice pro děti 5+ stejnou radost, jako mě.


Na téma: Nikdy nedejte na zmrzlináře!

11. listopadu 2011 v 16:47 | •Pet!nka•
Dnes bych vám ráda vyprávěla jednu příhodu, která se mi nedávno přihodila při mé cestě napříč Paříží. A ačkoliv teď vám nejspíš přijde úsměvná tak věřte, že mě tenkrát do smíchu opravdu nebylo.
Všechno začalo jednoho obyčejného srpnového dopoledne, kdy jsem se v dobré náladě probudila, popadla mapu, fotoaparát a nějaké drobné peníze, pročež jsem celá natěšená vyrazila do ulic města. Minulého dne jsem se totiž od jednoho místního zmrzlináře dozvěděla, že pokud si chci odvézt z Paříže zážitek, na jaký do konce života nezapomenu, měla bych vyrazit na světoznámý hřbitov Pére Lachaise. Nutno dodat, že obchodník měl vážně pravdu - tuhle vzpomínku si s sebou ponesu až do konce svých dnů.
Jakmile jsem dorazila na hřbitov, naprosto mě pohltila atmosféra onoho místa. Jako ve snách jsem procházela mezi náhrobními kameny a pokoušela se rozluštit jména, jež do nich před mnohými lety mistrně vtesali řemeslníci. Že je něco špatně jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy mi na nose přistála první dešťová kapka. Vteřinu poté ozářil ztemnělou oblohu klikatý blesk doprovázený dunivým zahřměním.
"Sakra!" zabručela jsem rozmrzele a romantická nálada vzala nenávratně za své. Otočila jsem se, že zamířím zpět do penzionu, nicméně nebylo mi přáno. Namísto toho jsem narazila přímo do nevkusně oblečeného mladíka, který stál necelý metr za mnou, a který vztahoval ruku po mém fotoaparátu.
Vykřikla jsem překvapením a uskočila stranou, což mělo katastrofální následky. Narazila jsem do sochy modlícího-se anděla, odporoučela se k zemi a francouzský zlodějíček mi následně věnoval vítězný úsměv. Můj fotoaparát, velice drahý fotoaparát, totiž zůstal vězet v jeho rukách. A zatímco se spouštěl opravdu silný déšť, zmizeli oba, zloděj i foťák, mezi náhrobky.
Zprvu jsem se snažila je pronásledovat, ale po opravdu velmi krátké chvíli jsem to vzdala. Byla jsem promočená na kost, třásla jsem se jako osika a zjistila jsem, že vlastně vůbec nevím, v jaké části hřbitova se nacházím. Zkrátka a dobře jsem byla v koncích.
Nebudu vás zbytečně trápit zdlouhavým popisem toho, jak jsem do nočních hodin bloudila mezi hroby, a ani tím, jak jsem následující měsíc strávila v nemocnici s akutním zápalem plic. Raději celý svůj příběh shrnu do jedné rady. Nikdy nedejte na zmrzlináře!