Prosinec 2011


Na téma: Čím je Václav Havel pro naši generaci?

23. prosince 2011 v 15:45 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Václav Havel. Ještě před nedávnem se dalo zcela bez zardění říct, že ho znalo každé malé dítě. Bohužel si však nejsem úplně jistá, jestli je tomu tak i dnes. Vždyť od dob, kdy byl mluvčím charty 77 a kdy se stal posledním Československým a prvním Českým prezidentem uplynula spousta let. Do podvědomí nás mladších se jeho jméno dostávalo už jen ve škole při hodinách dějepisu. Všichni jsme o něm věděli, to ano. Vždyť byl žijící legendou, hvězdou demokracie, která stále zářila v pozadí české politické scény. Teď však jeho plamen vyhasl, jeho hvězda se přidala ke svým sestrám na nebi a mezi námi teenagery se rozdmýchala menší "občanská válka". Začalo se totiž ukazovat, jak kdo dával pozor při hodinách historie.
V mém okolí nyní kolují tři názory na Václava Havla, které staví mladé proti sobě. Jedna skupina ho respektuje jako člověka, který nám zajistil demokracii a svobodu, druhá ho vidí jen jako bývalého prezidenta a nechápe, proč se kolem jeho úmrtí točí tolik ceremonií a třetí skupina jsou ti, kteří vůbec nevědí, o kom se mluví. Pokud mohu soudit, poslední skupina je zdaleka nejhorší, protože jsou to lidé, kteří ani zdaleka nevidí, co všechno Václav Havel dokázal. Odmítají to vidět.
Co jim můžeme říct o tom, kdo byl Václav Havel? A existuje vůbec nějaká naděje, že je to bude zajímat? Spíš bych řekla, že ani ne, protože pokud to dokázali ignorovat doteď, nebudou vidět žádný přínos v tom, aby to věděli do budoucna. Smrt Václava Havla pro ně bude i nadále spojená jen s tím, že v televizi kvůli ní zařadili speciální program a oni nemohli sledovat svůj oblíbený nekonečný seriál.
Otázkou zůstává, jestli se dá zodpovědět, čím byl Václav Havel pro naši generaci. Není to špatně položená otázka? Docela bych i řekla, že ano. Vždyť Václav Havel pro nás byl tím samým člověkem, jako pro naše rodiče. Mužem, který se zasloužil o pád komunistického režimu, prezidentem a především dramatikem. Otázkou spíš zůstává, jak si ho naše generace bude pomatovat a jestli mu bude připisovat nějaké zásluhy. Ale to už je dotaz, na který nedokážu odpovědět.

Na téma: Slovní fotbal, akvizice a elipsó

19. prosince 2011 v 19:14 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Před několika málo dny jsem si všimla, že nejsem ten typ člověka, který by uměl prohrávat s mávnutím ruky a lehkým úsměvem na rtech. Jsem spíš ten druhý typ, který se vzteká, svádí svoji prohru na okolnosti, které mnohdy samotnou hrou ani nijak neovlivnili a ve finále je nepříjemný a hnusný na všechny ve svém okolí. Abych to shrnula - prostě neumím prohrávat!
To se ukázalo, když jsme v noci ze soboty na neděli hráli s Píďou slovní fotbal. Byl to jeho nápad, když jsem u toho, kdo je magor. Z počátku to bylo velice zábavné, i když v jednu chvíli mi prostě odpočítal deset sekund a prohlásil, že jsem prohrála. Ovšem já jsem prostě prohrát neplánovala a oba nás to ještě bavilo, takže jsme pokračovali. Slova od A a od E (také od N) začaly pomalu, nicméně velice jistě docházet a oba jsme si začaly vymýšlet slova. Nepopírám to, ale vážně mě dostalo, že v okamžiku, kdy jsem použila slovo existující, Píďa na mě vystartoval, že si vymýšlím.
Akvizice. To slovo existuje. Je to proces získávání dokumentů do fondu knihovny. Ale já jsem byla označena za lháře a to slovy: "Nedělej ze mě debila, to je inkvizice." Dlouze jsem Píďu přesvědčovala, že pokud udělá tři kroky a vytáhne můj sešit z informačních procesů, tak to slovo je tam používané v nepřeberném množství. On se však bránil, že ne, že to slovo prostě neexistuje. Myslím, že doteď si myslí, že jsem blafovala.
Když to však uznal jako slovo platné, musel vymyslet nějaké slovo začínající na E. To už asi nebylo v jeho silách, a přestože mě obvinil z toho, že lžu, on sám si to slovo vymyslel. Elipsó. Co to jako je? Znám Kalipsó a znám elipsu. Ale elipsa už byla a Kalipsó je od K, že?
Ve finále to bylo 1 : 1, ale pro mě. Já jsem prostě stvořená pro vítězství, co se dá dělat?
PS: Píďa se beztak spíš vzdal, protože jsme hráli od deseti do půl druhé :-D


Pár hlášek ze školních lavic -I

15. prosince 2011 v 21:38 | •Pet!nka• |  Můj blog
IVT
: "Mony, tyjo, jak jsi to proboha udělala?"
Monča: "Dala jsem OK!"

Učitel: "Jak označíte celý slopek?"
: "Takhle to chytnete a uděláte čííííííííííííííííííííííííííííííí."
Učitel: "Úžasný. A jak oznáčíme celý řádek."
: "To je snadné. Takhle to chytneme a uděláme čučučučučučučučučuču."

Učitel (na třídu): "Kdo to říkal, já neslyšel."
: "Z toho si nic nedělejte, to se ve vašem věku stává."


Prsten Nibelungů - Wolfgang Hohlbein, Torsten Dewi

8. prosince 2011 v 19:27 | •Pet!nka• |  Knížky

Mladý válečník Siegfried přijde na burgundský dvůr jako kovář, zabije draka Fafnira a stane se spojencem krále Gunthera. Bohatý zlatem Nibelungů a nezranitelný skrze dračí krev žádá Siegfried jako svédědické právo trůn sousední říše Xanten. Po jeho boku má vládnout krásná Kriemhilda, Guntherova sestra.
Ale starý zákon žádá, aby se napřed oženil král Burgundu a když si Gunther zvolí za nevěstu Brunhildu. Od setkání v dětství plane srdce islandské královny pro Siegfrieda a jinému se vzdá jen v krutém souboji. Gunther a Siegfried však uzavřou dohodu, která má jim oběma zajistit manželské štěstí. Nicméně zrada zplodí zradu, které se daří jen v krvi, a před očima Nibelungů se naplní osud těch, kteří se dotkli zlata...


Na téma: Všechno je za rohem a číhá to tam na mě!

6. prosince 2011 v 20:59 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Moje čůza Múza zjistila, že mám novou postel, která je dost velká jak pro mě, tak pro ni, takže opět přitáhla a snaží se mi zavděčit. Rázem mám tisíce a tisíce nápadů, nicméně nemám čas na jejich realizaci. Teď zrovna třeba přemýšlím, jestli bych neměla dělat seminárku na dějiny umění, ve které jsem mimochodem dost pokročila. Mám 4 a čtvrt stránky, nějaké ty zdroje a poslala jsem jí Píďovi, aby mi tam vychytal všechny nesmysly, které jsem si vymyslela. Pak jsem ještě navrch napsala jednomu chlápkovi, co přednáší něco o kovářství na vysoké umělecko-průmyslové škole (nebo tak nějak), tak doufám, že odepíše. Díky tomu se cítím podivně dobře, ačkoliv moc dobře vím, že bych na tom měla ještě víc máknout.
A moje Múza? Sedí vedle mě na posteli, nehodně poukazuje na to, že jsem nevděčný parchant a cpe mi do hlavy, jak by mohla dopadnout ta povídka, co na ní pracuji už od léta (od 3. září jsem napsala jen 3 věty). Ten nápad se mi docela zamlouvá, tak přemýšlím, že bych si ho mohla sepsat alespoň v bodech a zrealizovat to někdy mezi svátky. Uvidím.
To mě přivádí k dárkům - už mi chybí jen tři, a z těch tří už mám dva objednané. Myslím, že jsem docela za vodou. Navíc jsem zjistila, že naši mají neustálou potřebu dávat Píďovi za něco peníze a on má pro změnu neustálou potřebu mi je pak cpát. Já mám díky tomu neustálou potřebu si je brát a pak utrácet. Na jednu stranu to není úplně špatné a tu druhou stranu vidět odmítám! Peníze jsou holt zlo, ale bez něj to nejde.
Když jsem u toho zla - už skoro TŘI MĚSÍCE čtu jednu knížku! Jsem z toho všecek zničená, protože na jednu stranu se mi líbí, ale na druhou stranu… tři měsíce! Jmenuje se prsten Nibelungů a je to volné zpracování hrdinského eposu o Nibelunzích. A když nad tím tak přemýšlím, všichni jsou tam debilové a kdo náhodou není, z toho debila dělají a to jen proto, že ještě pořád věří na Ódina, když všude jinde je teď tak moderní být křesťanem! No, co nadělám. Ježíšek už mi nadělil další díl Alchymisty, jenže pak se rozhodl, že bude důsledný a já tu knihu uvidím doopravdy až pod stromečkem! Trochu mě to nasralo, ale co se dá dělat! A závěrem - po novém roce jdu do autoškoly (takže doporučuji, aby chodila celá Plzeň tak od poloviny ledna jen kanály) !!

Na téma: Jaká bláhovost děsit se myšlenky na vlastní osobu

4. prosince 2011 v 12:04 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Když jsem si před několika dny psala do diáře termín odevzdání slohové práce, myslela jsem si, že to nebude nic těžkého. Tedy až do okamžiku, kdy se paní učitelka zmínila, že by se mělo jednat o autoportrét. Zalekla jsem se, protože co může být těžšího, než objektivně popsat sebe samotnou?
Zprvu jsem se ptala několika lidí v mém okolí, jaká jsem a jak vypadám, ale brzy mi došlo, že tahle taktika se asi neosvědčí. Přítel mi řekl, že jsem krásná a moc chytrá, máma konstatovala, že mám velký zadek a pokud nevytřu, bude mě muset označit za línou a moje nejlepší kamarádka to završila, když mi oznámila, že potřebuji ostříhat, ale jinak jsem údajně moc fajn. Díky tomuto krátkému, avšak údernému průzkumu jsem zjistila jen jednu jedinou věc - opravdu to bude tak těžké, jak jsem si myslela.
Pro začátek bych vám mohla říct něco málo o tom, jak vypadám. Jsem docela vysoká, zavalitější dívka s delšími hnědými vlasy. Mám oválný obličej, pomněnkově modré oči, úzké rty a musím přiznat, že také trochu odstáté uši. Na drobném nose mám posazené své červené dioptrické brýle.
V několika testech povahy jsem byla vyhodnocena jako sangvinik, tedy člověk otevřený, společenský, nenucený a veselý a musím přiznat, že i já se tak vidím. Jsem ráda ve společnosti mnoha lidí a zpravidla mi nevadí, když jsem středem pozornosti. Mnohdy mi to však bývá až ke škodě, protože stále mluvím a někdy se i vyloženě předvádím.
Do vínku mi byla dána také značné kreativita - už od dětství jsem milovala výtvarnou výchovu a doma mě stále bylo vidět s nůžkami či štětci. Nikdy však po mě nezůstal nepořádek, protože jsem hodně čistotný člověk. Všechny věci v mém okolí mají své místo a já dbán na to, aby ho neopouštěli. Troufám si také tvrdit, že jsem dochvilná, upřímná, spolehlivá a věrná.
Abych se však nepřechválila. Mám také spousty zlozvyků a špatných vlastností. Okusuji si nehty, muchlám papírové bankovky v přihrádce na kovové mince, křupu si klouby a čas od času lžu. S naprostou přesností vím, že své okolí nejvíc rozčiluji moje neustálým střídáním nálad a výbuchy vzteku. A aby toho nebylo málo, tak vůbec neumím prohrávat. Sama o sobě tvrdím, že jsem byla stvořena pro vítězství, což mimochodem také ukazuje něco o mé skromnosti.
Abych to nějak rozumně zakončila - jsem člověk, jako každý jiný. Mám své klady i zápory a myslím, že teď už se jen tak nezměním. Lidem ve svém okolí tedy mohu pouze popřát pevné nervy.