Leden 2012

Pár hlášek ze školních lavic

31. ledna 2012 v 15:43 | •Pet!nka• |  Můj blog
Práce se čtenářem
Učitelka: "Napadá vás nějaký projekt na měsíc knih? Něco, co přiláká lidi do knihovny.
Zuzka: "Na kluky ze Strojárny by určitě zabraly holky od nás. Řekneme jim, že tam pořád chodíme."
Učitelka: "Jako, že by se šli seznámit do knihovny?"
Zuzka: "Přesně, takové rande v knihovně."
Učitelka: "Rande v knihovně. To by u nás nešlo, na to je tady málo regálů."


Muži, kteří nenávidí ženy (Män som hatar kvinnor)

30. ledna 2012 v 14:00 | •Pet!nka• |  Můj blog

Mikael Blomkvist je finanční reportér, odhodlaný očistit svou pověst poté, co byl obviněn z veřejného pomlouvání. Jedním z nejbohatších průmyslníků ve Švédsku, Henrikem Vangerem, je povolán, aby rozluštil tajemství dávného zmizení jeho milované neteře Harriet - kterou, jak je Vanger přesvědčen, zavraždil některý z členů jeho rodiny. Novinář se vydává na odlehlý ostrov u promrzlého švédského pobřeží, aniž by tušil, co tu na něj čeká.
V téže době je Lisbeth Salanderová, výstřední, ale velmi efektivní detektiv společnosti Milton Security, pověřena úkolem Blomkvista prověřit. Tento úkol má nakonec za následek to, že s Mikaelem spojí síly při vyšetřování vraždy Harriet Vangerové. Ačkoliv se Lisbeth distancuje od světa, který ji opakovaně zradil, její hackerské schopnosti a dokonalé soustředění se ukáží jako zcela klíčové. Když se Mikael postaví tváří v tvář zachmuřené rodině Vangerů, odkrývá Lisbeth tajemství zametená pod koberec. Dvojice začíná rozkrývat řetěz vražd, táhnoucí se z minulosti až do současnosti, který oba detektivy křehkým poutem sbližuje, ale současně je vtahuje do nejdivočejších proudů řeky moderního zločinu.


Léčba neklidem - Saki

25. ledna 2012 v 19:52 | •Pet!nka• |  Knížky
Humoristické povídky s vtipnou a překvapivou pointou, v nichž se střídá duchaplný salonní humor s prvky recese a černé grotesky. Společným rysem těchto povídek je břitká satira a humor, který si bere s jemnou ironií na mušku společenské mravy, charakterové vlastnosti a politické názory typicky britského ražení. Řada povídek čerpá z groteskních životních situací, většina je však přes veškerou ironii a humor naplněna smutkem nad komedií, kterou většina lidí celý život hraje, aby si zachovala zdání osobní důstojnosti a společenskou prestiž.

Na téma: Dospělácké boty

24. ledna 2012 v 19:15 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Leckdo z mých známých pokývá hlavou, když teď konstatuji, že mám opravdu ráda boty. Kdyby bylo po mém, tak bych jich měla asi tak 200 a k tomu dalších 50 bačkorek, které bych sice nenosila, jelikož bačkorkový typ vážně nejsem, nicméně s velikou oblibou bych se na ně chodila dívat (všímejte si, že tahle věta porušuje jedno z hlavních pravidel naší češtinářky - nicméně, Ódin je mi svědkem, mě by nikdy nenapadlo utnout takhle krásnou větu (jsem skromná) poté, co překročí rozmezí tří řádků). K mojí smůle vlastním jen mizivý počet bot a k tomu všemu mám teď jedny, které jsou dospělé. Víte, jsou to moje historicky první dospělé boty.
Doposavad jsem vždy spoléhala na to, že "ty pravé" jsou ty, které se mi líbí. Ovšem táta mě velice okázalým způsobem (nahlas a v obchodním centru) informoval, že na to můžu rovnou zapomenout, neboť v nejbližších dnech dosáhnu věku 18-ti let a tím pádem bych měla začít přemýšlet hlavou. Z toho plyne, že boty, které si vyberu, musí být účelné (ošklivé), pohodlné (ošklivé) a musí, opakuji, musí, vydržet alespoň dva roky. Podotýkám, že moje milované tenisky vydržely dva roky, tak nevím, co konkrétně tátu tak popudilo (asi brácha a jeho spotřeba bot činící dvoje za měsíc). A to všechno vyvrcholilo v onen hrůzný čin a koupi dárku k mým narozeninám. Boty. Dospělácké.
Při odchodu z obchodu, kde tatínek nechal téměř, Thóre stůj při mně, 2 tisíce korun českých jsem konstatovala, že když mám teď ty drahé trekové boty, mohl by mi ještě koupit nějaké do města. Po této otázce jsem se srazila s krutou realitou v podobě otcovi odpovědi. Údajně jsou tohle boty do města! Málem to semnou seklo.
Potom jsem si zkoušela, jen tak z trucu, boty na podpatku. Byly mi krásně a stály jen 300 stovky (OUJÉ - ať žijí slevy). Dokonce bych na ně, v případě vyrabování pokladničky, i měla. Ale neměla jsem tu odvahu. Já a podpatky. Všichni by se mi smáli.
Abych to teda zakončila nějak rozumě. Nejsem dospělá, ale mám dospělé boty, které byly drahé a moc se mi nelíbí. Ale, jak řekl táta, sukně nenosím (to bude tím, že žádnou nemám!), takže mi takovéhle úplně stačí.

Sněhulda a jeho pes (21. ledna 2012)

21. ledna 2012 v 17:47 | •Pet!nka• |  Moje fotky

Ne! Není to kočka! Ani sfinga! Je to opravdu pes!


Na téma: Umlátíte mě, když použiju název "NĚKDO si myslel, že z toho JEDNOU bude povídka. NĚKDO to ale nevychytal." ??

18. ledna 2012 v 18:26 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Dveře hospody se otevřely, dovnitř zavál ledový vítr a přinesl s sebou i několik zbloudilých sněhových vloček. Dotyčný se zastavil mezi futry, a zatímco lidé začali brblat, že pouští dovnitř zimu, rozhlédl se po místnosti.
"Hej," vyskočil jeden ze zdejších štamgastů na nohy. "Zavři ty dveře, nebo tě jimi prohodím zase ven!"
"Opravdu?" vystoupil nově příchozí ze stínu a upřel na statného lesního dělníka ponurý pohled. Ten bezeslova sklonil oči a zase se rychle posadil. Všeobecný hlahol v místnosti okamžitě ustal a vystřídalo ho tiché mumlání. V těchto zastrčených končinách nevídaly trpaslíky příliš často. Ani příliš rádi.
Lidé jsou tak slabí druh, pomyslel si Zwerc a zamířil k nálevnímu pultu. Byla to podřadná putika, ale on byl zvyklí i na horší.
Byl typickým představitel svého druhu, který by doma, v horách na severu, ničím nevybočoval z davu. Nicméně odtud byly hory vzdálené stovky mil daleko, takže jistou pozornost vzbuzoval. Logicky.
Byl vysoký jen něco málo přes metr dvacet, ale podsaditý a jeho svaly byly pevné, zocelené tvrdou prací v železných dolech. Jeho trochu šišatou hlavu pokrývaly zacuchané hnědé vlasy a pod jeho vysokým čelem a huňatým obočím se skrývala drobná hnědá očka. Nos, natřikrát zlomený, byl příliš dlouhý a křiví, než aby mohl působit přirozeně a zbytek jeho tváře zarůstal hustý plnovous, který měl spletený do stejného copu jako vlasy.
Jeho kroužkové brnění mu dosahovalo až nad kolena a z pod něj mu koukala hnědá plátěná košile a kalhoty ze stejného materiálu. Přes drátěnou košili měl oblečenou koženou kazajku a kolem boků pásek, na kterém mu vysela dýka v obyčejné nezdobené pochvě. Nohy měl obuté do vysokých kožených bot a přes ramena měl přehozený ošoupaný cestovní plášť. V pravé ruce svíral bojovou sekyru.
"Mistře trpaslíku," upozornila na sebe opatrně hostinská. Zwerc se na ni podmračeně podíval a shledal, že mu v nervózním úsměvu předvádí všechny svoje nechutně žluté zuby. "Budu vás muset poprosit, abyste odložil svoji sekyru."
"Odložit? Moji sekyru?" zadíval se na hostinskou nevěřícně. "Kam půjdu já, tam půjde ona." pohodil se sekyrou v ruce. Nevypadala sice nějak překrásně, nicméně byla to práce jeho bratrance a setkalo-li se její ostří s nepřítelem, bylo to pro něj smrtelné dostaveníčko.
"Moji zákazníci jsou nervózní, když jste ozbrojený." zkusila to hostinská ještě jednou. Marně.
"Kam půjdu já, tam půjde moje sekyra." zopakoval Zwerc. Začínal mít té ženské plné zuby. "Každopádně já půjdu támhle," ukázal k opuštěnému stolu v rohu místnosti, daleko od krbu i od společnosti. "Nesmírně bych ocenil, kdyby několik málo minut po mě dorazilo pivo a klíč od mého pokoje."
"Bohužel," usmála se hostinská nervózně. "Všechny pokoje jsou plné, pane trpaslíku. Nesmírně mě to mrzí."
Zwerc si povzdechl, zašmátral v kapse své kazajky a hodil na dřevěný pult několik zlatých mincí. Hostinská vykulila oči, jednu uchopila a skousnutím zadních zubů se přesvědčila o její pravosti.
"Bude si pán přát i večeři?" zeptala se vzápětí, pročež Zwerc kousavě konstatoval, že to riskovat nehodlá a odebral se na svoje místo. Psa už večeřel včera.

Na téma: NĚKDO si myslel, že z toho JEDNOU bude povídka. NĚKDO to ale nevychytal (ministerstvo zdravotnictví varuje: NĚKDO má stále pocit, že z LECČEHO by jednou mohla být povídka. A má to vzestupnou tendenci)

16. ledna 2012 v 17:25 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Edinburgh, Skotsko (30. června 2011)
Jedna z poboček ústřední veřejné knihovny v Edinburghu měla zavírat již za dvacet minut, ale mladý muž stále procházel mezi regály. Vypadal, že nikam nespěchá, což se však nedalo říct o slečně, která seděla za výpůjčním pultem a s netrpělivým poklepáváním nohou ho sledovala.
Její kolegyně odešla už před ¾ hodinou s tím, že mladý pán si určitě rychle vybere a na to tady nemusejí být dvě. Očividně se mýlila, protože mladý pán, jak toho paličatého mezka nazvala, si nejenže stále nevybral, ale také poměrně striktně odmítl pomoc při hledání. A zatímco s hlavou nakloněnou na stranu procházel mezi regály, knihovnice si ho prohlížela.
Byl opravdu vysoký a i přes světle šedý sportovní oblek se rýsovaly jeho pevné svaly. Měl dlouhé, husté vlasy, jejichž barva se pohybovala někde mezi zrzavou a hnědou. Vzadu na krku je měl stažené do culíku. Jeho obličej byl kulatý s širokým a nízkým čelem. Veliké oříškové oči se klenuly nad trochu větším nosem a úzké rty se takřka ztrácely nad jeho kulatou bradou. V obličeji by asi nebyl moc hezký, nebýt jeho širokých lícních kostí, které dodávaly jeho pečlivě oholené tváři něco sexy.
"Promiňte, pane," odkašlala si knihovnice, když se vynadívala. Demonstrativně si poklepala na náramkové hodinky. "Za několik minut bohužel zavíráme."
"Jistě." přikývl mladík a s povzdechem vytáhl z jednoho regálu knihu, jako kdyby jí měl celou dobu vyhlédnutou.
"Vaši členskou kartičku, prosím." zamumlala knihovnice, zatímco muž položil na výpůjční pult knihu Uzly krok za krokem. "Opravdu si chcete půjčit tohle?"
"Jistě." zamračil se na ni muž, zatímco jí podával požadovanou kartičku.


Birse, Aboyne, Skotsko (31. června 2011)
"Drew Singleton?" zeptal se policejní důstojník svého asistenta a vzhlédl ke stropu, kde na trámu vysel oběšený muž.
"Ano. Svobodný, bezdětný. Jediné příbuzenstvo představuje jeho bratr, dvojče. Ten se jmenuje…" zalistoval druhý policista v papírech. "Donald. Vdovec, dvě dcery. Žije v Londýně."
"Co věk?" zeptal se důstojník stroze. Jeho pobočník znovu zalistoval papíry.
"Donald Singleton, 35 let. Jeho dcery Christina 16 a Madelyne 11 let."
"Sebevražda?"
"Podle všeho ano. Patolog prozatím vyloučil cizí zavinění. A také jsme našli tohle."
"Zajímavé." zadíval se policista na dopis, který byl vsunutý do plastového voděodolného pytlíku. Byl psaný na počítači a muž v něm vysvětloval důvody svých činů. Pod vlastnoručním podpisem byla vsuvka, oznamující, že kopie tohoto dopisu je uložena u právníka.
"A také je tu tahle kniha." dodal asistent a vytasil se s dalším plastovým pytlíkem, ve kterém byla uzavřena úzká brožura s názvem Uzly krok za krokem.
"No," podrbal se důstojník na hladce oholené bradě. "Já myslím, že je to jasné. Zavolejte koronera, ať ho sundají. A kontaktujte jeho bratra. V tom dopise je zmíněna poslední závěť, tak to zkontrolujte."
"Jistě, pane." přikyvoval asistent horlivě.
"Tak do práce." poplácal ho nadřízený po rameni. "Já si půjdu dát kafe." dodal.


Na téma: NĚKDO si myslel, že z toho JEDNOU bude povídka. NĚKDO to ale nevychytal.

13. ledna 2012 v 22:48 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Do oken se opíralo dopolední slunko a osvětlovalo svými paprsky jinak ztemnělou ložnici, která se na první pohled zdála prázdná. Ta prázdnota však nevyhlížela nějak definitivně, spíš to vypadalo, že obyvatelé pokoje si jen odskočili do koupelny, aby si vyčistili zuby, a co nevidět se vrátí do rozestlané postele, zvednou z nočního stolku rozečtenou knihu, nebo budou v klidu popíjet sobotní ranní kávu a číst u toho noviny. Zkrátka a dobře nic nenaznačovalo tomu, jak to doopravdy bylo.
A zatímco pokoj dál vyhlížel vřele a obydleně, šplhalo se slunko směle na nebeskou klenbu a jeho paprsky už dosáhly i do těch nejskrytějších koutů pokoje, čímž odhalily všechny jeho zákoutí. Stěny vymalované sytě meruňkovou barvou, širokou manželskou postel z tmavého dřeva, která stála proti oknu i vestavěné skříně ze stejného materiálu, které zabíraly všechen prostor mezi postelí a bočními stěnami. Také pracovní stůl, stojící v rohu u dveří, na jehož pracovní desce vládl neuvěřitelný nepořádek (Mezi popsanými, čistými a zmuchlanými papíry stál otevřený notebook a vedle něj zapomenutý hrnek od kávy). Vedle okna byla vysoká knihovna, vypadající, že se pod náloží desítek knih v nejbližší době složí k zemi a pod oknem byl pelíšek pro nějaké zvíře, pravděpodobně pro psa.
Slunce prosytilo pokoj do té míry, že byly vidět i všudypřítomné indicie, napovídající, že v domě žije malé dítě. Pestrobarevnou deku, která byla rozprostřená vedle postele, pokrývaly rozházené pastelky a počmárané čtvrtky, v nohou postele ležela na střechu převrácená dřevěná mašinka a o kus dál pod oknem se válel fialový plyšový slon.
Hodiny stojící mezi hromadou papírů na pracovním stolu už však ukazovaly téměř půl jedenácté a nic nenapovídalo tomu, že se do pokoje někdo vrátí, aby si zde přečetl ranní noviny. Vládlo zde podivné tíživé ticho a nic se nehýbalo.
Jediným němým svědkem toho všeho byly fotografie, rozvěšené po celém pokoji. Na jedné z nich, té největší, visící nad postelí, se usmívala mladá žena, které se k těhotenskému bříšku zvědavě tiskl malý, asi tříletý chlapeček. Byl až nápadně podobný muži, který klečel vedle něj s rukou položenou na ženině koleni. V té době byli štěstní, protože v té době byli naživu.

Na téma: Plesací sezóna

9. ledna 2012 v 13:00 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Všimli jste si, že začíná plesová sezóna? Pro většinu mého okolí to je informace zcela scestná a zbytečná. A dalo by se říct, že pro mě taky. Nicméně můj milovaný přišel s tím, že se bude plesat u nich v práci a že nejspíš dostane lístky. Tak prý, jestli by se mi taky nechtělo. Konstatovala jsem, že sice chtělo, nicméně že nemám co na sebe. To je už takový můj tradiční problém. Mám jen obyčejné černé společenské kalhoty a asi tak čtyři trička (dvě jsou mi malé a jedno se mi nelíbí), které se s trochou ironie dají nazvat společenskými. Určitě na mě ze skříně nepadají žádné úchvatné šaty pošité flitry a nevlastním ani jediné psaníčko. Ale co naplat?
Pokud to projde, tak holt půjdu v těch kalhotách. Troufám si tvrdit, že je mi jedno, co si o tom budou ostatní myslet, z toho už jsem vyrostla. Pokud bude někomu vadit, že moje fialové tričko je sice společenské, nicméně není nějak moc "plesací," tak si to může zcela bez zardění vykřikovat třeba z plzeňské věže, ale mě tím nedojme. Oblečení není to nejdůležitější! Ale pokračujme - letos jsem dostala od ségry k vánocům perfektní náušnice a náramek, obojí v dokonale fialovo-růžové barvě, která se mi hodí k onomu tričku, takže jsem ihned spokojenější. Boty tradičně neřeším, mám svoje černé balerýnky, které jsou naprosto multifunkční (když si vzpomenu, na slavnostní vyřazení ze ZŠ, na které jsem šla v sálovkách, tak si myslím, že jsou zcela ideální). Teď už jen někde sehnat černé psaníčko. Nemáte někdo na půjčení?
Celkově mě to přivádí k tomu, že šaty dělají člověka. Vždycky jsem si říkala, že určitě ne, ale ono ano. Když přijde někdo nemoderně oblečený, tak ho kolektiv okamžitě nařkne, že je to nějaké strašidlo. Netvrdím sice, že by si takového člověka nikdo nemohl oblíbit, ale myslím, že to zpravidla bude mít výrazně těžší. Jen se podívejte na to, co teď předvádějí ty naše "slavné české celebrity" ve Špindlu! To si pak mi, obyčejní "smrtelníci" můžeme jít hodit mašli, protože tohle je pro nás nedosažitelné. I když já bych asi ani nic takového nechtěla. Po pravdě by mě nikdy ani nenapadlo vyhodit tolik peněz za nějaký nesmysl na lyže, který pak ani nepoužiji. To je holt tak, když někdo neví, co s penězi!
PS: Fotka je z Hříšného tance. Taky si při pohledu na tenhle film vždycky vybavíte, jak jednoduché to bylo "zamlada"?

Tajný deník Adriana Molea - Sue Townsendová

7. ledna 2012 v 11:52 | •Pet!nka• |  Knížky
Třináct a tři čtvrtě roku starý muž Adrian Mole jako vypravěč příběhu jedné obyčejné anglické rodiny z počátku osmdesátých let. V deníkových zápisech se tu odrážejí nejen Adrienovi domácí trable, ale i problémy britské společnosti a v neposlední řadě chlapcovi potíže s láskou, kamarády, školou a především se světem dospělých.
Mluví se tu o mnoha hloupostech a mnoha vážných věcech - avšak mluví se o nich s nádherným anglickým humorem, nadsázkou, ironií a s rafinovaným kouzlem svérázného klukovského pohledu na lidi a svět.