Březen 2012

Opožděné vzpomínky: životopis, který se nevešel na jednu stránku - Evelina Merová

31. března 2012 v 11:18 | •Pet!nka• |  Knížky
Autorka Opožděných vzpomínek se narodila v roce 1930 do asimilované židovské rodiny. Poklidný rodinný život, finanční zajištění a jako kulisa Praha, se zdají být zárukou příštích předvídatelných desetiletí. Koncem třicátých let však dostávají politické události rychlý spád: první měsíce nacistické okupace znamenají pro Židy rostoucí diskriminaci, ztrátu majetku, ponižování a nejistotu. Následuje deportace do Terezína a posléze do Osvětimi. Podaří se jí přežít a v nepředstavitelně obtížných podmínkách tráví poslední měsíce války, nemocná, hladová, ničená hrůzou ze smrti. Osvobození Evelinu zastihuje ve Východním Prusku, odkud je evakuována vojenským vlakem Rudé armády do SSSR. Ujme se jí vojenský lékař, který ji adoptuje. Nečeká ji však láskyplná rodina, nýbrž život vedle nefunkčního manželského páru, kterému má "vlastní" dcera dodat punc kýžené normální rodiny. Následují čtyři desetiletí života v Sovětském svazu, s novou identitou a starými vzpomínkami, které nikdo nechce slyšet. Se svým traumatem zůstává sama, musí se s ním vyrovnat, protože nic jiného nezbývá a budoucnost mnoho neslibuje.
Jako rámec vyprávění tu slouží válkou zničený a posléze znovu budovaný Leningrad. Židovství je třeba utajovat, protože ve stalinském režimu je cejchem. Denní život určuje ideologie, bída vydávaná komunistickým režimem za blahobyt a všudypřítomný strach. Prožívá však velké soukromé štěstí s manželem a dětmi. O třech tvářích 20. století ve třech politických režimech vypráví autorka poutavě a věcně, kultivovaným jazykem, s obdivuhodnou vyrovnaností, s vědomím skutečných životních hodnot. Nikde nepodléhá sebelítosti, snaží se pochopit, omluvit, prominout. Vypráví ne proto, aby s někým zúčtovala, ale proto, aby jednou její děti a vnuci - a možná i my - věděli.


Vrba mlátička (10. března 2012)

23. března 2012 v 17:09 | •Pet!nka• |  Moje fotky


Píďula (10. března 2012)

22. března 2012 v 19:20 | •Pet!nka• |  Moje fotky


Pár hlášek ze školních lavic III

21. března 2012 v 18:00 | •Pet!nka• |  Můj blog
Informační procesy
Mirka (v polovině hodiny si bere bundu, tašku a všechny ostatní věci): "Paní učitelko, já jdu za záchod. Naschledanou."

Učitelka (rozdává testy z MDT): "Někdo mi tam napsal, že nevýhodou MTD je to, že mu rozumí jen paní učitelka P*****vá."
Míša:" Předsedóó!"
: "S tím výjimečně nemám nic společného!"

Učitelka: "...dobrou zprávou je, že MTD je už za námi."
Třída (Všichni souhlasně mumlají, že je to bezva, protože systematické selekční jazyky, jako MDT a DDT, byly příšerné.)
Učitelka: "Napiště si nadpis ´Další systematické selekční jazyky´. To jsou ty, co vychází z MDT a DDT."

Na téma: Jak jsem si hrála na Kráturu aneb zachraňte každou knihu dostanuvší se vám do rukou

19. března 2012 v 17:00 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Hezký tvar slova, že? Dostanuvší. Opravdu se mi to líbí. A musím vás upozornit, že po tom, co jsem byla nucena v neděli prožít je vážně podivné, že jsem ještě schopná natolik silného citu. Abych to upřesnila - můj bratr začal žárlit, že můj pokoj je naprosto neodolatelný. Nebo si toho všimla máma? Připouštím, že druhá možnost je pravděpodobnější. Každopádně valná hromada (rodiče) rozhodla, že zkulturní také bratrův pokoj, aby se chudák nemusel stydět pozvat si kamarády (což mu nikdy nečilo sebemenší problém).
Bráchův pokoj zemdléval ve stejném stavu již od okamžiku, kdy se do něj nastěhoval, takže nějakých sedm let. Mimo jiné jsem také došla k závěru, že za tu dobu utíral prach jen asi dvakrát. Pokaždé, když jsem k němu zavítala, připadala jsem ji jako archeolog na vykopávkách. Chyběl mi už jen takový ten směšný štěteček, kterým bych mohla odmetat usazené vrstvy prachu z věcí, které kdysi schvátil a už nikdy nenavrátil. V posledních měsících k tomu navíc přibyli ještě ty malinké černé kuličky, které se na bráchu nabalí pokaždé, když trénují na umělce. Nevypadalo to tam dobře, vážně ne. Táta dokonce občas prohlašoval, že bráchův pokoj má vlastní biosféru a živočichy, kteří nejsou nikde jinde na světě (myslel tím ten plesnivý chleba se sýrem, který už skoro začal chodit?).
Naštěstí jsem nebyla u toho, když táta nutil bráchu tohle všechno vystěhovat, aby se mohlo vymalovat (naprosto směšnou zelenou, ale když se mu to líbí…). Žel bohu, už jsem byla u toho, když se zjistilo, že všechny věci, které mi bylo líto vyhodit, jsem schovala k němu pod postel. Tam se přidaly k nemalému bordelu, který tam už nastlal brácha. Důsledky si snad dokážete představit.
Matka šílela. V neděli mě vzbudila UŽ v půl deváté a naštvaně mi oznámila, že k snídani jsou palačinky. Měla jsem pojmout podezření! Palačinky jsou jen tehdy, když se máma někoho snaží uchlácholit. Nicméně byla jsem rozespalá, takže mi to nedošlo a spokojeně jsem se nacpala. Pak to přišlo. Za mámina vzteklého peskování jsem složila prádlo v koupelně, prádelně, na chodbě i na zahradě, pověsila nové a vrhla se do vytírání koupelny a schodů. Pak, naprosto mrtvá, jsem byla nucena přebírat ten bordel, který bráchův pokoj vyvrhnul.
Kartičky s pokémony, plyšový budík, lego, autodráha, rozflákaná formule na ovládání, několik let nefungující walkmany, diskman, stovky neidentifikovatelných nabíječek, puzzle (z 1000 kousků zbylo jen něco přes 200 a stejně ucpaly vysavač) či kuličkovky. To je jen malý výčet těch sraček, se kterými jsem se musela potýkat. A k tomu všemu se přidaly knihy. Matka je okamžitě naházela na hromadu k vyhození, z čehož mi bylo skoro do breku. Když se pak nedívala, nosila jsem si je tajně do pokoje. Připadala jsem si jako Krátura.
Jsou to vesměs bráchovy knihy z dětství, teď už nečte. Všechny jsou naprosto zubožené, ale mě vám jich bylo tak líto. Trochu jsem je progumovala, protože brácha měl stejnou úchylku jako jiné děti a počmáral je. Teď si to trůní mezi mými pohádkami a mě je vám tak nějak hezky od srdce (já vím, od mozku, srdce je jen sval). Nicméně nebyly tam jen pohádky. Asi tři detektivky, které někdo zapomněl vrátit do Lidové knihovny Těně (MAMI?) a kamasútra z roku pojď na mě z boku. Nejsou v ní žádné obrázky a je politá kafem (doufám, že je to kafe!). I tyhle knihy jsem v rámci svých možností zrestaurovala a zařadila mezi knihy svých rodičů. Vím, že máma na ně přijde, ale snad jí nedojde, že jsou to ty, které už vyhodila.
Závěrem by možná bylo vhodné poznamenat, že bráchův pokoj včera vypadal krásně. Dnes tam raději nepůjdu, abych si v mysli zachovala, jak hezky uklizené to tam bylo. Ani byste nevěřili, jak hezky tam všechno prokouklo, když se utřel prach. Dokonce jsme přišli na to, že televize je původně světle stříbrná, nikoli matně šedavá. Přiznávám, že mě to docela překvapilo. Bráchu ne, tak udělal jen "Eééh, kde mam joystick." Kulturní barbar to je! Jestli to tak půjde dál, budu se muset vrátit k tvrzení, že jsme ho koupili při jedné výprodeji v Tescu.

Na téma: Člověk, který na mě silně zapůsobil se celé dny vrtá v hlíně

17. března 2012 v 15:43 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Dlouho jsem přemýšlela, kdo byl tím člověkem, který na mě zapůsobil natolik silně, aby si zasloužil tyhle řádky. Dlouhé minuty jsem jen seděla a nikdo mi nepřipadal dost dobrý. A když už náhodou ano, neznala jsem ho tak dobře, abych o něm mohla psát. A pak, když už jsem to chtěla vzdát a vrátit se k rozečtené knize, napadlo mě, že mnozí knižní hrdinové na mě působí mnohem silněji, než obyčejní lidé. Další pohled na knihu rozhodl, představím vám Tess Chaykinovou, kterou znám ze stránek svazku Poslední templář.
Tess je vysoká pohledná žena, která působí klidně a trochu étericky. Určitě ne jako někdo, kdo se věnuje archeologii. Dlouhé blond vlasy, obklopující její souměrný obličej, jí dosahují až k lopatkám. Má čokoládově hnědé oči, trochu větší nos a úzké rty, věčně roztažená do širokého úsměvu.
Je velmi spolehlivá, do své práce archeoložky dává maximum. Rozhodně ji však nestaví na první místo, to už zabírá rodina. Její malá dcera a matka, se kterou má velmi vřelý vztah. K neznámým lidem se z počátku chová poněkud rezervovaně, dokud nezjistí, jací jsou doopravdy. Odsuzuje povrchní chování a dává přednost společnosti vzdělaných lidí, kteří jí rozumí. Denně je v kontaktu se spoustou přátel a známých. Někteří jsou výrazně straší než ona, ale o to se Tess nestará. Záleží jí hlavně na tom, jací jsou uvnitř.
Miluje historii, což je vzhledem k jejímu povolání logické. Ráda čte a rozšiřuje svoje vědomosti, chce být stále lepší. Mnohdy své okolí zaskočí, když promluví o skutečnostech, které jsou ostatním naprosto neznámé. Přesto se nechová povýšeně, vždy pevně stojí nohama na zemi a je si velmi dobře svých schopností.
Pokud ji nikdo neohrožuje, je milá a poměrně otevřená. Jakmile se ovšem dostane do nesnází, stává se zarputilou osobou, která si nenechá nikým překazit své plány. Pokud má v zájmu svého vítězství zalhat, či zatajit důležité informace, neváhá. Zároveň však, v situacích, kdy jsou ostatní oněmělí strachem, ukazuje svoji nemalou odvahu. Nikdy by také nenechala své přátele na holičkách, ani v případě, že by tím ohrozila sebe.
Myslím, že Tess je člověk, který má pevně dané své priority. Není pro ni důležité oblečení ani auto, raději si dá záležet, aby se její blízcí cítili dobře a bezpečně. Kdyby záleželo na mně, určitě bych ji ráda poznala. Je škoda, že lidé jako ona většinou existují jen v knihách.

4 narozeniny blogu (a místo dortu mírně depresivní design)

15. března 2012 v 20:41 | •Pet!nka• |  Můj blog
Dnes jsou to na den čtyři roky, co jsem si založila tenhle blog. Za ta léta jsem zjistila, že můj virtuální pokojíček mě stojí nejen spoustu času, ale také spoustu nervů a občas i pár slziček. Nicméně na druhou stranu je to možnost, jak se vybít. Je to skvělé místo, na které můžete pověsit stovky stížností, aniž by akutně hrozilo, že si bude někdo stěžovat (až žije schvalování komentářů). A v neposlední řadě je to kousek světa, ve kterém jsem důležitá jen já. Je to moje vlastní malá země, ve které jsem prezidentkou, královnou, císařovnou či nejvyšší bohyní (čistě podle nálady). Můj blog je prostředek, kterým měním svět!


Za ty čtyři roky jsem zjistila následující věci:
- při blogování se dá poznat spousta skvělých lidí s úžasnými názory
- při blogování se dá poznat spousta debilních lidí s dost podivnými názory
- vždy máte pocit, že design blogu by mohl být lepší
- většinou se vám nedaří docílit toho, aby byl design blogu lepší
- vždy se najdou lidé, kteří vám budou lhát, že design blogu je dobrý, i když si to nebudou myslet
- vždy se najdou lidé, co vám budou lhát (o čemkoliv)
- málokdy se najdou upřímní lidé
- 80% blogerů píše reklamy
- 79% blogerů je úplně jedno, že vám jeho reklamy vadí
- 60% blogerů si myslí, že kvalita blogu se odráží na návštěvnosti
- 70% lidí má blog ze zištných důvodů
- 20% z nich chce být slavným blogerem (naivkové)
- 20% dne myslím na blog
- 5 až 10% dne se mu věnuji
- to je 30 až 35% dne!!!!
- za 4 roky zpravidla najdeme jen 5 až 6 blogů, které vám za to stojí
- z toho jen jedna adminka má správné vyznání (ÓDIN 4EVER)
- po 4 letech pochopíte, že by vám dělalo problém blog smazat (i když jsou na něm 4 roky staré kontraproduktivní fotky)


Zabíječ draků - William King

15. března 2012 v 19:48 | •Pet!nka• |  Knížky
Zabíječ draků je další knihou Williama Kinga ze ságy Gotreka a Felixe o jejich hledání hrdinské smrti. Po událostech popsaných v předchozím díle Zabíječ démonů je neohrožená dvojice pronásledována jejich zapřísáhlým nepřítelem, zákeřným šedým věštcem Tanquolem. Felix a Gotrek se spolu s několika dalšími trolobijci a vyslanci severské země Kislevu vypraví na cestu za pohádkovým zlatým pokladem - a jeho příšerným strážcem, drakem, ze kterého mají respekt i samotní trolobijci.

Západ slunce (9. března 2012)

11. března 2012 v 18:22 | •Pet!nka• |  Moje fotky


Konečné zúčtování - Sam Bourne

10. března 2012 v 11:00 | •Pet!nka• |  Knížky
V newyorské budově OSN byl zastřelen více než sedmdesátiletý muž, pokládaný za teroristu. Aby nedošlo k velké aféře, najímá organizace právníka, kterého vysílá do Londýna vyhledat pozůstalé a pokusit se vyjednat mírové rozřešení situace. Tom Byrne v Londýně kontaktuje dceru zastřeleného muže a společně se pouštějí po stopách oběti. Historie, která se před nimi odkrývá, začíná za války v Litvě v kovenském ghettu a sleduje osudy skupiny Židů, která se vzbouřila proti nacistické zvůli a po skončení války začala plánovat odplatu. A ta míří až na nejvyšší místa...
Také ve svém třetím románu (po 36 spravedlivých a Testamentu) sáhl Sam Bourne po židovské tématice, jen místo dávných legend biblických časů zvolil tragické období druhé světové války a poválečných let. Jeho Konečné zúčtování přináší znovu výborně vystavěný a zručně napsaný akční thriller, který tentokrát zaujme i propracovaným historickým pozadím.