Duben 2012

Bodláček (23. dubna 2012)

24. dubna 2012 v 21:35 | •Pet!nka• |  Moje fotky




Zuzka (22. dubna 2012)

22. dubna 2012 v 19:14 | •Pet!nka• |  Moje fotky



Na téma: Kolikery náušnice jsou potřeba k uspokojení ženy?

20. dubna 2012 v 22:15 | •Pet!nka• |  Moje kecy

Mám dost náušnic, nicméně myslím si, že ještě několik dalších desítek párů bych snesla. Ovšem moje drahá polovička je v rozpacích. V nesmírných rozpacích. A má to pokračování. Pokaždé, když otevřu skříň, přepadá mě náhlá touha vyrazit na nákupy. A přítel si ťuká na čelo. Stejné je to s botami. Pětkrát až desetkrát za den mám pocit, že pokud si nekoupím nový pár, vybouchne mi hlava. A Drahouš nechápe. Má podivný poměr žití vůči botám - stačí mu jen jedny asi tak na dva roky. Podivné, že?
Jak je jen možné, že dva stejně staří příslušníci lidské rasy, dva homo sapiens, lidé moudří, mezi nimiž je jen jeden rozdíl a to ten, že jeden má vaječníky a druhý ne, mají tak rozdílný názor na náušnice? A oblečení. A boty, samozřejmě, bot není nikdy, nikdy a do třetice nikdy dost.
Proč jsou muži tak rozdílní, proč je někdy tak těžké jim porozumět? Jistě, mají jiné hormony, ale mozek by měl být stejný, ne? Nejspíš však nebude, protože já v něm mám naprogramováno, že mi nestačí jedny boty na dva roky (!) a moje drahá polovička ne. Nechybí mu část mozku? Možná tam touhu po botách nemá jen proto. Nebo ji vytlačil touhou po něčem jiném. Hm, zajímavá teorie. Ale co je ta věc, která mu z mozku vytlačila boty?
Sex. Vím, že to napadlo všechny, nesnažte se zapírat. Koneckonců, jednou se musíte smířit s tím, že vás mám přečtené. Ale zpět k tomu sexu, který, podle mé teorie, nevytlačil nic. Touhu rozmnožovat se musí mít přece zakódovanou i ženy, ne? A jestliže tomu tak je, a ono je, znamená to, že touha po sexu nedostala z mého mozku boty! Takže jsme zase zpět. Co to ti chlapi v tom mozku mají?
Pivo? Ne, nejsou imbecilové, tihle chlapi. Rum? O tom už jsem zauvažovala, ale pořád si myslím, že ne. Tak nějak tuším, že to bude spíš nějaká hluboce zakořeněná vlastnost, něco, co mají už z pravěku. Touha lovit! To je ono. Ódine, jsem dobrá! Mám dokonce i důkazní materiál - žábu, kterou ten barbar přejel! A taky jeho prohlášení, cituji: "To není pes, lásko! A ještě ke všemu - kdybych ho dal na gril, tak by z něj nic nezůstalo. A přitom nevidím, k čemu jinému než k jídlu by mohl být." Konec citace (rozhodla jsem se vynechat citační normu ISO 690, budiž mu toto přiznání uznáno jako spolupráce… oh, už nebudu tak často koukat na N.C.I.S.). A pak jsou tu ty meče. Kousek od mé nohy se válí jeden, na chodbě jsou další dva. Taky vidím helmu (ne na kolo, na šerm), na kanapi je dýka - zkrátka a dobře, to není nic, co by můj mozek chápal.
Vlastně - já to ani chápat nemůžu, protože můj mozek je na původním levelu. Mám v něm zakódované boty, nikoli lov. To mozek mužské části populace byl pozměněn a naformátován o stupeň níž. Inu, jsem ráda, že se můžu chlubit vaječníky a PMS, protože kdyby tomu tak nebylo, měla bych jen jedny jediné boty! Hrozná představa!

Sedmikráska (14. dubna 2012)

18. dubna 2012 v 17:02 | •Pet!nka• |  Moje fotky





Na téma: Zahrádka, valník dříví a nervy v kýblu

12. dubna 2012 v 20:17 | •Pet!nka• |  Moje kecy
V posledních dnech zjišťuji, že lidé z paneláků nejsou zase takové chudinky, jak se neustále říká. Tvrdit něco takového je totiž víc, než jen ironické, je to především hloupé. Jistě, nebožátka z paneláku nemají svůj plácek, nemohou se jít vyvenčit na zahrádku a opalovat se musí na koupáku. Nicméně nikdy nejsou nuceni plít a zalévat záhonky, stříhat smrčky, sekat trávu, hrabat listí ani odšnekovávat zahradu. A nikdy, nikdy nejsou nuceny skládat dříví!
Možná jsem mírně zaslepená zoufalstvím, ale musíte mě chápat. Odšnekování zahrady je neuvěřitelně nudná záležitost a to zároveň nezmiňuji, že šneci nejsou to nejhorší, co můžete na zahradě najít. Takové housenky na zelí, to je také perfektní. Ale pokud bych měla zvolit nejneoblíbenější činnost spojenou s bydlením v rodinném domku, bylo by to skládání dříví. Jistě, vím, že to není spojené s každým baráčkem, protože ty novější už nemají kotle na tuhé palivo, nicméně my tohle štěstí nemáme.
Včera přivezli valník dříví. Víte, kolik dříví se vejde na jeden valník? Pokud ne, jste šťastní lidé! Já to bohužel vím až moc dobře. Hodně. Je ho plný dvůr, je mokré, nenaštípané a nesložené. Táta tvrdí, že do příštího týdne se změní minimálně dvě věci. Bude naštípané a složené! He! Doufám, že bude hodně pršet. Když hodně prší, dříví je prochacané vodou a nesmí se uklidit do kůlny.
Někdo si řekne - pche, dříví. Ale ono to vážně není zase tak vtipné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Pokaždé jsem úplně odrovnaná, bolí mě nohy, záda, všude mám piliny (ve vlasech, v nose, v ponožkách…) a jako třešnička na dortu je tady ta drobnost, že jsou z toho všichni otrávení. Máma pro jistotu neustále předstírá, že vaří. Vždy, když přivezou dříví, musí nutně kuchtit na několik týdnů dopředu. Táta je ještě otrávenější, neboť to musí všechno naštípat. Brácha neumí vzít sekeru do ruky, tím pádem mu nemůže pomoc a z toho plyne, že ho často označujeme za flákače. A do toho já. Mnohdy jdu radši do města a domů se vracím až sedmičkou, abych nemusela skládat. Jenže to je průhledné, což vede k absurdním situacím. Třeba ve středu přijedu až v 6, jenže to jinak nejde, protože mám školu do 4 a autobus mi jeden až ve ¾ na 5. To není kalkulace z mé strany. Ale rodičům to vysvětlete!
Závěrem bych chtěla poblahopřát všem panelákovým a plynem topícím návštěvníkům blogu. Važte si toho, že nemusíte absolvovat žádné skládání tuhých paliv. V televizi totiž lžou. Dříví sice voní, to ano, ale určitě vám to nikterak nepohladí po duši.

Inheritance - Christopher Paolini

10. dubna 2012 v 18:59 | •Pet!nka• |  Knížky
Není tomu tak dávno, co byl Dračí jezdec Eragon obyčejným chudým farmářským chlapcem a jeho dračice Safira pouhým modrým kamenem v lese. Nyní právě na nich závisí osud celé civilizace.
Dlouhé měsíce výcviku a bojů přinesly mnohá vítězství a naději, ale také srdcervoucí ztrátu. A ta nejtěžší bitva je přitom teprve čeká: musí se postavit samotnému Galbatorixovi. Aby zvítězili, budou muset být skutečně silní a odvážní. Pokud to nedokážou oni, neporazí Galbatorixe nikdo. Druhá šance neexistuje.
Jezdec a jeho drak došli dál, než se odvážil kdokoli jiný. Ale podaří se jim porazit samotného krále zla a obnovit v Alagaësii spravedlnost? A pokud ano, co budou muset obětovat?




Na téma: …a pak sem se zblila jak Alík!

8. dubna 2012 v 16:04 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Už od základní školy jsem byla pevně odhodlaná, že jakmile budu mít možnost, začnu pomáhat lidem. Během let se můj sen stával méně a méně jasným, protože co to znamená pomáhat lidem? Jo, těžko z hlavy říct, že? Někdy v polovině prvního ročníku střední školy mi došlo, že když už nic, ráda bych alespoň dávala krev. Držela jsem se toho zuby nehty, protože jak jinak bych mohla pomoci? Já, člověk, který nemá dost peněz ani pro sebe, natož pro chudé děti v Somálsku. Nejsem tak dobrá, aby ze mě byla doktorka či zdravotní sestra. A víte, vlastně jsem po tomhle nikdy netoužila. Žít s rukama ponořenýma v krvi a vidět umírat lidi. Ne, to nechci, nestojím o to.
Nicméně vraťme se k mojí krvi a jejím složkám. Společně s Mončou jsme se totiž dohodli, že společně uděláme něco pro dobro společnosti a půjdeme darovat plasmu. To je část krve, takže můj sen se dá považovat za dotažený. Jsem na sebe hrdá, ačkoliv mě to stálo nemalé nervy, hodně času a dost problémů.
Prvně, ve čtvrtek, nám jen bylo řečeno, že nás paní objedná na pátek, protože mají plno. Fajn, pro mě to znamenalo splnění desítek úkolů do kterých se mi pramálo chtělo. V týdnu jsem na ně neměla čas, ale teď už se nebylo moc na co vymluvit. Oběhala jsem tedy co se dalo (dokonce jsem i zaplatila pokutu z prodlení v knihovně města Plzně, protože jsem hrozná ostuda) a pak jsme jela s drahoušem k nim. Druhý den mě jeho taťka vral do města, když jel do práce a já se opět vydala do Sanaplasma. Monča přišla s mírným zpožděním (pouhá 3/4 hodina), obě jsme vyplnili asi milion dotazníků (Spala jste v podledních 6 měsících s člověkem infikovaným HIV? Střídáte často sexuální partnery?), obě jsme prošli vstupní prohlídkou, nicméně jen já jsem nakonec prošla. Monča musí přinést ještě nějaké lejstra od svého doktora.
Mě pí doktorka pravila, že jsem trochu nachlazená, ale že to vypadá na poslední stádium, takže darovat můžu. Pak mě odvedla do veliké místnosti, která byla velká asi jako školní tělocvična. Byla tam desítka lehátek, spousta lidí, docela příjemné prostřední. Položila jsem se, sestřička mi napíchla žílu, vysvětlila mi, co se bude dít. Celé to trvalo asi hodinu a čtvrt, stihla jsem si přečíst několik časopisů a bylo mi fajn. Malinko se mi motala hlava, tak jsem poprosila o vodu a hned to bylo lepší. Nějaké slečna o pár lehátek dál tam ale skolabovala, chudák. Po celém procesu jsem podepsala dalších milion lejster (Sohlasíte s přvzetím finanční odměny?), dostala 200 kaček (slušná brigáda, co?) a šla na sraz s drahoušovo mamkou, která byla ve městě nakupovat. Bylo mi fajn,
Pak jsem ale došla do Kauflandu, kde se mi, dost mírně řečeno, udělalo blbě. Napře jsem omdlela, ale pak mi bylo fajn, tak jsem si říkala, že už jsem si svojí dávku nevolnosti vybrala. Nějaká paní mi otevřela pití, tak jsem ho tam srkala a čekala. Po chvilce dorazila Píďova mamka a mě se mezitím zase udělalo blbě. Vůbec jsem nevěděla čí jsem. Nicméně opřela jsem se o bedny s okurkami a... a pak se mi zvedl žaludek. Nekupujte v Plzni ve starém Kauflandu salátové okurky. Vím, proč jsou v akci.
Volali mi i sanitku, ale mě už bylo líp, tak nakonec nepřijeli. A jako chátepe to, že pacient musí souhlasit s převozem do nemocnice? Já jsem úplně mimo a mam s něčím souhlasit? Bože! Každopádně jeli jsme raději do Vejprnic, Píďa přijel dřív z práce a staral se o mě. Mě vám bylo tak divně, byla jsem hrozně vycuclá. Dlouho jsem spala a byla jsme taková mátožná. Nejspíš to bylo tím, že jsem po darování moc dlouho nečekala. Měla jsem nejspíš ležet o chvilku dýl, dát si tam kafe apod. Nejspíš. Ale povím vám, že mi bylo fakt hnusně.
Stejně tam ale půjdu znova. Alespoň ještě jednou to vyzkouším. Dyžtak zase pozvracím okurky v Kauflandu, no.

Na téma: Jiráček na hrad!

3. dubna 2012 v 16:42 | •Pet!nka• |  Moje kecy
V souvislosti s volbou nové hlavy státu zaplavují zemi stovky informací. Některé jsou pozitivní, jiné negativní - nicméně všechny vyvolávají diskuzi. Také nový způsob volby prezidenta k tomu nemalou měrou dopomáhá! Všude se setkáváme s diskutujícími lidmi. V tramvaji, ve škole, v nákupním centru i v knihovně. Vypadá to, že nikdo nezůstává stranou, ačkoliv názory se různí.
Vidím to tak, že náš stát se nyní rozdělil na tři pomyslné skupiny. První, ta největší, vítá přímou volbu prezidenta s otevřenou náručí. Druhá skupina zastává názor přímo opačný. Tito lidé mají pocit, že občané české republiky nejsou dostatečně schopní na to, aby si sami dokázali zvolit vhodnou hlavu státu. A jak už tak bývá, existuje také třetí skupina, která naprosto otevřeně přiznává, že je jim to jedno. Jestli to myslí vážně, to se můžeme jen dohadovat.
Pokud jde o mě, přiznávám, že kolísám někde mezi první a druhou skupinou. Jsem totiž skálopevně přesvědčena, že Češi jsou národ natolik infantilní, že by jim nečinilo nejmenší problém zvolit si do čela státu oblíbeného fotbalistu. Dokážete si takovou situaci představit? Hlava státu má mít přece jiné přednosti, než svalnaté nohy a kopačky té správné barvy.
Vnímám však i druhou stranu barikády. To, že nám, obyčejným lidem, byla do rukou konečně vložena ta tolik kýžená moc. Nikdo už nemusí zůstat stranou, každý má možnost podílet se svým hlasem na tom, čí portrét bude vyset ve školních třídách.
Že jeden hlas nerozhodne? To si nemyslím, každý hlas má totiž svoji váhu. A i kdyby vámi volený kandidát zůstal hluboko za těmi ostatními, stále ještě můžete bouchnout půllitrem o stůl a celé hospodě oznámit: "Vidíte chlapy, já vám říkal, že máte volit Petra Jiráčka!"