Srpen 2012

Daisy (26. srpna 2012)

31. srpna 2012 v 11:27 | •Pet!nka• |  Moje fotky




Zkouška charakteru aneb P.V.P.S.Ž. (což rozhodně neznamená ´pět velmi přitažlivých slavných žen´)

29. srpna 2012 v 21:29 | •Pet!nka• |  Můj blog
Pro většinu z nás není vůbec těžké říct, který ze slavných mužů je atraktivní. Ani pro mě to není těžké, svědčí o tom třeba tenhle článek. Možná i tenhle. Zkrátka a dobře, nedělá mi problém myslet na hezké chlapíky. U Moi jsem ale narazila na zajímavou věc. Najít alespoň pět, pro mě atraktivních, slavných žen. Jo, jen tak pro upřesnění, říkám tomu zkouška charakteru, protože všechny holky, které neznám a ony jsou zároveň hezčí než já, nemám ráda.



1) Alexis Bledel - Tohle je v podstatě velice intuitivní, protože právě ona může za to, že piju kafe. Navíc se mi hrozně líbí její vlasy a obličej. Jsem jediná, kdo má pocit, že má stále tentýž dětský obličejíček? Kdyby se ostříhala a nenalíčila, vypadala by pořád stejně, jako tenkrát před lety, kdy mě jako Rory Gilmorová učila pít kafe.


Relikvie víry - 13. kapitola

29. srpna 2012 v 13:00 | •Pet!nka•




Jak jsem potkal ryby - Ota Pavel

27. srpna 2012 v 18:03 | •Pet!nka• |  Knížky
Za svého dětství je autor nejmladším ze tří bratrů; popisuje své vzpomínky a zážitky z meziválečné doby, kdy s rodiči bydlel v Praze a společně jezdili "na letní byt" do domku přívozníka Karla Proška v Luhu pod Branovem na Berounce. Prostřednictvím přívozníka a svého tatínka, kteří byli oba vášniví rybáři, se seznámil se světem ryb a řek, který mu rychle učaroval a podmanil si jej na celý život.
První díl dále vypráví autorovy vzpomínky z doby druhé světové války. V té době byl jeho otec a bratři deportováni do koncentračního tábora; autor zůstal sám s maminkou a přestěhovali se k přívozníkovi. V době nouze se jim nedostávalo potravin, a proto občas chodíval pytlačit ryby do Buštěhradu. Málem se mu pytlačení stalo osudným, když jej záhy vysledoval a po nějaké době chytil porybný; v kritické situaci se však ukázalo, že porybný má dobré srdce. Aby dostál své povinnosti, pustil jej s výpraskem naoko a poradil mu, kde může ryby chytat bezpečně.
Druhá část popisuje začátek autorovy dospělosti. Jedna obsáhlá kapitola vypráví o splutí Lužnice a Vltavy na kanoi s přítelem; poté co vpluli do Vltavy, pokračovali do Prahy na voru jedněch z posledních vorařů. Další kapitoly popisují rybaření na moři, z polské ponorky vBaltském moři a ze člunu v Černém moři v Bulharsku.
Tématem třetího dílu jsou Pavlovy pokusy o návraty do dětství. Vypráví o tom, jak rybařil se svými bratry. Přitom obvykle touží ulovit své vysněné ryby, což jsou někdy velcí kapři, jindy legendární zlatí úhoři. V závěru knihy popisuje svoji duševní nemoc, která jej zastihla v době pobytu na zimních olympijských hrách v Innsbrucku roku 1964.

Na téma: Podesáté a cítím se skvěle

26. srpna 2012 v 16:27 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Od chvíle, kdy jsem byla historicky poprvé darovat plazmu, už uplynulo moře času a já jsem, kupodivu, na odběr dorazila ještě devětkrát. Kromě prvního odběru, kdy jsem zvracela, už mi nikdy špatně nebylo a při čtvrtém darování jsem dostala ten geniální nápad, že jakmile jich za sebou budu mít deset, něco vám o tom napíšu.
Já osobně chodím darovat do centra Sanaplasma, které je v Plzni v Poděbradově ulici. Počítám se tedy mezi dárce, kteří za svoji plazmu dostávají peněžitou odměnu. Nedělám to kvůli ní, ale nebudu vám nic nalhávat - nevadí mi. Hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere. Peníze jsou v dnešní době berná mince. O tom jsem ale mluvit nechtěla.
Plazmu můžu darovat vždy po dvou týdnech, které podle zákona musí od posledního odběru uběhnout. Většinou se hned po odběru objednávám, ale už několikrát se mi stalo, že jsem pak nemohla přijít. Dva týdny je dlouhá doba, někdy se nám změnil rozvrh, jindy jsem měla praxe nebo jsem byla nastydlá a darovat nemohla. Nikdy ovšem nebyl nejmenší problém se přeobjednat.
Když dorazím do centra, vyplním formulář v modrých deskách (červené jsou pro prvodárce), naliju si vodu a čekám, až si mě zavolá paní doktorka. Když se tak stane, odvede mě do ordinace, kde se zvážím, doktorka mi změří teplotu, tlak a zkontroluje, jestli byla moje krev při minulém odběru v pořádku. Když je spokojená, pustí mě k odběru.
V hlavní místnosti se položím na lehátko, vyndám si knížku, abych se nenudila, a vyhrnu si rukáv. Pravákům odebírají z levé ruky a levákům z pravé, nicméně pokud by vám to z nějakého důvodu nevyhovovalo, můžete si ruku vybrat sami. Pak vám sestřička napíchne žílu. Já se sice jehel nebojím, nijak extra mi nevadí, nicméně přiznávám, že příjemné mi nejsou. Když ale přežiju to drobné štípnutí, je už potom všechno v naprostém pořádku. Poležím si necelou hodinku (nedělá se mi špatně, takže mám rychlejší režim odběru), přečtu něco z povinné četby nebo si vyberu jeden z časopisů, které jsou k dispozici. Během té doby jsem pod dozorem sestřiček, a kdyby se něco dělo, hned jsou u mě.
Po skončení odběru musím zůstat ještě chvíli ležet, dostanu tlakový obvaz a nějakou chvíli nesmím běhat, skákat a myslím, že ani řídit. Tenhle stav ovšem trvá jen půl hodiny, což není zase tak špatné, když vezmu v potaz, že moje tělo přijde o 660 ml plazmy. Sestřička, která se o mě starala, vyplní lejstra, vrátí mi je a já je předám slečně na recepci. Ta mi dá podepsat, že jsem převzala peníze, které mi potom odevzdá, zeptá se, jak se cítím a objedná mě na příště. Většinou pak ještě chvíli sedím, někdy u počítače, jindy jen tak, dám si vodu nebo kafe či horkou čokoládu a přiznávám, že je mi výborně. Všude jsou tam totiž plakáty s mladou ženou a nápisy: "Díky vám znovu uvidím své děti."
Jak jsem říkala, chodím darovat už nějakou chvíli, takže pomalu začínám poznávat lidi, kteří chodí ve stejný čas jako já. Občas se pozdravíme, kývneme na sebe nebo jen tak mávneme. A všichni s porozuměním a drobným pobavením sledujeme nováčky s červenými deskami. Posledně se na mě dokonce usmála sestřička se slovy: "Tak co čtete dneska? Pořád Annu Kareninovu?" Uklidnila jsem ji, že teď už ne a obě jsme se zasmály, jako staré známé.
Jedinou nevýhodou darování plazmy jsou zarudlá místa, která vám zůstávají po vpichu jehly. Nebudu vám nalhávat, že mi to nevadí, mám docela depresi z toho, že vypadám jako feťák. Zatím si toho ale nevšiml nikdo, koho jsem na to vyloženě neupozornila, takže to asi zase tak horké nebude. Další nevýhoda jsou občasné potíže. Ráda bych řekla, že se mě netýkají, ale jak už jsem zmínila, po prvním darování mi bylo dost špatně. A jednou mi při odběru praskla žilka, což nejenže pekelně bolelo, ale také mi potom zůstala modřina mamutích rozměrů, kterou jsem děsila všechny v okolí. Ale víte co? Za ten pocit, jaký mám při pohledu na ten přihlouplý plakát, mi to vážně stojí. Pomáhám lidem, kteří to potřebují. A víte, co se říká? Třeba to budu jednou potřebovat i já.