Září 2012

Relikvie víry - 15. kapitola

11. září 2012 v 13:23 | •Pet!nka•



Na téma: Kým bych chtěla být a kým jsem

10. září 2012 v 14:00 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Došlo mi, že mezi Petrou a Pet!nkou, tedy mez mým opravdovým já (příště jen MOJ) a mým virtuálním já (příště jen MVJ), existuje hluboká a v nejbližší době zřejmě nepřekonatelná propast. Takhle úvaha mě dovedla tak daleko, že jsem v jednu chvíli dokonce uvažovala, nemám-li schizofrenii. Došla jsem sice k závěru, že ne, protože obě své poloviny nadevše miluji a oběma schvaluji jejich chování, které se liší jen v drobnostech, nicméně přesto nám trochu podivný pocit. Nejspíš to bude proto, že se po velice dlouhé době se snažím rekapitulovat to, co se ze mě stalo díky čtyřem letem na blog.cz
Když jsem začínala, nebyl mezi MVJ a MOJ pražádný rozdíl, protože autorských článků na blogu bylo po málu. Od té doby jsem samosebou urazila pořádný kus cesty, dá-li se tak nazvat pár smysluplných článků, a nyní sleduji, že ve skutečnosti jsem trochu jiná, než jakou mě znají návštěvníci tohoto blogu.
MOJ určitě není tak hodné. Posmívám se lidem, jsem zlá, ironická a pomstychtivá. Takové vlastnosti bych na blogu nikdy neprezentovala, tady jsem totiž hodná, nikdy se nikomu nesměju a pořád všem odpouštím, že mi píšou hloupé komentáře pod mé silně intelektuální články. Na blogu se prezentuji jako princezna s pevným názorem, která je sama se sebou spokojená, ale opak je leckdy pravdou. Často brečím nad kravinami, fotbal nevyjímaje, lituji sama sebe, přejímám názory ostatních a Pána prstenů jsem ve skutečnosti nečetla víc než desetkrát. Nehledě na to, že nejsem ani z poloviny tak hezká, jak se může leckomu zdát, protože umím trochu retušovat. MOJ je mnohem nesnesitelnější, trapné a často špatně oblečené. Ano, v tom spatřuji zásadní výhodu virtuální reality. Můžu, stejně jako teď, psát článek v pyžamu s krávou, ale nikdo se to nedozví, pokud to tedy důvtipně nezmíním.
Internetový svět nás všechny svádí k tomu, abychom se dělali lepšími. Jak se zpívá v písničce jedné nejmenované skupiny, virtuální realita nás všem zpevní špeky, zbaví nás akné a změní naši povahu k lepšímu. Myslím, že málokdo se tomu ubrání. A pokud už se to někomu povede, tak se to beztak ztratí v moři ostatních, veskrze perfektních lidí. Takže příště, až vás začnu moralizovat, vzpomeňte si na to, jak píšu články v pyžamu s krávou a myslím přitom na to, jak mi někteří lidé neskutečně serou.

Květinový záhon (20. srpna 2012)

8. září 2012 v 12:41 | •Pet!nka• |  Moje fotky



Na téma: Některé holky jsou dobře oblečené a u jiných je dobře, že jsou oblečené.

7. září 2012 v 21:51 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Tohle tvrzení jsem našla na jedné fotce na deviantartu a docela jsem se nad ním zarazila. Fotka měla samozřejmě dvě části, jednu s pohlednou blondýnkou v šortkách a druhou s trochu silnější hnědovláskou, nicméně docela pěkně oblečenou. Abyste mě chápaly, ona silnější slečna nebyla navlečená do ničeho nepřístojného, spíš bych řekla, že byla oblečená přesně tak, aby jí to i s její postavou slušelo. Díky téhle drobnosti a díky absenci mých iluzí, které emigrovaly do některé z pobaltských republik už před lety, jsem okamžitě pochopila, jak to autor myslel. Ostatně, pochopil by to asi každý, protože dnes je cool a neuvěřitelně in být štíhlá blondýna s útlým pasem. Jenže co mi ostatní, kteří se při pohledu na takový obrázek snažíme nerozbrečet? Je to tak těžké pochopit, že každý jsme jiný, ale všichni jsme vlastně krásní?
Zrovna dneska jsme se ve škole bavili o nesmyslném hubnutí, hladovění a tom, že to nemá cenu. Samosebou, že tady nepodporuji přejídání, mluvím spíš o tom, že leckomu prostě zhubnout nejde a kvůli tlaku okolí naopak ještě přibírá. Každý jsme nastavený jinak, někdo jí jako prokopnutý a nemá ani gram navíc a někdo vidí jen recept a už má dvě kila nahoru.
Chápu, že existuje určitá představa, jak by měl člověk správně vypadat. Ale nemyslím si, že pět šest kilo navíc by mělo podkopat společenské postavení jinak nádherné holky. Já osobně jsem nikdy hubená nebyla, takže bohužel vím, jaké to je být ten "tlustoprd". Věřte mi, že to není nic příjemného, často jsem se snažila shodit, abych zapadla do party. A nikdy se mi to nepovedlo.
Nicméně už skoro čtyři roky si držím stejnou váhu s občasným výkyvem kilo až dvě. Většinou přes prázdniny shodím, o vánocích naberu a stále tak dokola, takže jsem pořád na ne moc příjemných 90 kilech. S mými 173 centimetry to znamená, že můj BMI je asi 30. A ano, to je nadváha.
K tomu, aby mohl člověk shodit nějaké to kilo je potřeba pravidelně jíst. Což mě se moc nedaří, protože se vracím ze školy pozdě a v Plzni nemám prostředky a čas na to, abych jedla. Takže snídám ráno v půl šesté, kolem půl desáté si dám svačinu ve škole a pak jím většinou až kolem třetí čtvrté hodiny. Někdy až po šesté a občas přijíždím až v sedm, takže jím až kolem půl osmé. Myslím, že tohle je můj největší problém, protože se pohybuju dost. Skoro každý den jezdím na bruslích, občas na kole a párkrát za týden chodím z autobusu dva kilometry pěšky.
Jistě, ráda bych shodila, ale ne kvůli ostatním. Spíš pro sebe, abych se cítila líp. Ale když to nepůjde, nepůjdu se oběsit. Nebudu ječet, trhat si vlasy a jíst jen jablka. A víte proč? I kdybych shodila, byla bych to totiž pořád já. Jaký by na mě byl rozdíl? Asi bych neměla co na sebe. Ale jinak bych byla pořád stejně otravná, upřímná s pěkně prořízlou pusou.


Hrad Buben (20. srpna 2012)

6. září 2012 v 17:46 | •Pet!nka• |  Moje fotky



Relikvie víry - 14. kapitola

5. září 2012 v 17:53 | •Pet!nka•





Kytice z pověstí národních - Karel Jaromír Erben

3. září 2012 v 13:49 | •Pet!nka• |  Knížky
Sbírka třinácti lyrickoepickýchbalad, ve kterých se setkáváme s nadpřirozenými silami. Vystupuje zde "pravda vyšší moci", která je všeobecně platná. Za provinění vždy následuje trest. Každému však osud přichystá jinou životní cestu. Vždy není k lidem milosrdný - poté vše končí katastrofou (např. Polednice, Vodník). Někdy zas naopak ponechá člověku čas, aby si mohl svou vinu dostatečně uvědomit a zachránit se tím, že se bude kát (např. Poklad, Svatební košile). Autor v tomto díle ocenil společenské postavení ženy - matky, jako dárkyně života!