Relikvie víry - 16. kapitola

18. září 2012 v 14:00 | •Pet!nka•





Během následujícího týdne jsem se naučila synchronizovat si všechny činnosti tak, jako bych byla doma. Nedělala jsem to ani tak pro sebe, ale spíš pro Olivera, který měl naučené, že každý čtvrtek peru prádlo a byl nervózní, když jsem to nedělala. Bylo zarážející, jak vysel na zavedených pravidlech, nicméně už jsem se naučila mu to zbytečně neztěžovat. Prostě neměl rád změny.
Angela jezdila pravidelně na převazy a Emily nechávala u jedné zdejší dívky jménem Chelsea. Pravděpodobně to nedělala ráda, ale nenašla jinou alternativu, než tuhle sedmnáctiletou slečnu. Emily si nestěžovala, což všechno výrazně ulehčilo.
Pokročila také práce na kostře. Odkryli jsme všechny krční obratle, několik žeber a část předních nohou. Právě ty nám nadělaly největší vrásky na čele. Našli jsme první pár, kosti byli jako vždy perfektně zachovalé, a odkrývali jsme utěšeně dál. K našemu nesmírnému zděšení jsme však nalezli i druhý pár nohou. To zvíře mělo čtvery přední nohy! Díky tomu netrvalo dlouho a začaly se šířit zvěsti, že se ve skutečnosti jedná o draka. Všichni ve spolek jsme se pak shodli, že ať už je to jakékoliv zvíře, dává nám pořádně zabrat. A nejen nám.
Několik lidí odpřísáhlo, že u kostry spatřili Howarda, což nebylo úplně obvyklé. Zpravidla se spokojoval s fotkami, do terénu vyrážel jen tehdy, když… Nikdo si vlastně nevzpomínal, kdy Howard Carison vyrážel do terénu. Muselo to být hrozně dávno, protože se dochovaly už jen útržky a podivné povídačky o tom, že to kdysi dělal.
"Beztak je to zvláštní," zamumlala jsem a s heknutím se narovnala. Pracovala jsem zrovna na prvních předních nohou, zatímco kluci pokračovali s trupem. "Vypadá to, jako by ho tu někdo zakopal nedávno."
"Já vám to říkám pořád, že Harry je mnohem mladší, než jsme původně mysleli," přizvukoval mi Oliver.
"Harry?" povytáhla jsem obočí a Oliver trochu zrudnul v obličeji. Rychle se obrátil na Thomase, jako by u něj hledal podporu, ale Thomas se tvářil stejně pobaveně jako já. "Harry, Olivere?"
"Já jsem jen myslel, že bychom mu měli nějak říkat," zamumlal Oliver rozpačitě. "Nemůžeme na něj pořád volat ´kostro´ nebo ´zvíře´."
"Na psa bys takhle volat nemohl," přisvědčil Thomas. "Ale tohle…"
"Harry," skočil mu Oliver do řeči.
"Harry, jasně." mávl Thomas rukou. "On je už pár stovek let po smrti. Já myslím, že by se ho nijak nedotklo, kdybychom mu dál říkali ´kostro´."
"Přesně," přikývla jsem. "A i kdybych s tebou souhlasila, proč zrovna Harry?"
Tentokrát Oliver zrudl ještě mnohem víc a něco tiše zamumlal. Vypadalo to, že nám neplánuje odpovědět, nicméně zírali jsme na něj s Thomasem tak dlouho, dokud nerozhodil rukama se slovy: "Jako Harry Potter! Ty kosti jsou stejně tajemné, takové čarovné, zvláštní."
"Jasně, už jim chybí jen jizva na čele," podrbal se Thomas ve vlasech. "Harry Potter. Olivere znám tě už pár let, ale pořád mě dokáže překvapit, jaké kraviny občas vymýšlíš."
"Ale…" začal Oliver protestovat. Nikam se však nedostal, protože se ozval nějaký povyk. Všichni tři jsme ustrnuli, několikrát totiž zcela jasně padlo jméno Howard Carison.
"Co se tam děje?" zamumlal Thomas zaraženě. "Doufám, že se na nás nepřišel Howard podívat."
Ta představa mě hrozně vyděsila. Dělala jsem sice svoji práci pořádně, neměla jsem se ani v nejmenším za co stydět, nicméně byla jsem přesvědčená, že Howard bude mít zcela odlišný názor, pokud mě uvidí, jak tady trčím v jámě, po kotníky zabořená do bahna.
Jen jsem na to pomyslela, začala jsem se hrabat ven. Kluci mě rychle následovali, takže jsem pochopila, že ani jim není představa Howardova káravého pohledu příjemná. Venku jsme spatřili, že asi deset metrů od nás stojí hlouček lidí. Očividně někoho obklopovali. A ačkoliv nebyl ten někdo vidět, měla jsem neodbytný pocit, že to musí být Howard.
"Bože," zašeptala jsem. "On je vážně tady."
"V klidu," mávl Oliver světácky rukou. "Pojďte, zjistíme, co chce."
Jakmile jsme se trochu přiblížili, někdo zašeptal: "Už jdou." Znělo to hrozně definitivně a já jsem si připadala jako v hloupém filmu. Mezi lidmi se pak utvořila cesta, kterou jsme mohli projít až k muži, který stál uprostřed. Kupodivu to však nebyl Howard ve svém nechutně drahém a na míru šitém kabátu.
"Pánové, mladá paní…"
"Slečno," opravila jsem onoho uniformovaného policistu, který nás oslovil. S lehkým přikývnutím vzal moje upozornění na vědomí, nicméně neopravil se. Ihned mi kvůli tomu začal být protivný.
"Potřeboval bych s vámi mluvit, ohledně jisté nemilé události, která se dnes přihodila."
"Jaké události?" zeptal se ho Oliver podezřívavě. Policista mu věnoval chladný úsměv.
"Předpokládám, že znáte pana Carisona?" zeptal se. Všichni jsme mlčky přikývli. "Je mrtvý."
"Prosím?" vydechla jsem překvapeně.
"Mrtvý. Ještě nemáme konečné výsledky z patologie, ale náš soudní lékař předběžně určil, že se s největší pravděpodobností jednalo o vraždu."
 


Komentáře

1 Moi Keiniku Sangová | Web | 18. září 2012 v 17:29 | Reagovat

Ják vraždu? Doprkýnka, takovýhle šoky tu na mě rafičíš...ty čtyři přední nohy, no, myslím, že víš, co mě napadlo jako první, ale že by byl tak obrovskej, to se mi teda nezdá....hergot, mám brouka v hlavě :-D

2 Bečinka | E-mail | Web | 25. září 2012 v 21:00 | Reagovat

Husťárna!!! já ho neměla ráda, patří mu to!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.