Relikvie víry - 17. kapitola

24. září 2012 v 14:00 | •Pet!nka•





Zamžourala jsem na zvláštního agenta, který se mi představil jako Paolo Rossoneri. Podle příjmení jsem usoudila, že bude pravděpodobně původem Ital. Další vodítko k této domněnce mi poskytla Angela, která při odchodu z vyšetřovací místnosti mluvila svojí rodnou řečí, tj. italštinou. Zvláštní agent jí stejným způsobem odpovídal. Bohužel jsem italsky uměla říct pouze pizza, takže jsem nebyla schopná posoudit, jestli na ni zapůsobil dobře či naopak.
"Nečekala jste dlouho, slečno Cooperová?" vytrhl mě policista z přemýšlení. Ze slušnosti jsem zavrtěla hlavou a v duchu zvažovala, v jaké jsem teď asi situaci. Pokud jsem mohla soudit, nebyla jsem na tom nijak zle. Zatím mě totiž nikdo nepoučil, že všechno co řeknu, může být u soudu použito proti mně. Na druhou stranu, uvědomila jsem si, všechny moje domněnky se opíraly o kriminální seriály.
"Mohl bych vám něco nabídnout?" upozornil na sebe znovu zvláštní agent Rossoneri. Roztržitě jsem přikývla.
"Vodu, prosím."
"Wille, mohl bys…" otočil se Rossoneri na svého mladšího kolegu. Zmínil celé jeho jméno, když jsem přišla do místnosti, nicméně nyní jsem nebyla schopná si ho vybavit.
"Jasně, šéfe." Mladší agent se ihned vytratil, aby mi obstaral požadovanou vodu.
"Ještě jednou se omlouvám, že jsme vás nechali tak dlouho čekat, slečno," omluvil se Rossoneri, jen co jeho kolega opustil místnost. Přikývla jsem. Čekala jsem od okamžiku, kdy jsme přišli z venku, tedy skoro tři hodiny. Nikdo mi mezitím nebyl schopen říct, jakým způsobem přišel Howard o život, nebylo mi dovoleno jít dál než k automatu na kafe a nikdo mě nedokázal uklidnit natolik, abych se zbavila toho svíravého pocitu kolem žaludku. Ano, zasloužila jsem si omluvu od policejního agenta, ať už byla jeho hodnost jakkoliv vysoká či zvláštní.
"Teď už se dozvím, co se Howardovi stalo?" zeptala jsem se podmračeně. Mezitím se vrátil Will s mojí vodou. Posunkem jsem odmítla sklenici a napila se rovnou z plastové láhve.
"Ano, jistě," zamumlal agent Rossoneri. "Napřed bychom si však ještě potřebovali ověřit vaše osobní údaje."
Zamračila jsem se. A nejen proto, že v kriminálních pořadech si policie nikdy neověřovala osobní údaje. Také kvůli tomu, jak zněl agent Rossoneri rozpačitě a v neposlední řadě kvůli jeho mladšímu kolegovi, který na něj udiveně zíral.
"Paolo," odkašlal si. "Ty údaje máš…"
"To je v pořádku, Wille," odsekl mu Rossoneri odměřeně. "Jen si to zkontrolujeme. Že?" obrátil se na mě.
"Jistě," pokrčila jsem rameny.
"Jste slečna Sofie Cooperová, bydlištěm…" zaštrachal v papírech, jako by si nebyl jistý. Potvrdila jsem své jméno a nadiktovala mu adresu. Paolo Rossoneri vše odkýval, protože se to shodovalo s údaji, které měl on.
"Vaši rodiče se jmenují Honey a Theodor Cooperovi?"
Zaregistrovala jsem, že prvotní nezájem se z jeho hlasu rázem vypařil. Nyní na mě zcela nenasytně upíral své hnědé oči a čekal, co mu odpovím. Měla jsem sto chutí říct, že ne. Že jsem ty lidi nikdy neviděla. Pochopila jsem však, že nemá cenu nic zapírat. Už to věděl, nezáleželo na tom, co mu teď odpovím. Ale přesto…
"Záleží na tom?" zamračila jsem se na něj.
"Totiž," zrudl policista. "Našli jsme ještě několik žen stejného jména…"
"A stejného bydliště?"
"Ano…" pokýval hlavou. Rázem mu ovšem došlo, jaký nesmysl právě řekl. "Totiž ne."
"Podívejte," opřela jsem se lokty o stůl, aby byl můj obličej blíž k tomu jeho. "Jsme taky kvůli tomu, že vyšetřujete vraždu. Nezáleží na tom, v jakém seriálu hrála moje matka. Howard je mrtvý!" Při poslední větě se mi zlomil hlas a všechen můj dosavadní stres a strach vyšel na povrch v podobě slz.
"Omlouvám se," zajíkl se zvláštní agent a rychle mi nabídl kapesník. Odstrčila jsem však jeho ruku.
"Nechci kapesník, chci vědět, co se tady stalo!" Uvědomovala jsem si, že křičím, ale nemohla jsem si pomoc. "A neuklidním se, dokud mi to nepovíte."
V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř strčil hlavu další policista, který vyslýchal v druhé místnosti Olivera. "Je všechno v pořádku," zeptal se starostlivě. "Slyšel jsem křik."
"Ano," ubezpečil ho Paolo Rossoneri nejistým hlasem. "Slečna se jen poněkud rozrušila."
"Kdyby něco…" Nechal větu vyset ve vzduchu a starostlivě si mě změřil. Poté odešel.
"Ještě jednou se omlouvám, slečno," chopil se ihned slova zvláštní agent. Nezněl moc kajícně. "Jste tady kvůli vraždě Howarda Carisona. Byl váš nadřízený, že? Jak dobře jste se znali?"
"Moc dobře ne," přiznala jsem a utřela si nos do rukávu. "Howard nebyl ten typ člověku, kterému bych se svěřovala. Náš vztah byl výhradně v rozmezí zaměstnanec zaměstnavatel."
"Jak to myslíte, že nebyl typ člověka, kterému byste se svěřovala? Nedůvěřovala jste mu? Nebo byl vůči vám uzavřený?" vyptával se agent dál. Očividně byl ve svém živlu.
"Víte," zarazila jsem se. "Howard byl hodně zvláštní. Docela bych i řekla, že byl dost namyšlený. Neviděl nic než sebe a svoje vlastní zájmy. My ostatní jsme ho nezajímali."
"Měla jste ho ráda?"
"Jak to myslíte?" zamračila jsem se na Rossoneriho. Ten se na mě přezíravě usmál.
"Inu, měla jste radost, když jste ho viděla."
"Zcela upřímně můžu říct, že ani ne. Jako člověk mi byl nesympatický. Měl neustálé ironické poznámky, někdy byl dost zlý. Choval se ošklivě ke mně i k mému příteli. Když nebylo po jeho, byl často vzteklý a jsem si jistá, že by mu nedělalo problém uhodit ženu. Víte, kdyby nepřinášela spolupráce s ním tolik peněz, nikdy bych pro něj nepracovala."
"Dobře," přikývl Rossoneri. "Vypadá to, že jste se tímto přidala na poměrně dlouhý seznam lidí, kteří neměli mrtvého rádi."
"Jsem podezřelá?"
"Tak daleko jsme se ještě nedostali," věnoval mi agent další přezíravý úsměv. "Co jste dělala dnes mezi desátou hodinou ranní a třetí hodinou odpolední?"
"Byla jsem u Harryho," odvětila jsem zamyšleně. Trvalo mi několik vteřin, než jsem si uvědomila, jak jsem kostru nazvala a ihned jsem zrudla. "Harry je kostra, je to přezdívka, kterou jí vymyslel přítel. Ten tam byl taky. Jako semnou u té kostry. Od rána. Vlastně až někdy od půl desáté. Ale přišli jsme spolu…" zmlkla jsem, protože jsem si uvědomila, že melu páté přes deváté.
"Takže jste byla u kostry, Harryho, jak mu říkáte, společně s přítelem. Váš přítel je Oliver Jaeger, že? Byl tam ještě někdo?"
"Jistě," přikývla jsem. "Od rána tam s námi bylo asi patnáct stážistů. Různě odcházeli a přicházeli, to jsem nehlídala. A kolem půl jedné přišel Thomas."
"Thomas?" povytáhl zvláštní agent jedno obočí a zašmátral v papírech. "Myslíte pana Austina? Kde byl předtím?"
"Vezl manželku na převaz do nemocnice. Nedávno si opařila ruku."
"Dobře, to bude všechno, slečno Cooperová. Myslím, že teď bych vám již mohl sdělit, že pana Carisona našli s třemi kulkami v hrudníku u něj v bytě. Dveře nebyly poškozené, takže usuzujeme, že vraha znal. Střelec byl pravděpodobně amatér, ani jedna střela nezasáhla srdce či jiný orgán. Pan Carison zemřel v důsledku velké ztráty krve," odmlčel se a sledoval moji reakci. Zjevně ho potěšilo, že jsem zbledla. "Nemáte nějaké podezření, kdo by to mohl být?"
"Ne," hlesla jsem. "Smím už jít?"
"Jistě," přikývl Rossoneri.
Nečekala jsem, jestli řekne ještě něco dalšího a ihned jsem vyběhla z kanceláře. Nicméně ještě když jsem o půl hodiny později zvracela v naší maličké koupelně, zněla mi v uších jeho slova. Usuzujeme, že vraha znal.

 


Komentáře

1 Moi Keiniku Sangová | Web | 24. září 2012 v 17:59 | Reagovat

Hm, tohle smrdí pěknou mizérií teda :-?

2 Bečinka | E-mail | Web | 25. září 2012 v 21:02 | Reagovat

jestli to byl ten Austin tak už s tebou do konce života nepromluvim!!! :-D :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.