Listopad 2012


Relikvie víry - 23. kapitola

25. listopadu 2012 v 17:04 | •Pet!nka•




Maska (29. listopadu 2012)

22. listopadu 2012 v 17:19 | •Pet!nka• |  Moje fotky



Na téma: Zlé časy vykřešou z některých lidí to nejlepší, a z jiných zase to nejhorší.

20. listopadu 2012 v 21:51 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Slavná to věta pocházející ze čtvrtého pokračování série o Harrym Potterovi - někteří ji však bohužel neznají ani tak z knihy, jako spíš z osobní zkušenosti. Je asi dost těžké nějakým způsobem paušalizovat ony zmíněné "zlé časy", protože pro každého z nás jsou to časy jiné. Pokud však budu mluvit sama za sebe, můžu říct, že jedny zlé časy mám za sebou a jedny ještě před sebou. Nicméně ty, které s nemalými obavami teprve očekávám, budu mít v režii jen já. Já sama osobně totiž ovlivním, jak se k maturitě připravím. Oproti tomu ony zlé časy, které jsem dnes nechala definitivně za sebou (doufejme), jsem ve své režii neměla ani omylem. Byly v režii lidí, které já osobně považuji za dost zlé a svým způsobem i poměrně hloupé a namyšlené.
Řekněme, že maturitní ples mé třídy, tedy 4. D, se opravdu podařil. Valná většina hostů se dobře bavila, nikdo si na nic moc nestěžoval a všichni jsme byli krásní. Ovšem dvě spolužačky, které se pár týdnů před plesem rozhodli večeru nezúčastnit, nám pokazili všechny hezké vzpomínky, které jsme na ten den měli. Nikdy bych nevěřila, jak neuvěřitelně absurdní situace vznikne kvůli poraněnému egu a hloupým osmi stokorunám. Ještě nikdy v životě (a to jsem na světě už 18 let) jsem nebyla svědkem tak trapné a ponižující scény, jaká se v posledních týdnech odehrávala u nás ve třídě. Náš, podle mého názoru docela dobrý kolektiv, se díky tomu semknul ještě víc než předtím, všichni jsme drželi při sobě a musím říct, že jsme se chovali dospěle. Nikdo nikomu nenadával, všechno se řešilo v relativním klidu, ale přesto…
Podle občanského průkazu jsem osoba svéprávná, schopná rozhodovat sama za sebe. Ale pro 60% dospělých jsem stále dítě, které by nemělo být těžké přečůrat. Vlastně se ani nedivím, že ona osoba to na nás tolikrát zkoušela. Vždyť jsme přece děti, dostaneme strach, lekneme se a podepíšeme cokoliv. Omyl. My jsme se nedali, argumentovali jsme naprosto věcně a logicky, ale přesto jsme byli, samozřejmě, v pozici těch slabších. Byli jsme pouhé "děti" na které mluvil ten velký "dospělý člověk". Nakonec to nedošlo k soudu (nečekaně), došlo to na rodičovskou schůzku, kde stačili dvě minuty a i ti "velcí dospělí" ustoupili ostatním. Argumenty, stejné, jaké jsme používaly i mi, byly náhle mnohem pádnější a nejednou, z čista jasna, šlo všechno vyřešit. Být mladý dospělý není nic jednouchého, člověk si musí dát sakra pozor, aby ho starší lidé brali vážně!!
Inu, co říci závěrem? Ve slohu jsme se učili, že z každé úvahy by mělo plynout nějaké ponaučení, ale já, sama za sebe, můžu říct, že díky téhle situaci jsem se jen utvrdila v tom, co vím už dávno. Jak řekl Jan Werich: "Nejhorší srážka v životě, je srážka s blbcem. Blbce nikdy neusvědčíte z blbství. Z takové srážky, vyjdete vždycky jako největší blbec pod sluncem."


Bylo nás pět - Karel Poláček

16. listopadu 2012 v 15:37 | •Pet!nka• |  Knížky
Vypravěčem je Petr Bajza, chlapec, který kamarádí se čtyřmi dalšími kluky a společně zažívají různá dobrodružství. Péťovi rodiče vlastnící koloniál mají ještě dvě děti a to malou Mančinku a nejstaršího Láďu. Žije u nich služka, kterou Péťa přezdívá Rampepurdou a dost často se s ní škádlí. Hlavními postavami jsou však, kromě Petra, hlavně jeho kamarádi Čeněk, Tonda, Pepek, Eda a také Eva. Všichni tajně chodí do oblíbeného biografu, chtějí si také ochočit vosy, plánují dobrodružné cesty do cizokrajných míst, válčí s nepřátelskými Ješiňáky a Habrováky a chodí se koupat k rybníku. Kniha vypráví i o příjezdu cirkusu a nakonec také o Péťově nemoci, během které se mu zdá, že mu rodiče pořídí slona Jumba, se kterým odjel do Indie. Jeho sny jsou díky nemoci tak živé, že je přesvědčen, že jeden z jeho kamarádů, Pepek Zilvar z chudobince, si má brát indickou princeznu. Nakonec se z nemoci naštěstí vzpamatuje.


Relikvie víry - 22. kapitola

14. listopadu 2012 v 18:04 | •Pet!nka•



20 znaků toho, že vás Plzeň změnila

12. listopadu 2012 v 20:22 | •Pet!nka• |  Můj blog
1. Věta: "Udělej to ňák taklens. Podobně, jako je to na dudlenstom obrázku." vám nepřijde ani trochu divná.
2. Máte pocit, že neustále někde čekáte (na tramvaj, na zelenou…) a hrozně vás to zdržuje, i když ve skutečnosti nikam nespěcháte.
3. Pokud neseženete zimní boty v Deichmanu ani v CCC, začínáte propadat zoufalství.
4. Vidíte-li, že do PMDM nastupuje starší občan a vy zrovna sedíte, předstíráte, že o něm nevíte a díváte se z okna.
5. Už vám nepřijde tak zábavné, jezdit tramvají z konečné na konečnou.


Zabíječ bestií - William King

6. listopadu 2012 v 19:51 | •Pet!nka• |  Knížky
Nad Ledovým městem Praag se stahují bouřková mračna: odporné hordy chaosu přitáhly ze severních krajů Kislevu, aby na ně zaútočily meči a magií. Statečné obránce města naštěstí posiluje i skupina několika trolobijců, v čele s trpaslíkem Gotrek Gurnissonem. Tento trolobijce hledající slavnou smrt je vždy připraven bojovat a po boku mu vždy stojé jeho přísežný společník Felix Jaeger. Ukáže se, jestli to bude stačit k tomu, aby město Praag obstálo.


Na téma: Zimní spánek

2. listopadu 2012 v 20:13 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Ani nevíte, jak se mi ulevilo, že už je konečně víkend. Těšila jsem se na něj, jako na smilování boží, protože jsem hrozně nevyspalá. Už dlouho jsem neměla takovou krizi, připadám si trochu jako méďa, který se připravuje k zimnímu spánku. A to nejen kvůli tomu spaní - vypadá to totiž, že moje tělo si ukládá tuk, aby přežilo zimu. Opravdu, za poslední měsíc jsem přibrala skoro dvě kila, což mě neskutečně deptá. Jsem přesvědčená, že za to může všechen stres, který byl kolem maturáku. Takže děkuji bohu za to, že už ho mám za sebou. A za to, že zítra budu moc spát až do oběda. I když… možná, že dneska usnu a vzbudím se až v březnu.
Výše zmíněný maturitní ples nakonec dopadl nad očekávání dobře. Opravdu jsem ani nečekala, že si to tolik užiju. Inu, alkohol a dobrá společnost dělají divy. Musím říct, že všechny spolužačky vypadaly nádherně, skoro bych je ani nepoznala. Některé z nich byly načesané a nalíčené tak úžasně, že mi připomínaly kouzelné víly z pohádek. A ty šaty. Já jsem bohužel tak okouzlující nebyla, protože moje postava tohle přídavné jméno zcela vylučuje. Nicméně myslím, že jsem také vypadala docela dobře.
I přesto, že většina mých kamarádek nakonec nedorazila, měla jsem tam tu nejdůležitější, kterou samosebou ani nenapadlo nepřijít. I když jí bolely záda. Při předtančení stála úplně vepředu a celou dobu se na mě tlemila, takže mi dalo dost práci zachovat si vážný výraz. Naštěstí bylo naše předtančení takové příjemně akční, žádné společenské tanyny, takže to snad moc nevadilo. Za naprostý vrchol všeho považuji půlnoční překvapení. Tancovali jsme na písničku, kterou určitě všichni znáte z klipu gangnam style. V sále bylo zhasnuto, mi jsme byli polepení svítícíma tyčinkami a všem se to hrozně líbilo. V jednu chvíli jsem dokonce běhala s Mončou (becinky.blog.cz) na zádech. Ohou, zapomněla jsem poznamenat, že jsem měla proslov a skoro vůbec jsem nekoktala! Bylo to vážně bezva!
No, teď si udělám čajík, půjdu se zavrtat do pelíšku, konečně dočtu Zabíječe bestií od Kinga a pak se pustím do Bylo nás pět. Jakmile překonám tuhle knížku, budou mi k maturitě scházet už jen čtyři! Nejsme si úplně jistá, jaké to budou, protože jsem vyřadila Báječná léta pod psa. No, možná Horalka. Uvidím. Nicméně určitě si plánuji přečíst Jméno růže. Teď jsme tenhle titul probíraly v češtině a hodně mě to zaujalo. Zkoušela jsem si dokonce stáhnout film, ale nikde nebyl (tedy, až na placené stránky).
No, užijte si zbytek večera. A v celém článku můžete najít nějaké fotky z mého maturitního plesu. Není to žádná sláva, jen něco málo do spolužaček (děkuju moc Leči). Oficiální fotky a video od fotografa teprve dostaneme.