Únor 2013

Když Moi perlí

26. února 2013 v 19:16 | •Pet!nka• |  Můj blog
Marurita je svinstvo, které ničí nervy a náladu všech mých známých, což by nebylo tak špatné, nicméně zaměřila se i na nervy mé, což je příšerné. Snažím se najít něco, čím bych to zmírnila a v poslední době mi dost pomáhá Moi, moje internetová kámoška z blogu darkmiss.blog.cz. Její komentáře obsahují neuvěřitelné hlody, vždy mě moc potěší a téměř vždy rozesmějí. Zkrátka a dobře, Moi je skvělý protistresový lék. A teď už k těm hlodům:
  • "Až vyrostu, chci být Tony Stark!"
  • "Poznatek - není normální začít po spuštění videa řvát na celý domov důchodců "Hustýýý, tu písničku znááám!!!"
  • "Hopkins mě dostal, ach jo...chci ho za dědu!"

Na téma: Soustřeď se na to!

21. února 2013 v 17:00 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Při jedné z posledních hodin předmětu PČT (práce se čtenářem), narazila učitelka na problém soustředění. Četla nám dokonce úryvek z odborného časopisu a mluvila hrozně vážným hlasem o tom, že moderní člověk má díky internetu a miliardě informací potíže soustředit se na jednu věc po delší dobu. Když o tom mluvila, byla mi úzko a myslím, že jsem byla rudá v obličeji. Dokonce jsem se i bála podívat po ostatních a neměla jsem ani v nejmenším sílu prohodit ono klasické: "Pche, to určitě." Patřím totiž mezi ony poznamenané "moderní lidi".
Onen článek napsal nějaký učený pán, myslím, že novinář. Zmiňoval se o tom, že je teď všude k dostání velká spousta knih, na internetu jsou kvanta článků a o novinách a časopisech ani nemluvě, ale jen málo z nich se dá číst s tím správným zápalem. Člověk se díky tomu naučí přeskakovat nudné pasáže, číst mezi řádky anebo číst jen nadpisy. A když se potom přichomítne k nějaké "opravdové" literatuře, s hrůzou zjišťuje, že se po půl hodině čtení toulá v myšlenkovém labyrintu, na hony vzdálený od děje knihy. Stává se vám to?
Já musím s úlevou konstatovat, že s tímhle já osobně problém nemám. V časopisech sice čtu jen nadpisy, přeskakuji, vynechávám a dělám i všechny ostatní zmíněné oplzlosti, ale jakmile dostanu do ruky dobrou knihu, bez problémů se do ní začtu a jsem schopná strávit s ní celé odpoledne. Co mi ale naopak problémy dělá, to jsou filmy.
Možná už jsem se tady někde zmínila, jak moc mi vadí televizní právy na všech těch cool televizních stanicích. Jsem rozčílená, jen co zapnu novu či primu a mnohdy už ani nemám sílu poslouchat, co to tam zase žvaní. A to ani nemluvím o tom, že mluví, jak jim zobák narostl. Kdybych já takhle mluvila na učitele u maturity, tak by ze mě asi moc nadšení nebyli. Nicméně tyhle příšernosti alá černá kronika mě naučily odcházet od televize po 20 minutách, mnohdy i dřív. Díky tomu jsem teď mírně indisponovaná, protože mě prostě nebaví, ale jako vážně krutě nebaví, sledovat filmy, které jsou delší než hodinu. Zvládám seriály, ty mám ráda, protože mě u televize zdrží maximálně na 3/4 hodiny. Ale filmy… s těmi mám prostě problém. Na druhou stranu na tom asi zatím nejsem tak špatně, jako lidé, kteří programy neustále přepínají a nevydrží se na nic dívat déle než 10 minut, což je to jediné, co mě uklidňuje.
A co vy? Máte také tenhle problém nebo si myslíte, že je to trochu přehnané?

Relikvie víry - 27. kapitola

17. února 2013 v 19:46 | •Pet!nka•



Na téma: Moje duhová Múza a její románek

7. února 2013 v 21:55 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Před několika dny jsem ulehla s horečkou a bolestí v krku do postele a doufala, že v nejbližší době nastane Ragnarök a já tak nebudu muset zpracovávat témata z dějin umění, psát strukturovaný životopis, učit se slovíčka na němčinu, opakovat si témata z angličtiny… prostě mě prostoupila myšlenka na konec světa, který se mi zdál tou nejpřijatelnější variantou všech mých potíží. Nicméně, jak jste si nejspíš všimli, Ragnarök se nekonal- místo něj se k mému loži dostavil někdo docela jiný, někdo, koho jsem neviděla už pěknou řádku týdnů, někdo koho už jsem ani nečekala. Moje Múza. Pohlédla na mě skrz clonu svých dlouhých medově zlatých vlasů, odfrkla si a pravila: "No, ty zase vypadáš."
Pravidelní čtenáři mého blogu už si dozajista všimli, že já a moje Múza máme poněkud zvláštní vztah, založený na vzájemném opovržení, nedůvěřivosti, vrtkavosti a krátkých radostných setkáních. Ona není spokojená semnou, protože jsem málo průbojná, nesnažím se a nezrealizuju každý nápad, který mi podstrčí. A já zase nejsem spokojená s ní, protože myšlenky, které mi předkládá, jsou mnohdy velmi zvláštní a pro někoho mého věku a vzdělání jsou neřešitelným rébusem. A to ani nemluvím o tom, že mi je zpravidla dodává ve chvíli, kdy nemám ani hodinku volného času. Abych to završila - ani jedna z nás není v tomhle vztahu spokojená, ale obě dobře víme, že lepší už to nebude, protože jak řekl Jára Cimrmam, můžeme s tím nesouhlasit, můžeme se dokonce i rozčilovat, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat.
Vraťme se však zpátky k tématu. Moje Múza mě navštívila ve chvíli, kdy jsem trpěla prudkou bolestí hlavy, měla jsem ucpaný nos, oteklé mandle a připouštím, že jsem zrovna nesršela dobrou náladu, o důvtipu raději ani nemluvím. Ona byla ve stavu zcela opačném, přímo z ní sálala spokojenost, její duhové šatečky zářily přes celou místnost a s upřímností sobě vlastní mi oznámila, že právě prožívá romantický vztah. Nejsem si jistá, může-li mít Múza něco s člověkem, sázím spíš na nějakého Múzu (ano, ti existují, přesvědčila mě o tom Moi). Díky jeho nevtíravé společnosti jsem pod vlivem své Inspirace napsala velmi sprostou povídku o rozsahu 8 839 slov. Jsem přesvědčená, že ji nikdy nikde nezveřejním, protože se červenám, už jen když si ji čtu pro sebe.
Když jsem to vyčítavě oznámila mé drahé, povýšeně se na mě usmála a uvědomila mě, že nemá společenskou způsobilost mých příběhů v popisu práce. S těmi slovy mě opustila a předpokládám, že ji zase dlouho neuvidím. Jako obvykle jí bylo úplně jedno, že jsem po jejím náletu vyčerpaná, znechucená sama ze sebe (nevěděla jsem, že taková slova vůbec znám, pro Ódina), nepřipravená do školy a již tradičně naštvaná, že jsem ji neposlala pryč a raději si nečetla.
Mimochodem - umínila jsem si, že když už nic, najdu jejího Múzu a zjistím, jestli je na konci duhy hrnec zlaťáků nebo vchod do Ásgardu! *předstírá, že si není vědoma jediné sexuální narážky na svoji duhovou Múzy a odchází pro Paralen*


Fáze učení

3. února 2013 v 21:30 | •Pet!nka• |  Můj blog
Od pěti ležím v knihách a zjistila jsem, že učení do školy prochází několika fázemi, které lze poměrně snadno popsat. Tedy - je-li člověk takový lajdák jako já.

1 fáze - zapření
U mě se zpravidla se projevuje tím, že si snesu všechno učení na jednu hromadu, řeknu si, že asi tak polovinu si pamatuji ze školy a zbytek, že se lehce naučím, protože přece nejsem idiot. Všechno většinou provází věta: "Vždyť toho není zase tolik."
2 fáze - zlost
Zhruba po hodině mi dochází absurdnost první fáze a dostavuje se zlost spojená s větami: "Proč jsem se já krá*a nezačala učit dřív. To přece nemůžu nikdy stihnout." apod.
3 fáze - kalkulace
Po chvíli nastupuje chladná logika. Zadívám se na hodiny, zjistím, že je přibližně 9 hodin večer a řeknu si, že nejpozději v 11 bych měla jít spát. Propočtu, že mám-li se naučit 3 maturitní témata na angličtinu a k tomu ještě středověkou filosofii na občanku, mám na každou látku zhruba půl hodinu.
4 fáze - naděje
Zaplavuje mě euforie, jak hezky jsem to vymyslela a pouštím se do učení.
5 fáze - zklamání
Zjišťuji, že půl hodina je málo a rozhoduji se, co není zase tolik důležité. Vždycky se najde něco, co není důvod se učit, ne? (většinou němčina, tu odkládám už dobré dva měsíce).
6 fáze - smíření
V poslední fázi se smiřuji s tím, že umím přibližně polovinu učiva, něco budu schopná pojmout ráno v autobuse a něco holt prostě vědět nebudu. 6 fáze většinou končí shozením učiva z postele či stolu na zem a naštvaným odchodem do koupelny.