Relikvie víry - 27. kapitola

17. února 2013 v 19:46 | •Pet!nka•




Večer, někdy kolem půl deváté, u nás zazvonil Thomas. Tentokrát na sobě neměl Angelin pršiplášť, což jsem kvitovala s povděkem. Byla jsem totiž přesvědčená, že chlap oblečený do něčeho takového se nejenže trochu sráží, ale především je nenápadný asi jako sáňky v létě. A to poslední co jsme teď potřebovali, bylo, aby nás někdo načapal u kostry.
"Co uděláme, až bude Harry celý venku?" zeptala jsem se, zatímco jsme procházeli vesnicí. Trochu mrholilo, ale jinak bylo snesitelně.
"Taky jsem o tom přemýšlel," přiznal Thomas. "A myslím, že s tím budeme muset jít ven."
"Bulvár?" zavrčel Oliver otráveně. Věděla jsem, že se mračí, i když okolní tma to skrývala.
"Co jiného si chceš počít s půl kilometru dlouhým zvířetem?" zamumlala jsem tiše. Také se mi to nelíbilo, ale nikdo z nás neměl prostředky na to, aby mohl zaplatit rozbory v laboratořích, převoz nebo jakoukoliv manipulaci s kostrou. Nehledě na to, že jsme na to vlastně ani neměli právo. Naše práce taky byla oficiálně ukončená.
"Co když nás z toho vyšoupnou? Jak zaručíš, že noviny nepřipíšou tenhle objev někomu jinému? Co budou mít z toho, že nás pod to podepíšou?" brblal Oliver i nadále.
"Nebuď pesimista," vzala jsem ho za ruku. "Proč by nás z toho všeho měli vyštípat? Peníze půjdou do kapsy jim a my budeme i nadále pracovat s Harrym."
"Ale chápete, že Harry už teď patří státu?" upozornil nás věčně pesimistický Oliver. Trochu jsem se zarazila, doteď jsem o Harrym přemýšlela jako o vykopávce, která se dá "koupit", přesně tak, jak to udělal Howard. Požádal úřady, jestli tu smíme kopat, za nějaké peníze, které musel odvádět, mu to bylo dovoleno a všechno co jsme eventuelně vykopali, bylo z 50% naše. Teď byl Harry státu nejen z 50%, ale ze 100%.
"Myslím, že dokud se toho oficiálně neujmou jiní archeologové, je to pořád přístupné pro všechny. A pokud někdo nabídne dost…" začal Thomas filosofovat. Oliver ho však zarazil.
"Moje babička vždycky říká jednu větu. Nech to koňovi, ten má větší hlavu!" Smutně jsem se zasmála. Ale Oliver měl nejspíš pravdu. Nemělo cenu to teď řešit, to bude práce pro někoho jiného. Nám opravdu nezbude nic jiného, než zkusit získat na svoji stranu média nebo někoho z branže.
Jakmile jsme dorazili na místo, rozdělili jsme si práci. Zatímco jsem s Thomasem začala odkrývat další části zvířete, Oliver se chopil kbelíku a začal odnášet hlínu. V duchu jsem děkovala, že tahle činnost nepřipadla na mě. Tedy prozatím.
Přesně jak jsme předpokládali, práce šla pomalu. Nikterak jsme se tím ovšem nenechali rozhodit, protože už zbývalo odkrýt jen malý kousek zadní části zvířete. Takže zatímco venku zapadlo slunce a teplota velmi nepříjemně klesla, vytrvale jsme se sprali s promáčenou půdou, blátem a zimou. A přitom nám bylo kupodivu docela dobře.
Kolem půlnoci jsme si dali malou pauzu, popíjeli čaj z termosky a tiše se ládovali šunkovými sendviči. Thomas neustále zíval, padala mu hlava a já jsem jen čekala, že každou chvíli usne.
"Hej, kámo," strčil do něj Oliver neomaleně loktem. Thomas s sebou leknutím cuknul a polil si kalhoty vařícím čajem. "Copak ty ses před den nevyspal?" pokračoval můj milenec, jakoby neviděl Thomasův navztekaný pohled.
"Představ si, že ne," utrousil dotázaný mezi zuby, zatímco si rukávem bundy mnul polité kalhoty. "To je ta výhoda bezdětného vztahu."
Prudce jsem se po Thomasovi podívala a děkovala bohu, že v okolní tmě není vidět můj obličej, který nabíral sytě rudý odstín. A zároveň jsem dostala vztek, protože se ihned ozvalo moje svědomí. Během dne se mi pocit viny skoro podařilo vytěsnit z hlavy, protože jsem si stále opakovala, že za pár dní bude Harry vykopaný a já budu moc s pravdou ven. Nicméně na druhou stanu jsem věděla, že Oliver má právo o dítěti vědět, ať už vykopáváme cokoliv.
"Emily tě nenechala spát? Proč jí Angela něco neřekla?" zakroutil Oliver hlavou.
"Angela musela s rukou na převaz," zívl Thomas mocně. "A ta holka, která malou normálně hlídá je s rodiči někde na dovolené, takže jsem skoro vůbec nespal."
"To ji nemohl pohlídat někdo jiný?" rýpal Oliver dál. V duchu jsem povzdechla. Dneska měl jeden ze svých neuvěřitelně netaktních dnů. Některé věci mu vůbec nedocházeli.
"Kdo jako?" obořil se na něj docela po právu Thomas. "Mám dát vlastní dítě do rukou úplně cizímu člověku a jít spát?"
"Tak promiň," zatvářil se hned Oliver dotčeně. "Myslel jsem, jestli jste třeba nemohli sehnat někoho jiného spolehlivého, třeba nějakou kamarádku té holky, kněze nebo nevímkoho."
"To nešlo, Angela to zkoušela s tím knězem, ale malá hrozně brečela, že se ho bojí a nechce u něj být," pokrčil Thomas rameny a svoje tvrzení doplnil o mocné zívnutí. Já i Oliver jsme ho ihned napodobili.
"Proč se ho bála?" podivila jsem se. Nějak mi to nešlo na mysl.
"To nevím, ale měla skoro hysterický záchvat, že s ním nikam nepůjde. Nechtěla ani, aby jí hlídal u nás doma."
"To je zvláštní," podrbal se Oliver na hlavě. "Někdy je to fakt složité děti pochopit."
"Jo," souhlasil Thomas. "Angie tvrdí, že jí připomíná nějakého zlého čaroděje z pohádky. Třeba je to tím."
"Možná," pokrčila jsem rameny a zimomřivě se zachvěla. "Pojďte, jdeme zase něco dělat."
 


Komentáře

1 Moi Keiniku Sangová | E-mail | Web | 17. února 2013 v 20:48 | Reagovat

Vážně, začínám se bát, co s nima to dítě udělá... 8-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.