Květen 2013

Na téma: Moje maturitní zkouška

31. května 2013 v 20:39 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Připadá mi, že čas hrozně letí. Ještě nedávno jsme opatrně obcházeli nervózní čtvrťáky, kteří ve slavnostním oblečení posedávali na chodbách a na posledních chvíli se snažili něco naučit, a najednou jsme se ocitli na jejich místě. Ráda bych řekla, že to byla úžasná zkušenost, která mi lecco dala, ale to bych lhala. Ano, zvládla jsem to, ale byl to jeden z nejhorších zážitků mého, devatenáct let dlouhého, života.
Všechno to odstartovalo už 1. září roku 2009, kdy jsem nastoupila do prvního ročníku oboru Knihovnické a informační systémy a služby na střední odborné škole profesora Švejcara. S klidem v srdci můžu říct, že jsem v téhle škole zažila bezpočet nádherných chvil (z nichž se většina odehrála o přestávce) a poznala několik naprosto výjimečných lidí, na které budu s láskou vzpomínat. Přesto jsem už od samého počátku svého studia slýchala hrozné zvěsti o maturitní zkoušce, a přestože jsem se ze všech sil snažila připravit se na ni co nejpečlivěji, zjistila jsem ve čtvrtém ročníku, že vlastně nic neumím!
První možnost ukázat světu (učitelům), co všechno neumím, jsem dostala 23. dubna, kdy se konala naše praktická maturitní zkouška. Její první část byla katalogizace. Měla jsem docela šťastnou ruku, protože jsem si nevytáhla omalovánky, které jsem jako jediné vůbec neprocvičovala. Monografii jsem zvládla v klidu, u patentu a normy jsem se mírně zapotila, u CD jsem špatně sečetla minuty a mapu jsem po rozložení vůbec nemohla složit. Analytický záznam článku v časopisu a indikativní referát z něj se mi kupodivu podařilo vytvořit bez větších problémů a to i přesto, že jsem se na čtení vůbec nemohla soustředit. Druhá část zkoušky sestávala z vytvoření projektu, moje zadání znělo: Velikonoce, 1. stupeň základní školy. Nezazmatkovala jsem a zvládla i to!
O několik dní později přišla slohová práce z angličtiny. Stála mě dost nervů a myslím, že jsem do ní napsala pěkných pár nesmyslů. V delší práci jsem si popletla slovíčka brigade a summer job, takže jsem se hrozně bála, že jsem nesplnila zadání. V kratší práci jsem pak prodávala horské kolo a měla jsem dost obavy, že jsem ho dostatečně nepopsala. Test z angličtiny pak proběhl kupodivu docela v klidu. Měla jsem z něj dobrý pocit a zvládla jsem ho na nějakých 69%, což je myslím trojka.
Sloh z češtiny pro mě nepředstavoval žádnou překážku, ani tu nejmenší. Vybrala jsem si úvahu, přesně jak jsem měla po celou dobu v plánu, a během dvaceti minut, které jsme měli na výběr tématu, jsem napsala uchvacující dvoustránkové zamyšlení nad nešvary bulváru. Pak jsem všechno přepsala a odcházela asi o hodinu dřív. Co se týče testu z češtiny, ten už tak vtipný nebyl, ale když jsem si ho potom dělala doma, nenašla jsem si tam ani moc chyb. Nicméně podle CERMATu jsem uspěla jen na 79%, takže jsem asi musela udělat nějakou botu v křížkování.
Nejhorší část, tedy ústní zkoušku, jsem absolvovala ve čtvrtek 30. května. Můj svaťák trval skoro tři týdny, takže jsem se stihla naučit úplně všechno a ke zkoušce jsem šla docela v klidu. Opravdu nervózní jsem začala být až před zkoušku z angličtiny, ale k tomu se dostanu.
Jako první jsem šla na češtinu. Ta mi, nebudeme si nic nalhávat, za běžných okolností nedělá nejmenší problém. Nicméně předchozí den jsem zjistila, že jsem omylem zapomněla znovu přečíst Malého prince. Naposledy jsem ho četla na základní škole v osmé třídě! Trochu jsem kvůli tomu znervózněla, ale na druhou stranu jsem si říkala, že je to stejně jedno, protože já si vytáhnu Pána prstenů. A víte co? Vytáhla jsem si toho Malého prince. Skoro jsem se tam začala hystericky smát, když mi učitelka oznámila, že číslo 10 je právě tahle kniha. Dívala jsem se jí přes rameno, Pán prstenů byl číslo 9. Sakra. Na potítku jsem se ale uklidnila a všechno si v klidu sepsala. Měla jsem to hotové docela rychle, takže jsem se ještě nějakých pět minut dívala z okna na pár fešáků ze strojárny, kteří měli tělocvik a házeli si s frisbee. Pak jsem tam nakráčela a spustila. Učitelky jsem moc nepustila ke slovu, takže jim nezbylo nic jiného, než se na mě přívětivě usmívat. Když jsem zmínila, že Malý princ je z planetky B612, jejich úsměvy se dokonce ještě trochu rozšířily. Umělecký text jsem zvládla na výbornou. Neumělecký mě sice stále trochu nervů, protože to bylo nějaké slovníkové heslo plné zkratek a na učitelčino přání jsem dokonce měla přečíst jeden řádek. Bylo tam nějaké S., netušila jsem, co znamená, tak jsem tipla, že je to sever. Nebyl. Zkusila jsem tedy severovýchod, což u předsedkyně komise vyvolalo pobavení. Byla to Sahara!
Potom přišly informační procesy a dějiny umění. Měla jsem šťastnou ruku a táhla si číslo 2. Knihovna, její prvky a procesy v ní a okolí knihovnického systému + umění a jeho druhy. Začala jsem dějinami umění a tak hezky jsem se rozpovídala, až mě najednou učitelka utnula slovy: "Moc hezky se posloucháš, ale už máme jen malou chvilku…" a pak se mě zeptala, co je to průmyslový design. Ten se vysvětluje pěkně blbě, tak jsem ho schválně nechala až na konec a ona mě takhle podrazila. Ale stejně jsem to zvládla. Pak přišly informační procesy. Zrovna tuhle otázku jsme probíraly někdy v prváku s učitelkou, která nám shodou okolností příseděla, takže se mi hned připomněla: "…a ne, že to budeš mít špatně." Žádné obavy, měla jsem to dobře. Pokoušela jsem se dokonce zabrousit i do jiných otázek, protože třeba o takové akvizici se mluví přímo skvěle, ale bohužel mě stále strhávaly zpátky. Ale v pohodě, všechny jejich všetečné otázky jsem zvládla zodpovědět.
Další předmět, informační systémy, už ve mně vyvolal trochu stresu. Je to docela těžký předmět, ve kterém si musíte všechno pomatovat z paměti. Není tam ani jedna otázka, která by se dala jen tak odvodit z hlavy. Navíc jsem si nevytáhla nic moc lehkého, spíš naopak. Česká národní bibliografie - retrospektivní. Mám totální okno, vůbec si tu zkoušku nevzpomínám. Vím, že jsem mluvila a učitelky se mě čas od času na něco zeptaly. Diskutovali jsme, ale nevím o čem. Je to divné, prostě si to vůbec nevybavuji.
Poslední ústní zkouška byla z angličtiny a musím přiznat, že jsem se jí hrozně bála. Jako bonus mi navíc byla hrozná zima, protože venku není zrovna 30 stupňů ve stínu a ve škole se netopilo. Hrozně mi mrzly nohy a přímo jsem drtila svoje dva talismany - plastovou příšerku Nessie, kterou mi půjčila spolužačka a samozřejmě malou Bečvářovou, což je plastová žirafka, kterou přitáhla kamarádka někdy v prváku. Chudák zvíře, už ani moc nepřipomíná žirafu. Někdy ve třeťáku přišla o nohu a přiznávám, že já jsem jí při angličtině mále urvala i ocas.
Kupodivu však, jakmile jsem se posadila na potítko, všechno to ze mě spadlo. Možná to bylo tím, jak mi moje angličtinářka oznámila, že se tvářím jak kyselá prdel. Pobavilo mě to. Navíc jsem neměla ani moc těžké téma. Vytáhla jsem si USA, shopping a culture. Bohužel jsem se vůbec nestihla připravit na obrázky, takže jsem u jejich popisu začala trochu zmatkovat. Jeden jsem úplně v klidu popsala, ale ve chvíli, kdy jsem je měla porovnat, jsem začala koktat a padala ze mě samá zvěrstva. Pořád jsem se omlouvala a byla jsem dost zoufalá. Naštěstí to trvalo jen chvilku. Otázky na téma culture jsem zvládla v klidu, popis posledního dárku, který jsem koupila taky. Pak přišlo téma USA. Bylo to fajn, dokud jsem neoznámila, že Amerika má 3 tisíce obyvatel, takže je druhá největší země na světě. To všechny dost pobavilo, tak jsem se omluvila, že jsem nervózní a jelo se dál. Poslední byl rozhovor, měla jsem si domluvit kurzy angličtiny. Oznámila jsem učitelce, že jsem si jí vybrala, protože je úplně nejlepší učitelka v celé Plzni. Konstatovala: "Yes, I know." To pobavilo dokonce i spolužačku na potítku. Pak mi anglicky oznámili, že je to všechno a já jsem to nepochopila. Roztomilé, že? Naštěstí jsem začala předstírat, že jsem si nepodepsala papír s přípravou, takže jsem to nějak zamluvila.
Když nás potom všechny svolali a začali nám oznamovat výsledy, myslela jsem, že se mi podlomí kolena. Třídní se totiž tvářila jako kakabus. Předsedkyně říkala jednotlivé předměty a body či známky, které jsme z nich dostaly. Pak došla ke mně. Kupodivu i správně přečetla moje jméno. Dostala jsem 9 bodů z češtiny, což mi připadalo opravdu hrozně málo. Později jsem ovšem zjistila, že je to nejvíc, kolik jsem dostat mohla. Za Malého prince, kterého jsem vlastně ani nečetla! Yeh, jsem dobrá. Z angličtiny jsem dostala 32 bodů z 39, což je údajně ještě dvojka. Docela jsem zírala. A pak tak mrcha předsedkyně řekla: "…a z praktické zkoušky, informačních procesů a informačních systémů…" a mě to děsně znervóznilo, protože doposavad říkala známky z jednotlivých předmětů zvlášť. Ale když to pak dořekla, to byla teprve pecka!!! Ze všeho mi dali za jedna!!! No povím vám, doteď jsem se z toho nevzpamatovala!


What am I?

26. května 2013 v 13:48 | •Pet!nka• |  Můj blog
Tenhle projekt jsem objevila na polyvoru, ale přepokládám, že probíhá také na tumblru, protože spousta obrázků pochází právě z téhle stránky. Je to docela zdlouhavé, co se týče hledání, ale hrozně mě to bavilo. Zároveň velice jednoduše odhalíte, co všechno máte společné s ostatními a včem se zase lišíte. Je to sranda a pokud budete mít pár minut času, určitě si to vyzkoušejte.
Jinak ve čtvrtek jdu na ústní, tak mi prosím držte palečky, ať to zvládnu.


Na téma: Vážený pane prezidente

24. května 2013 v 17:28 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Vážený pane prezidente,
ve škole jsme se učili spoustu věcí o tom, jak psát otevřený dopis. Dokonce jsme i jeden zkoušeli a shodou náhod jsme ho měli adresovat zrovna Vám. Přiznávám však, že jsem obešla zadání a psala jakémusi imaginárnímu člověku, ačkoliv jsem úspěšně předstírala, že tomu tak není. Můj dopis byl totiž plný nadšení z nové hlavy státu, protkaný touhou po lepším a spravedlivějším světě a jediné, co v něm zavánělo realitou, byť vzdáleně, bylo upřímné nadšení z přímé volby. Nicméně nyní svůj úkol dotáhnu do konce, konečně Vám mám totiž co říct.
Hlava státu v naší republice, stejně jako v mnoha jiných zemích světa, zastává spíše reprezentativní funkci. Prezident je osobou, jejíž tvář je představována světu, ale ono hlavní slovo mají jiní lidé. V tomhle ohledu pro mě nejste, promiňte mi mou upřímnosti, ani zdaleka vyhovující. Nelíbí se mi představa, že celý náš národ je ve světě reprezentován člověkem, který vypadá jako vy. Vzhled sice není to nejdůležitější, ale přiznejme si, že oba Vaši předchůdci, pan Havel i pan Klas, vypadali velmi reprezentativně. Vy vyhlížíte spíš jako otylí důchodce z Vysočiny, kterým ostatně jste a pro mnohé nejspíš už navěky zůstanete. Prezident nemusí mít mladiství vzhled ani briskní smysl pro humor, ale vždy by měl vypadat upraveně, elegantně a především střízlivě. Čímž se dostávám k dalšímu dobu svého dopisu.
Prezident je totiž osobou, která nejenže reprezentuje svoji zemi, ale také osobou, která je pod neustálým drobnohledem všech médií. Měl by být spojován s charitou, uměním a sportem. A ne s alkoholem a kouřením. Jaký příklad dáváte mladým lidem, když na každé druhé fotografii svíráte v ruce sklenku či cigaretu? Vždyť alkohol i cigarety jsou drogy, sice legální, ale stejně drogy. Víte, každý by asi dokázal přehlédnout, kdyby se jednalo o jednu sklenku šampaňského, přípitek k nějaké slavnostní události, ale pokud se stěží udržíte na nohou a hrozíte zřítit se na korunovační klenoty, je to prostě neodpustitelné.
Víte, národ, nad kterým máte držet ochrannou ruku, se od Vás může snadno distancovat. Není nic snazšího, než napsat otevřený dopis, status na facebook či hlasitě odmítat Vaše chování v dopravních prostředcích. Ale máte Vy, sám za sebe, čisté svědomí?

Fridtjof Nansen

13. května 2013 v 22:23 | •Pet!nka•
"Co čteš?" zeptal jsem se jí. Nevěnovala mi ani jediný pohled, přesto však odpověděla.
"Životopis Fridtjofa Nansena."
"Čí?" povytáhl jsem obočí.
"Fridtjof Nansen," zopakovala mi netrpělivě. Musel jsem se usmát, protože si dávala hrozně záležet, aby to šílené křestní jméno vyslovila správně. Vypadala přitom roztomile.
"Fridtjof," poválel jsem jméno na jazyku. "To byl Rus?"
"Nor," odvětila opět nezaujatě a obrátila stránku. Naklonil jsem se, abych si prohlédl obálku knihy.
"Vypadá nebezpečně," komentoval jsem fotografii na přebalu. "On byl objevitel?"

Testament - Sam Bourne

12. května 2013 v 16:40 | •Pet!nka• |  Knížky
Ani ve svém druhém akčním thrilleru s náboženským pozadím neopouští britský spisovatel Sam Bourne oblíbenou židovskou tematiku. Příběh je tentokrát umístěn na Střední východ, do centra arabsko-izraelských sporů. Násilné smrti dvou význačných osobností znepřátelených táborů spolu sice zdánlivě nesouvisejí, ale vyjednavačka Maggie Costellová postupně zjistí opak a za pomoci syna jednoho ze zavražděných se dostane na stopu objevu památky nezměřitelné historické hodnoty, jejíž veřejné odhalení by mělo nedozírné politické následky.

Na téma: „Průměrný učitel vypráví. Dobrý učitel vysvětluje. Výborný učitel ukazuje. Nejlepší učitel inspiruje.“ W. A. Ward

4. května 2013 v 21:54 | •Pet!nka• |  Moje kecy

Je mi 19 let, takže do školy chodím už nějaký ten pátek a prošla jsem rukama nespočtu učitelů. Ovšem až nyní, ve chvíli, kdy za sebou nechávám každodenní rutinu střední školy, mě napadá rekapitulovat. Co mi kdo z nich dal? A dokázal mě některý z nich doopravdy inspirovat?
Během studia jsem si zamilovala spousty učitelek a asi není nijak těžké uhádnout, že většinou se nejednalo zrovna o fyzikářky a ekonomky. Moje zájmy jsou už velice dlouho jasně vyhraněné, jsem od přírody humanitní typ a žádná matikářka, byť sebelepší, by mi proto nejspíš nikdy nemohla dát to, o co doopravdy stojím. Ty správné informace potřebné k obohacení mých nudným a jinak šedivých dnů.
Už na základní škole jsem poznala několik výjimečných učitelů, ale většina z nich mi byla blízká spíš lidsky, než po té osvětové stránce. Kromě češtinářky, samozřejmě. Paní učitelka Naďa Kahovcová. Napochodovala do mého života velmi rázným způsobem, s ukazovátkem a v perfektně padnoucích jeanách. Naučila mě pět zásad psaní i/y po obojetných hláskách a svými příběhy mi nejednou stála inspirací. Na střední škole jsem na ní pak s vděkem a láskou nejednou zavzpomínala, protože to, co mě ona naučila za pouhé dva roky, jsem využila víc, než všechno ostatní, co mi dohromady dala základní škola.
Přechod na střední školu pro mě byl v mnoha ohledech velkým šokem (dobrý den, pane revizore), ale rychle jsem se v tom naučila chodit. Učitelé, zprvu naprosto cizí a nevyzpytatelní lidé, záhy získali roztomilé přezdívky a já jsem opět hledala svojí inspiraci. A znovu jsem jí objevila v hodinách českého jazyka a literatury. Paní učitelka Jana Šváchová, pro mě a mé tři kamarádky prostě jen Janča či Jaňoura. Kdykoliv se postavila před tabuli a začala mluvit, přestala jsem vnímat okolí. I tu nejnudnější věc dokázala přednést takovým způsobem, že bych o tom dokázala mohla napsat román. Milovala jsem ty chvíle, kdy mluvila o knihách a nikdy jsem nepochybovala o tom, že k nám mluví upřímně. Na její hodiny jsem se vždycky těšila - věděla jsem totiž, že se nikdy nezačne rozčilovat, dokud jí nedáme pádný důvod, a že i když se to náhodou stane, tak nebude hystericky ječet.
Hodně učitelů se v mém životě jen mihlo, nepamatuji si jejich jména a nevím o nich nic. Ale tyhle dvě ženy mi budou stát vzorem, i když nechci být učitelkou. Každá je sice úplně jiná, ale obě mi s noblesnou a elegancí dokázali předat desítky užitečných věcí. Díky nim vím, že tenhle článek není úvaha, i když jsem plánovala, že bude.

Relikvie víry - 30. kapitola

2. května 2013 v 19:22 | •Pet!nka•