Červen 2013

Na téma: Proč mimozemšťané vždy přistávají na Manhattanu?

28. června 2013 v 21:06 | •Pet!nka• |  Moje kecy

Dnešní kinematografie disponuje mnoha filmy a seriály, ve kterých se nějaká, většinou doposud neznámá, mimozemská civilizace rozhodne atakovat Zemi. V poslední době na ně narážím snad na každém kanálu a téměř vždy mají několik společných znaků, nad kterými se pokaždé pozastavím. Jedná se zejména o to, že:
a) všichni mimozemšťané kupodivu mluví výborně anglicky
b) americký prezident je zobrazován jako nejvlivnější osoba a celosvětový vůdce, který rozhoduje o všem a mluví za všechny (a pokaždé je odklizen kamsi "do bezpečí")
c) mimozemšťané z naprosto neznámých důvodů přistávají na Manhattanu či jinde v New Yorku nebo přinejmenším na území USA
Pro to všechno existuje jedno logické vysvětlení, které dozajista nikoho nepřekvapí - jsou to totiž filmy natočené v Americe, hrají v nich Američtí herci a režírují je Američtí režiséři. Pravděpodobně právě proto jim nepřipadá vůbec zvláštní, že obrovská vesmírná loď se rozhodne přistát uprostřed ostrova o velikosti 59,47 km², který je až po okraj napěchovaný mrakodrapy. To, že pasažéři vesmírného vozidla s naprosto perfektním přízvukem pokřikují "We come in peace.", to už je pak jen drobný detail, který se ztratí v davu vyděšeně pobíhajících Newyorčanů.
Kdybych já natáčela film o vesmírné invazi, přistáli by moji mimozemšťané v severovýchodním Rusku. Velká, na první pohled neobydlená oblast, ve které se snadno ztratí i vesmírná loď. Mluvili by pravděpodobně pomocí universálních překladačů, nicméně jejich řeč by byla velmi zvláštní, jaksi klokotavá a sípavá. Zněla by podobně, jako fanoušek fotbalu po dvouhodinovém skandování a pěti pivech. Moji mimozemšťané by se neobtěžovali hledat nejvlivnějšího člověka na světě, prostě by se mezi námi začali procházet a poznávat nás. A protože by jako první narazili na Rusy a vodku, nejspíš by se nás velice rychle rozhodli vyhladit. Tolik k mé vizi ideální vesmírné invaze.
Nejvíc se děsím toho, že by se to opravdu mohlo stát - vesmír je obrovský a docela jistě existují ještě nějací jiní tvorové, kteří ho obývají. Jen Ódin sám ví, jestli by přiletěli vesmírnou lodí, přišli hvězdnou bránou nebo se sem prostě jen teleportovali, nicméně ve chvíli, kdy by se tady objevili, bychom byli mi v České republice mezi těmi neupozaďovanějšími. Oni totiž mohou být Americké filmy přitažené za vlasy, jak chtějí, ale jsme si jistá, že jejich prezident je rozhodně vlivnější, než ten náš. Takže pokud by se mimozemšťané rozhodli někoho sníst, mám takový neblahý pocit, že bychom v potravním řetězci nestáli moc vysoko.



Když je potřeba poděkovat...

25. června 2013 v 13:30 | •Pet!nka•
"Ahoj," podívala jsem se dolů, na usměvavou černovlasou dívku. "Kde jsi takovou dobu?" zeptala jsem se a podala jí ruku, aby se snadněji dostala nahoru na koně.
"České dráhy," mávla otráveně rukou. Přikývla jsem. To znám, nebylo co dodat.
"Je odtud hezký výhled," konstatovala černovláska.
"Hm," odtušila jsem při pohledu na náměstí. "Nemám tohle město ráda."
"Moc turistů?" zeptala se kamarádka zvídavě.
"Spíš moc Pražáků," upřesnila jsem a obě jsme se zasmály. Poté zavládlo několikaminutové přátelské ticho. Nakonec jsem se odvážila říct to, co jsem si tak dlouho připravovala a kvůli čemu jsem si tu s černovláskou dala sraz.
"Chci ti poděkovat," začala jsem trochu stydlivě.

Marek (21. června 2013)

22. června 2013 v 12:04 | •Pet!nka• |  Moje fotky



Na téma: Jak jsem se stala šprtem

17. června 2013 v 19:05 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Před nějakými pěti lety jsem šprty hluboce opovrhovala. Teď, jak to tak vypadá, jsem jedním z nich. Podezření jsem měla už delší dobu, protože některým známkám jsem přikládala až zbytečně velkou váhu, ale definitivně jsem se v tom utvrdila až minulý víkend, kdy mi to nezávisle na sobě řeklo několik lidí.
Vím, kdy se TO ze mě stalo. Bylo to někdy koncem prváku/začátkem druháku, kdy mi začalo hrozně vadit, že moje kamarádka Monča má lepší známky než já. Bylo to dost hloupé, protože ona na sobě umí dřít a má pevnou vůli, což jsou věci, které já osobně postrádám. Ale stejně jsem se začala učit, což se neobešlo bez slziček a probdělých nocí. V té době jsem totiž zjistila, že se vlastně ani učit neumím. Takže Moni, děkuju, díky tobě se umím učit.
Poslední týdny měsíce se nesly jen ve znamení učení. Napřed jsem si zpracovávala maturitní otázky a pak se k maturitě učila. Ke zkoušce jsem šla s tím, že štěstí je jen pro lůzry. Všechno jsem uměla, i ty nejtěžší otázky. Maturitní vysvědčení pak podle toho taky vypadalo - samé jedničky, trojka z angličtiny (co se dá dělat, já na ty jazyky holt nejsem, no). Pak jsem si dala týden a půl oraz a jen jsem spala. Přiznávám, že jsem byla úplně mimo. Asi je to tím, jak ze mě spadl všechen stres. Nicméně teď se učím k přijímacím zkouškám na vysokou školu. Chtěla bych se dostat na ZČU na Humanistiku. Dost si vyčítám, že jsem si podala jen jednu přihlášku, ale teď už s tím nic neudělám.
Celý víkend jsem se snažila naučit jakýsi výcuc z filosofie, teď si opakuju dějepis. Filosofii jsme alespoň měli ve čtvrťáku, ale přiznávám, že dějepis je tedy vážně masakr. Neviděla jsem ho už dobré dva roky a taky to podle toho vypadá. Když jsem se ale o víkendu učila, všichni mě pořád přesvědčovali, že to přeháním. Ten názor jsem s nimi nesdílela, protože když jsem se učila k maturitě, našla jsem svojí hranici. Zpívání. Dokud si nezačnu učivo nahlas prozpěvovat, jsem v pohodě (věřte mi, není nic děsivějšího než moje maličkost pobíhající po domě a zpívající stále dokola větu: "Hans Peter Luhn, citační rejstříky KWIC, KWOC.")
Právě na chatě, kde jsem byla s Píďou a kde s námi byly také jeho rodiče, jeho sestra s manželem, jeho babička a kamarád jeho rodičů (taková menší party), jsem se dozvěděla, že jsem šprt. Asi jo, nejspíš jsem. Jsem ráda, když si o mně lidé myslí, že jsem chytrá a především chci sama sobě dokázat, že na to mám, že můžu být tak dobrá, jakjsem si vysnila. Takže mi držte palečky, ať mě na tu vysokou školu přijmou.
+ v celém článku jsou fotky z chaty

Zuzanka (9. června 2013)

17. června 2013 v 17:56 | •Pet!nka• |  Moje fotky



Relikvie víry - 31. kapitola

17. června 2013 v 17:56 | •Pet!nka•


Míša (8. června 2013)

10. června 2013 v 19:08 | •Pet!nka• |  Moje fotky



Žítkovské bohyně - Kateřina Tučková

10. června 2013 v 19:08 | •Pet!nka• |  Knížky
Vysoko v kopcích Bílých Karpat jsou řídce rozeseta přikrčená stavení. Všude je daleko. Říká se, že právě proto si tam některé ženy dokázaly uchovat vědomosti a intuici, kterou jsme ztratili. Předávaly si ji z generace na generaci řadu století. Říkali jim bohyně, protože dokázaly bohovat - prosit Boha o pomoc. A jeho zásahům i trošku dopomoci… Říkalo se o nich, že vidí do budoucnosti. Proč tedy nezachránily tu svou?
Dora Idesová je poslední z bohyní. Brání se přijmout zastaralý způsob života a věštit příchozím z odlitého vosku jako její teta Surmena. Vše se ovšem mění, jakmile pochopí, že co se v jejím životě zdálo být nešťastnou shodou okolností, bylo pečlivě promyšleným plánem. Její umístění v internátě, Jakoubkova ústavní péče, hospitalizace v psychiatrické léčebně v Kroměříži… Na konci 90. let na ni v pardubickém archivu ministerstva vnitra čeká operativní svazek vedený StB na vnitřního nepřítele - její tetu Surmenu. Dora nevěřícně rozplétá neznámé osudy své rodiny i dalších bohyní…
Byly bohyně nebezpečím pro důvěřivé pacienty? Nebo byly skutečně ideologickou hrozbou normalizované společnosti? Nebo se o vyhlazení posledního reliktu pohanství postarala obyčejná závist a lidská zášť? Nový román Kateřiny Tučkové, autorky bestselleru Vyhnání Gerty Schnirch, je fascinujícím příběhem o ženské duši, magii a zasuté části naší historie.

Angela (6. června 2013)

6. června 2013 v 18:38 | •Pet!nka• |  Moje fotky