Září 2013

Na téma: Status vysokoškoláka

28. září 2013 v 23:37 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Už několik dní jsem oficiálně studentem Západočeské university v Plzni, oboru Humanistika. Co to pro mě znamená? Prozatím především spoustu starostí a k tomu ještě, jako takový malý bonus, také trápení. Nevzpomínám už si, jak mi bylo, když jsem přecházela ze základní školy na střední, ale myslím, že takhle hrozně tedy opravdu ne. Říkám si, že bych to možná nevnímala tak hrozně, kdybych od všech kamarádů a známých stále neslýchala, jak jsou ve školách spokojení, ale kdo ví…
Všechno je špatně. Musím přiznat, že jsem většinu týdne probrečela zavrtaná v posteli a litovala se. Každý večer jsme nemohla usnout a stále si v hlavě přehrávala různé hororové scénáře, ráno jsem byla natolik nervózní, že jsem do sebe nic nedostala a ve škole jsem pak měla hlad a byla nesoustředěná. Všechno mi připadá chaotické (rozvrh, přednášky, portál…), na studijním oddělení jsou stále kilometrové fronty a najít přístroj ke spárování JIS karty s plzeňskou kartou mi trvalo skoro hodinu.
Ve třídě je nás cca. 50, ale nikdo se semnou nebaví. Nejsem si moc jistá, proč tomu tak je, ale mám hned několik teorií. První z nich je spjatá s facebookem. Zaručeně už existuje nějaká skupina, kde jsou všichni spolužáci srocení, ale jelikož já facebook nemám, nemůžu se tam srocovat s nimi. Jsem z toho tak smutná, že jsem dokonce uvažovala o tom, že si ho znovu založím. Pak jsem si ale řekla, že to buď půjde bez facebooku, nebo to nepůjde vůbec. Nic mezi. Uvažovala jsem i o tom, že se semnou nebaví, protože jsem se neúčastnila seznamovacího kurzu, ale kdo ví. Třeba to bylo tím, jak jsem byla oblečená, tím, že vypadám o něco starší, tím, že jsem při Úvodu do studia humanitních věd věděla, co je to bibliografie… vážně nevím.
Ve čtvrtek nám navíc umřela Fíbinka. Ráno, když jsem šla do školy, ještě ke mně běžela a chtěla, abych jí dala něco málo ze svojí snídaně. Neodolala jsem, protože jsem věděla, že je nemocná. Podělila jsem svoje jídlo mezi ní, Zuzku a Barču a odjela do školy, aniž bych se s ní pořádně pomazlila, ještě jí naposledy pohladila a rozloučila se s ní. Když jsem se večer vrátila, Fíbinka už nebyla. Přítel mi opatrně vysvětlil, že jeho máma jí odvezla ke zvěrolékaři a ten jí uspal.
Byla nemocná už pěkně dlouho. Měla veliké boule na bříšku a z počátku jí asi ani nevadili, protože byla pořád šťastná, běhala a žrala. Pak se ale boule zvětšili a ona si je začala kousat, protože jí to bolelo a tím pádem si rozkousala celé bříško a špatně pak chodila. Už se jí těžko dýchalo a byl na ní dost žalostný pohled. Původně měla jít ke zvěrolékaři až někdy začátkem října, ale prý už nemohla skoro dýchat a přítelova máma nevydržela dívat se na to, jak se trápí. Nemůžu sice říct, že jsem nečekala, že o ni přijdeme, ale stejně mě to dost zaskočilo. Prostě se to jen přidalo ke všem těm hrozným věcem ze školy, a vygradovalo to v naprostou zoufalost. Jediné štěstí bylo, že nám v pátek odpadly obě dvě hodiny. Vůbec si nedokážu představit, co bych si ve škole počala.
Z celého srdce doufám, že se to všechno zlepší a bude mi trochu lépe. Nejsem zvyklá utápět se v depresích, to nejsem já. Tak mě moji známí neznají a ani mně se to nelíbí. Říkám si, že musím být silná a překonat to, ale nejsem si jistá, jestli to dokážu.

451 stupňů Fahrenheita - Ray Bradbury

26. září 2013 v 12:56 | •Pet!nka• |  Knížky
Guy Montag žije obklopen moderní civilizací, která je plná úžasných vymožeností- tryskových aut, raketových letadel, telestěn, mechanické hudby a také policejních helikoptér a mechanických ohařů. Tito robotičtí psi svým chemickým čichem neomylně sledují stopu zločinců a pomáhají tak policii či požárníkům. Pátrají po každém zločinci, tedy po všech těch, kteří překročili základní zákony své doby - stále ještě čtou knihy a nemyslí tak, jak je předepsáno.
Právě tohoto zločinu se hlavní hrdina Guy Montag dopustí, a to i přesto, že on sám je požárníkem. Mužem, který zakládá požáry v cizích knihovnách, ničí a spaluje cenné vědění minulých generací. Dělá to celý život a nepřemýšlí nad tím. Ovšem jen do té chvíle, než potká svoji mladou sousedku. Zpočátku mu děvče připadá zvláštní, ale naknec Guy přijde na to, že zvláštní jsou napak všichni ostatní.

Tutanchamon - Jeho hrob a poklady (17. září 2013)

22. září 2013 v 21:05 | •Pet!nka•
Výstavu Tutanchamon - Jeho hrob a poklady jsem měla to štěstí navštívit hned dvakrát. Poprvé mě na ní vzala mamka, krátce poté, co jsem úspěšně odmaturovala. Perfektně jsem si to užila, i když venku hrozně pršelo (den poté přešla Praha do povodňového stavu). Na Výstaviště do pražských Holešovic jsem se ale podívala i podruhé, s přítelem a s jeho mámou. A v neposlední řadě také s novým fotoaparátem! Fotografování bylo bohužel trochu omezené tím, že jsem nesměla zapínat blesk, ale myslím, že i tak se fotky docela povedly.




Na téma: Ideální místo pro život

19. září 2013 v 20:18 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Na vesnici jsem strávila většinu svého života a přiznávám, že to nebyly špatné roky. Pozvolná jara, kdy sněhy tály s nepříliš velkým nadšením a sněženky si razily cestu na světlo boží jen silou vůle, trhání podbělu na opravdové voňavé čaje a sázení. Parná léta provázená opalováním na zahradě, sušením sena a sběrem všech možných sladkých bobulek. Mlhavé podzimy a pářící-se jeleni pod našimi okny, sbírání hub a marmelády na milion způsobů. Ladovské zimy, plné závějí, doprovázené sněhovými prázdninami, bobováním na kopci za kravínem a bruslením na rybníku pod obecním úřadem. Všechny paní ve vsi byly tety, páni byli hrdě označováni za strýčky a celá ta velká rodina se scházela na pravidelných hasičských zábavách. K tomu každoročně masopust a máje, o Velikonocích koledování a nesmím zapomenout na posvícení a tradiční veselici na hřišti.
Zní to až podezřele idylicky, že? Všechno to bylo ale opravdu krásné, nicméně pouze tehdy když jsem byla malá žába a spolu s bráškou a kamarádkami jsme skákali panáka a hráli fotbal na louce pod domem. Když pak ale přišla léta školou povinná, člověku se to rychle zajedlo.
Vstávání s hodinovým předstihem oproti spolužákům a tradiční dobíhání ranního autobusu, doplněné o odpolední čekání na spoj domů. Nálepka přespolního byla už jen třešničkou na dortu. Střední škola vše jen umocnila. Vstávání s dvou až tří hodinovým náskokem, dospávání v autobuse a vesnické manýry člověka totiž na život velkoměsta rozhodně nepřipraví. Jemné nuance tamního života se dostávají pod kůži jen těžko a sláma čouhá z bot ještě dlouho poté, co člověk zjistí, jaký je rozdíl mezi tramvají a trolejbusem.
Teď, když se chystám odstartovat novou kapitolu svého života, po boku s přítelem, který je naopak měšťákem, odkojeným Americkou třídou, doufám, že jsme pro nás, a jednou možná i pro naše děti, zvolili ten nejideálnější kompromis. Těžko říct, jestli je to větší vesnice či menší město, nicméně člověk člověku tu nevidí do talíře. Ne všichni jsou tady teta a strejda, ale na druhou stranu je tu pošta, bankomat a několik krámků s potravinami. Od Plzně je to jen co by kamenem dohodil (a zbytek doběhl), autobus jezdí každou chvíli a i přesto máme kousek od domu les. Není to sice les, ve kterém by se člověk mohl ztratit a celé dny bloudit, ale na houby se tam jít dá. Co víc může člověk chtít?
Víte, miluji svůj domov, byť je to sebevětší prdel světa s jediným chodníkem. Líbí se mi ta vesnická atmosféra a pocit soudržnosti. Možná to zní hloupě, ale dokážu ocenit, že lidé takhle ještě dokážou žít. Ale na druhou stranu nechci, aby vysedávat dlouhé hodiny v dešti, při čekání na první spoj domů. Chci mít život pohodlnější, než ho mají moji rodiče. Jsem snad proto sobec? Nemyslím.

Na téma: S knihou v ruce

16. září 2013 v 19:46 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Po několika letech jsem se rozhodla znovu si přečíst poslední díl Pána prstenů, tedy Návrat krále. Ostatní dvě knihy čtu často, mnohdy když jsem nemocná nebo smutná, ale Návrat krále je pro mě velmi výjimečný. Je to závěrečný díl celé trilogie a ať už si každý myslí a říká co chce, nemá moc šťastný konec. Je to pro mě velmi emotivní záležitost, při čtení hodně pláču a přemýšlím o životě, o přátelství a lásce a v neposlední řadě o sebeobětování.
Jak silný musí člověk být, aby se dokázal obětovat za druhé? Jak velkou lásku musí cítit, aby bojoval za své blízké s krutým nepřítelem. Je hrdinou jen ten, který vykonal velké činy? A pokud ne, kdo pak složí oslavnou píseň o všech těch malých lidech, kteří vykonali hrdinské věci, jež na pozadí velkých činů vypadají tak titěrné?
Existují vůbec v dnešním světě hrdinové? Měli by, vždyť kolem nás je tolik zrůdností a strachu. Přesto si ale myslím, že žijeme v době, která fandí spíš padouchům. Nic není jednoznačné, netáhneme za jedno lano, všichni jsme prospěchářští a nedokážeme se na ničem shodnout. Víte, jak se říká: "Pro jednoho hrdina, pro druhého padouch?" To je věta, která vyjadřuje postoj naší doby a našeho světa.
Hodně přemýšlím, o kolik jiný by svět mohl být. Ale vím, že všechny moje představy jsou pro mocné našeho světa jen pohádkovými příběhy pro děti. Koho z nich dnes zajímají lidé? Nikoho, všichni baží jen po moci, bohatství a slávě.
Knihy jsou tolik jiné, že je mi z toho až do breku. Když čtu o tom, jak celý národ severských bojovníků nezištně spěchá na pomoc svým sousedům, jak se bijí a umírají za svobodu a pláčou nad mrtvými, které neznají, cítím v sobě zvláštní sílu a soudržnost. Cítím se být jednou z nich. Směju se, klaním a bojuji - přesně jako oni. Ale jen tehdy, když držím v ruce knihu.
To je ten důvod, proč knihy tolik miluji. S nimi se cítím být neobyčejná. S knihami jsem silná a odvážná, biju se za svobodu a sebeobětování mi není cizí.
S knihou v ruce dokážu všechno.
Cokoliv, co si zamanu.
Ale jen s knihou v ruce.
Bohužel.

Katy Perry - Roar, Part of me, Firework

13. září 2013 v 12:39 | •Pet!nka•
Přiznávám se, že nejsem zrovna hudební nadšenec, který by hltal každou novinku a dvakrát za den sjížděl Youtube. Mám své osvědčené miláčky (Lindsey Stirling, Paramore, někdy Lucie... nejsem moc vybíravá) a s nimi si vystačím. Nedávno jsem ale hledala nějakou hezkou písničku, při které by se mi lépe uklízelo a narazila jsem na Katy Perry.
Pomyslela jsem si něco nehezkého, protože poslední song, který jsem od Katy slyšela, byla Umbrela, kterou hráli pořád všude a stále dokola, takže se mi docela rychle přejedla. Řekla jsem si ale, že se třeba zlepšila a pustila si Part of me. A zůstala zírat.
Po pravdě mě nedostala ani tak písnička, jako spíš videoklip (písničku jsem si přeložila až později). Měl houbku, žádné přitroublé skákání a pochodování po pódiu. Pak jsem si pustila Firework. Ten jsem si ani překládat nepotřebovala a skoro jsem ho obrečela. Opět mě dostal videoklipem. Je hodně emotivní. A teď je tu Roar. Videoklip mi přijde hrozně vtipný, viděla jsem ho už asi sedmkrát a písničku jedu stále dokola.
Ač jsem to nečekala, Katy jsem si vážně oblíbila. Je to moc hezká holka, ve všech videoklipech jí to sluší a vypadá moc příjemně. Těžko říct, jaká je ve skutečnosti, ale pokud ji mám soudit podle její práce, připadá mi fajn.




Nicol (8. září 2013)

12. září 2013 v 17:41 | •Pet!nka• |  Moje fotky



Mlhou až na Tetín (5. září 2013)

10. září 2013 v 14:52 | •Pet!nka•
Mamka se očividně rozhodla, že prozkoumáme široké i daleké okolí Berouna - tentokrát v tom však byla docela nevinně. Byl to taťkův nápad, na který ho navedl pořad ČT1, Toulavá kamera. Dívala jsem se na to s ním a vážně to vypadalo docela příjemně - taková poklidná procházka po hezky značených cestách a hlavně po rovince. No, pravda byla nakonec někde docela jinde. Ale o tom už níž.
Ráno jsme vstávali docela brzy a vyráželi jsme skoro ještě za tmy. Nikoho z nás tedy nepřekvapilo, že venku ještě stála mlha a byla docela zima. Stavili jsme se v pekárně, koupili si snídani, a jak jsme tak baštili v autě na parkovišti u vlakového nádraží v Berouně, došlo nám, že mlha a zima jsou pořád. Bylo to divné a hlavně nás to zastihlo dost nepřipravené. Počítali jsme totiž s tím, že bude hezky a byli jsme podle toho oblečení. Ale co naplat, vyrazili jsme i tak. I když nám byla zima.
Zpočátku byla krajina jako z pohádky. Samé pavučinky a rosa a mlha byla skoro roztomilá. Ale po čase nás to bavit přestalo, protože nebylo vidět nikam do krajiny a museli jsme docela pracně hledat každou turistickou značku.




Relikvie víry - 34. kapitola

4. září 2013 v 21:17 | •Pet!nka•



Physikus: Příběhy Septimuse Heapa, kniha třetí- Angie Sageová

4. září 2013 v 21:11 | •Pet!nka• |  Knížky
Když Septimusův otec Silas Heap odpečetí komnatu v Paláci a najde v ní zneklidňující portrét již dávno mrtvé královny, je oživen i její duch. Královna Etheldredda je stejně hrozná ve smrti, jako byla za svého života, a je zřejmé, že se její duch nechystá k ničemu dobrému - má v úmyslu využít Septimuse při výrobě lektvaru, který by jí zajistil nesmrtelný život. Aby se však tento plán mohl uskutečnit, musí se Septimus vrátit do minulosti staré 500 let a stát se učedníkem královnina syna, slavného alchymisty Marcelluse Pyea. Jenna, Cvoček a jejich nová kamarádka Snorry následují Septimuse do minulosti, snaží se o jeho záchranu a zároveň se pokoušejí zmařit zákeřné plány zlé královny. Do děje se vrací výbušná a prchlivá Marcia Overstrandová i stále hladový drak Ohnivák. Vrací se i Staník, který je i se svou paní v nebezpečí - je jim dávána za vinu nákaza, jež zachvátila město. Nákaza, kterou nakonec dokáže vyléčit právě Septimus, protože se v magickém čase před pěti sty lety naučí spoustu věcí nejen o alchimii, ale i o léčitelství.