Říjen 2013

Liebster Blog Award

27. října 2013 v 11:09 | •Pet!nka• |  Můj blog
Liebster Blog Award je, jak už název napovídá, blogový projekt založený na principu řetězáku. Netuším kdy, a kde odstartoval, nicméně funguje na myšlence koloběhu kladení otázek. Bloger, který je nominovaný, odpoví popravdě na 10 jemu položených otázek a zároveň vymyslí 10 svých vlastních. Určí také, kdo z jeho oblíbených blogerů na ně bude odpovídat. Oněch 5 zvolených šťastlivců pak na otázky odpoví, vymyslí své a nominuje další následovatele. A tak to jde dál a dál a dál.
Jak asi správně tušíte, došlo i na mě. Nominovala mě Yima, jejíž blog patří mezi mé oblíbené. Přiznávám se, že mě trochu zaskočila, pročítala jsem si vesele její otázky a s trochou sarkasmu si pohrávala s myšlenkou, jak se asi cítí ten chudák, který dostane 10, mnohdy až nehezky osobních otázek, když tu najedou, vidím, že jsem nominovaná já! Yima je ale naštěstí soudná a její otázky jsou docela příjemné a nepříliš vlezlé. Ale teď už k samotným otázkám.



1) Chtěla bys žít i v budoucnu v České republice? Proč ano, proč ne?
Ano chtěla, ve skutečnosti jsem nikdy ani nepřemýšlela nad tím, že bych v budoucnu žila jinde. Nejsem bohužel moc jazykově nadaná, takže bych se v cizině zpočátku nejspíš hodně trápila. Tady mám navíc zázemí - rodiče, kamarády a hlavně přítele. Během příštího půl roku bychom se k sobě chtěli nastěhovat, takže vidina života za hranicemi ČR mě ani trochu neláká.
Česká republika mi navíc vyhovuje, netrápím se tu. Lidé jsou tu sice větší prasata než jinde ve světě a absolvent tu o pořádnou práci nezavadí, na druhou stranu ale vím, že tady mám své jistoty - psanou ústavu a s tím spojený Ústavní soud (což je komfort, který třeba ve Velké Británií nemají), vědomí toho, že mě v divadle nezastřelí jen proto, že sedím na sedadle č. 67 (což je pro změnu něco, čím se mohou pochlubit Ukrajinci) a také vím, že jako žena mám právo volit, vybrat svého nastávajícího sama, smím nosit rozpuštěné vlasy a nikdo mi nezakáže studovat. Není tu prostě nic, co by mi výrazně vadilo.


Na téma: Dáma

24. října 2013 v 22:43 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Před několika hodinami jsem se vrátila z přednášky. Jedná se o poměrně zajímavý kurs, který mě osobně baví. Kultura společenské komunikace je navíc jeden z mála předmětů, který je na našem oboru (Humanistika) zaměřen prakticky. Dnes jsme probírali správný způsob oblékání, doplňky a zkoušeli jsme si vázat kravatu (v tomhle ohledu jsem naprosto zklamala, kdybych byla bývala muž, mohla bych se na té kravatě jít rovnou oběsit). Připomnělo mi to však myšlenku, kterou už jsem se kdysi zaobírala - jak si vlastně člověk vytváří svůj styl?
Myslím, že je to otázka, která by mohla obstát i jako téma pro bakalářskou práci (kdybych ovšem studovala psychologii). Každý člověk je jiný, každého zajímá něco jiného a ovlivňují ho jiní lidé. Řekla bych, že prostředí v jakém vyrůstáme, nás v tomhle ohledu také formuje. A pak jsou tu finance - možná ta nejdůležitější věc.
Já osobně jsem měla se stylem oblékání dost dlouho problém. Mám sice hezkou postavu (jsem hruštička), ale mám nějaké to kilo navíc. Na střední školu jsem tak přišla jako naprosto ukázkový případ vesnického balíka. Měla jsem potíže snad se vším, s čím jsem je mít mohla. Barvy, střih, délka, tvar výstřihu… Když se na to zpětně dívám, skoro se za sebe stydím. Všechno to bylo způsobené tím, že v posledním ročníku základní školy jsem procházela dost krizovým obdobím, kdy jsem se snažila vymezit vůči všemu a všem. V té době jsem hrála florbal, což mě táhlo ke sportovnímu stylu, který mi bohužel moc neseděl. Všechny ty volné věci ze mě dělali jakýsi "pytel na nožičkách".
Troufám si říct, že dnes už jsem někde docela jinde. Baví mě oblékat se jako dáma a vysoká škola mi to hrozně usnadňuje. Spousta lidí tam chodí ve společenském oblečení, takže když přijdu v šatech, nikdo se mě neptá, co se děle a proč vypadám, jako bych drančila do divadla. Připadám si víc přitažlivá a jsem díky tomu také mnohem víc sebevědomá. Čím dál tím víc mě také lákají podpatky. Jsem sice od přírody hodně vysoká, ale můj přítel je naštěstí ještě vyšší, takže bych ho stejně nepřevyšovala.
A to mě přivádí zase na začátek. Vím, co se mi líbí a co mi zároveň aspoň trochu sluší, ale znamená to snad, že už je tím můj styl vymezený? Myslím, že ne. Řekla bych, že styl oblékání je hodně proměnlivý. Mění se nejen s věkem, ale nejspíš i s prostředím, do kterého vstupujeme a v neposlední řadě s koníčky a zájmy. A s módou, samosebou!
A co vy? Jak jste na tom? Máte pocit, že už jste dávno vyhranění a nic se nemůže změnit, nebo jste spíš zastánci nových věcí a baví vás experimentovat? Těším se na vaše komentáře.


Relikvie víry - 35. kapitola

18. října 2013 v 16:52 | •Pet!nka•




Na téma: Poprvé

9. října 2013 v 12:41 | •Pet!nka• |  Moje kecy
Díky všem hodným lidem kolem sebe si začínám pomalu zvykat na svůj nový životní režim. Snažím se hledat pozitiva všude, kde se jen dá, a přiznávám, že je mi díky tomu výrazně lépe. Dokonce jsem si ve škole našla kamarádky (spíš si ony našly mě). Jen mě štve, že jméno jedné z nich jsem tak trochu zapomněla. Musím zapátrat, nebude to těžké, v abecedě je hned po mně.
Vysoká škola pro mě znamená spoustu změn a spoustu naprostých poprvé. Jeden by ani nevěřil, co všechno se dá ve škole ještě zažít poprvé. Přemýšlela jsem nad tím při filosofii (přiznávám, že tohle tedy nebylo poprvé, co jsem ve škole nedávala pozor) a uvědomila si, že je toho opravdu hodně.
POPRVÉ JSEM jedla v menze. Nikdy jsem nechodila do školní jídelny, na základní ani na střední škole na to prostě nebyl čas. Skončila škola a během několika desítek minut mi jel autobus, takže jsem vždy jedla až doma. Připadala jsem si proto dost zvláštně, když jsem stála v menze s tácem a čekala ve frontě na dost podezřelé jídlo (rada do života: nejezte v menze bramborovou kaši, není z brambor, ale z pytlíku). Zjištění dne pak nebylo ani nějak moc překvapující - máma vaří mnohem líp.
POPRVÉ JSEM si psala zápisky do notebooku. Na střední škole mě to nikdy ani nenapadlo, ostatně, to asi nikoho. Plánovala jsem, že i na vysoké budu psát do normálních sešitů, ale už po dvou dnech jsem to vzdala. Chaotické zápisky plné podivných zkratek a nepochopitelně poskládaných vět, přeskakování od jedné věci k druhé… notebook mi to všechno hrozně ulehčil.
POPRVÉ JSEM byla oslovena cizím klukem. Nikdy dřív mě kluci nezastavovali a nezvali mě na kafe (nebo jako v tomhle případě na rum), takže jsem si připadala docela polichocená, když se to stalo. Myslím, že něco takového by asi žádné dívce nebylo nepříjemné. Byl to navíc docela fešák, skoro mě mrzelo, že rum pije jen můj přítel.
POPRVÉ JSEM poslední člověk, který ráno odchází z domu. Po celou dobu na základní a střední škole jsem vstávala stejně, jako rodiče, někdy dokonce dřív. Když jsem odcházela v půl 7 ráno, bylo to pro mě vysvobození a cítila jsem se krásně vyspinkaná. Teď? Dost často mám od 11:20, takže jsem vysmátá (a vyspaná).
POPRVÉ JSEM seděla ve vysokoškolské učebně. Takové místnosti jsem doposud vídala vždy jen v amerických filmech. Teď ale chodím na přednášky z dějin náboženství do právě takové třídy. Vejde se tam 130 lidí, ale nás tam chodí jen něco kolem 80. Učitelka mluví do mikrofonu a je to všechno takové… vysokoškolské. Bohužel jsem ale zjistila, že tyhle spupínkové třídy mají jednu společnou, a hrozně otravnou, vlastnost. Jsou hodně nepohodlné.
POPRVÉ JSEM nešla na hodinu jen proto, že se mi prostě nechtělo. Mnozí z vás už tohle nejspíš zažili na střední, ale já jsem byla vždy hodně vzorná. Až do včerejška. Měli jsme čtyři hodiny v kuse filosofii a já jsem z toho byla tak zhroucená, že jsem se potom sebrala a jela domů. I když jsem měla mít ještě češtinu. Byla jsem utahaná, tak jsem tam nešla. Ne, že bych snad neměla výčitky svědomí, to se zase nebojte. Moje svědomí je velká mrcha.
POPRVÉ JSEM mluvila přímo se svojí Múzou ve škole. Při filosofii jsme rozebírali nějaký nechutně dlouhý text o lásce, bláznovství, duši, kráse a Ódin sám ví o čem ještě, když tu náhle koukám na větu, která mi ve zkratce sdělovala, jak šťastní jsou lidé, kteří mají Múzu. Povytáhla jsem obočí a skoro se zasmála. Vždyť víte, jak specifický vztah se svojí Múzou mám. A když jsem zvedla oči, ta mrcha seděla na mém penále (byla výrazně menší, než obvykle) a dost významně se na mě dívala. Do školy za mnou nikdy, opravdu nikdy, nechodila, jen mi čas od času seslala nějaký nápad, abych se při matice zabavila. A teď si najednou dřepí na mém penále? Skoro jsem jí nacpala hlavu do ořezávátka.