Březen 2014

Pár hlášek z mého okolí II.

24. března 2014 v 20:31 | Péťa |  Můj blog
Ve škole:
Učitel dějin: "Vandalové vyplenili Řím. Bylo to asi jako když Saruman zlikvidoval Kraj."
(tiše na spolužačku): "U toho chci psát bakalářku!"

Spolužačka: "Taky tě někdy při logice napadají takové nelogické věci?"
: "Jo, dneska, když psala na tabuli ten příklad, říkala jsem si, že by to byl skvělej potisk na tričko."
Spolužačka: "Tak to jsi na tom ještě dobře, já si představovala, že jsem Tony Stark, rozumím tomu, co vykládá a myslím na to, jak je vlastně hloupá, když tomu věří."

Mercedes Thompson 7: Spálená mrazem - Patricia Briggs

19. března 2014 v 21:00 | Pet!nka |  Knížky
Život Mercy Thompsonové prošel zásadní změnou. Když se stala družkou a manželkou Adama Hauptmana - charismatického alfy místní vlkodlačí smečky -, stala se zároveň i nevlastní matkou jeho náctileté dcery Jesse. Tento vztah vnáší do Mercyina života požehnané okamžiky normálnosti. Ale na okraji lidskosti se může drobný incident za úplně normálního dne proměnit v něco mnohem většího.
Po dopravní nehodě v rušném provozu se Mercy a Jesse nemůžou spojit s Adamem - vlastně s nikým ze smečky. Všichni byli uneseni. Skrze jejich pouto Mercy ví, že Adam je rozzlobený a trpí. Vlkodlaci bojují politickou bitvu za akceptaci veřejností a Mercy se obává, že s ní Adamovo zmizení může nějak souviset, a že on i celá smečka jsou ve velkém nebezpečí. Mercy čelí mnohem mocnějšímu protivníkovi a je na něj sama - možná bude nucena přijmout pomoc od jakéhokoli spojence, a to bez ohledu na to, jaký vztah k němu má.

Na téma: Šest let mezi vámi

16. března 2014 v 12:01 | Péťa |  Můj blog
Včera bylo 15. března a já jsem měla celý den takový zvláštní vtíravý pocit, že jsem na něco důležitého zapomněla. Dnes jsem s hrůzou zjistila, že to nebyl jen pocit, byla to pravda. S naprosto zahanbující ignorací jsem zazdila šesté narozeniny svého blogu! Jsem hrozný rodič.

Šest let je poměrně dost dlouhé doba, během které se pochopitelně nezměnil jen můj blog, ale i já sama. Začínala jsem ještě na základní škole, v době, kdy jsem ze všeho nejvíc chtěla, aby si mě všiml jeden ze spolužáků a toužila být slavnou ivnestigativní novinářkou. Prošla jsem si těžkými roky dospívání a dnes už jsem na vysoké, s přítelem (ne, není to ten vysněný spolužák) si předěláváme domeček a ze všeho nejvíc chci pracovat s knížkami, ideálně jako knihovnice (kariéře slavné spisovatelky se nicméně také nebráním).
Blog začínal svůj život stejně naivně jako já. Spousta barevných obrázků, oblečení, miliardy fotek z filmů a seriálů, stovky fotek mých oblíbených hereček a víc nic. Postupně jsem se ale vypracovala tam, kde jsem teď - a myslím, že stále stoupám.
Vzdát se některých pevně daných součástí mého blogu mi ale dělalo trochu potíže, byly tu semnou od samého začátku a já se tolik bála, že když tyhle věci smažu, blog už nikdy nebude tím, čím byl předtím. Nicméně letos jsem si dodala odvahy a ony "mrtvé rubriky" prostě smazala i s články v nich. Nebyla jsem to já v žádné ze svých podob - bylo to spíš něco, čím jsem kdysi toužila být. A myslím, že 99% z vás si toho ani nevšimlo, protože to byly rubriky, do kterých jsem už skoro nepřispívala.

Blog je místo, kam se uchýlím vždy, když mám světu co říct. Jsem tu šťastná a vím, že sem chodí úžasní lidé, kteří mě umí podpořit. Tolik krásných komentářů a e-mailů si snad ani nezasloužím. Jsem vám tak vděčná, že mě doprovázíte ve všech mých životních eskapádách - ostatně, jak asi sami moc dobře víte, občas se mi stává, že stoupnu do cesty a nestojím v ní dost pevně na to, abych přesně věděla, kam mě to strhne*. Ale vždycky vím, že když se vám s tím svěřím, poplácáte mě zádech (alespoň virtuálně) a dodáte mi sílu pokračovat. Mám vás ráda.
Vaše Péťa


Na téma: Být připravená

11. března 2014 v 20:26 | Pet!nka |  Moje kecy
Zrovna teď bych si asi měla přepisovat poznámky z posledních dvou přednášek z estetiky, nicméně, jak jste si asi všimli, píšu místo toho článek na blog. Musím vás předem varovat, asi určitě to nebude žádná duchaplná úvaha, spíš se jen potřebuju vypsat z toho, co se kolem mě v posledních dnech děje.
V únorovém shrnutí jsem, jen tak mezi řečí, zmínila, že jsme už dostali klíčky od domečku. Abych byla upřímná, je to pro mě hrozně těžké, protože se pořád necítím připravená. Mám pocit, že na to prostě nemám, nedokážu si představit, že bych se měla starat o přítele a o pejska. Mám co dělat s tím, abych se zvládla postarat o sebe!
Škola mi to navíc nijak neusnadňuje, protože mám stále spoustu úkolů a jsem tam prakticky pořád. Ráno, když vychází sluníčko, já už sedím na přednášce z logiky a večer, když zapadá, stále ještě sedím ve škole, tentokrát na semináři z epistemologie nebo estetiky. Abych byla upřímná, vysokoškolský život jsem si představovala trochu jinak. Místo toho, abych chodila po hospodách a trochu si užívala, jsem vždy v osm večer u přítele, rozvalená v posteli a spokojená, že můžu koukat na tupé seriály na nově. Nevěřím tomu, že bych ještě zvládla brigádu, to už je prostě nad moje síly.
Jenže… mám pocit, že pokud budu s přítelem bydlet, bylo by fajn přispět nějakou tou korunou. Jasně, že naši mi asi budou pořád něco dávat, ale nevěřím tomu, že to bude nějaké terno. Jsem z toho zmatená a znechucená. A mám strach, že si to vybíjím na lidech, kteří za to prostě nemůžou - na příteli a na holkách ve škole.
Jako bonus navíc ještě vůbec nezvládám logiku (uklidňuje mě ale, že ji nezvládá skoro nikdo), mám stále hlad (obědy v menze jsou miniaturní), bolí mě nohy z podpatků (údajně si na ně moje noha za pár dní zvykne), kvůli škole se s rodiči vidím minimálně (pokud jde o bráchu, už skoro nevím, jak vypadá) a jako vrchol všeho se mě přítelova máma každé dva dny ptá, jestli už vím, jaké budu chtít dlaždice do koupelny. Sorry, ale to fakt netušim!
Na druhou stranu se ale do domečku těším (já vás varovala, že článek bude velmi zmatený). Líbí se mi ta představa, jak ráno vstanu a jdu vyvenčit pejska (což je prostě absurdní, nesnáším vstávání), udělám si sváču do školy, seběhnu na autobus a večer se vrátím do svého, přítel na mě bude čekat, budeme se spolu dívat na televizi a program, si vybereme sami a večeřet budu klidně v obýváku (což je děsná rebélie). Navíc ta představa, že s sebou nebudu muset stále tahat tašku s věcmi… nádhera.
Je to hodně zmatené, co? Doufám, že se máte lépe než já, i když, aby té zmatenosti nebylo málo, já se vlastně nemám zase až tak špatně. Jak se máte vy?


Projekt 12 měsíců - Únor

5. března 2014 v 20:36 | •Pet!nka• |  Projekt 12 měsíců
Únor 2014



Vasalisův paradox - Raphaël Cardetti

4. března 2014 v 15:06 | •Pet!nka• |  Knížky
Jednoho časného rána naruší nebývalý poklid pařížské Sorbonny náhlá smrt. Ale jaký mohl mít Albert Cadas, profesor středověké literatury, důvod k sebevraždě?
Valentine Saviovou, talentovanou mladou restaurátorku, mezitím navštíví tajemný starší gentleman s unikátní zakázkou: má zrestaurovat bezcenný středověký rukopis, jehož opotřebované stránky slibují rozkrytí jisté záhady, která po staletí fascinuje badatele i spisovatele. Valentine však brzy zjistí, že stínové postavy, které mají o tajemství knihy zájem, jsou mnohem krutější a temnější, než si vůbec dokáže představit. Společně se svým přítelem, aristokratem, znalcem a tak trochu taky podvodníkem Hugem Vermeerem, a Davidem Scottou, Cadasovým doktorandem, se Valentine vydává na dobrodružnou výpravu úzkými uličkami a pochmurnými palácovými sídly Latinské čtvrti.