Květen 2014

Skála (18. a 19. května 2014)

31. května 2014 v 23:35 | Pet!nka
Využila jsem toho, že se mezi zkouškami uvolnil nějaký ten den a vyrazila s Mercy na trochu delší procházku na Skálu, což je, jak už název napovídá, vysoká skála u nás v lese. Když člověk vyleze až na samý vrchol, má krásný výhled na okolí. Ironií je, že jsme na ni šli hned dvakrát. Poprvé nás totiž zastihl liják nevídaného rozsahu, takže jsme byly nuceny se vrátit. Nakonec jsme ale výlet dokončili hned druhý den, který byl zase pro změnu parný až k zalknutí.




Tři muži ve člunu - Jerome Klapka Jerome

25. května 2014 v 14:36 | Pet!nka |  Knížky
Rozmarný příběh tří přátel a jednoho psa, kteří se vypraví společně na několikadenní dovolenou po řece Temži, patří ke klasickým dílům světové humoristické literatury. Vyprávění je pestrou směsicí příhod a událostí, které je po dobu této svérázné výpravy potkávají na palubě jejich člunu i v pobřežních hospůdkách. Autor používá klidný, suchý humor, s jehož pomocí odhaluje lidské slabosti, návyky a zlozvyky a velebí přátelskou solidaritou a touhou po dobrodružství.

Na téma: Život je jen náhoda

23. května 2014 v 1:00 | Pet!nka |  Moje kecy
Přemýšleli jste někdy nad osudem, nad tím, že některé věci se prostě stát musí, aby se pak mohli stát věci jiné? Ta představa, že celý můj život je jen jedna rovná linka v bezvýznamné kapitole knihy života mě děsí. Děsí mě víc, než cokoliv jiného. Nechci být jen linka, čárka, nitka v koberci, odstavec v knize či kapka v moři. Chci sama rozhodnout, čím budu a hlavně jaká budu.
V posledních dnech mi ovšem osud ukazuje, že ne všechno stojí na pevných neměnných základech. Něco se prostě ovlivnit nedá a já s tím nemůžu nic dělat. Mám pocit, jako by mi bůh hodil na cestu kámen, který je moc velký a nemůžu ho obejít, zároveň moc hladký na to, abych ho přelezla, a navíc zeje v zemi tak hluboko, že bych ho prostě nemohla podkopat. Zbývá mi jedině dát se zarostlou pěšinou, která se mi moc nezdá, nebo přejít přes les na krásně rovnou asfaltku, ačkoliv je dost nejisté, že ji najdu, protože je moc daleko.

Víte, vysoká škola pro mě byla jasná volba, nechtěla jsem jít pracovat, chtěla jsem jít za svým snem, dělat to, co mě baví a naplňuje. Chtěla jsem se vzdělávat, získávat nové a nové poznatky, být stále chytřejší a nakonec se stát tou nejlepší knihovnicí na světě. Proto jsem šla na Humanistiku - ve druháku jsem si chtěla zvolit okruh Knihovnické služby. Na knihovnictví do Prahy jsem se ani nehlásila, Praha je daleko, daleko od přítele, od rodičů, od světa, který znám a, jen tak mezi námi, daleko od světa, který si můžu dovolit. Ne, šla jsem na knihovnictví v Plzni. Co na tom, že to není tak prestižní škola a kromě knihovnictví budu státnicovat i z filosofie a dějepisu. No a? Nevadilo mi to, protože jsem šla za svým snem. Jenže…
Zítra se koná zápis předmětů do druhého ročníku. Už před několik týdny jsem zjistila, že okruh knihovnictví v nabídce vůbec není. Zrušili ho. Místo něj se tam blyští okruh Péče o kulturní dědictví. Zvážila jsem to ze všech stran - a že jich bylo hodně - a nakonec si přesně tenhle okruh zapíšu. Možná tím vycházím vstříc té šedé nudné nitce v gobelínu života, ale co!
Přemýšlela jsem opravdu hodně a opravdu dlouho. Jen já sama. Nikomu jsem o tom neříkala. Možná je to sobecké, ale necítila jsem se na to, aby mi do toho někdo mluvit. Konec konců, jde tady o mojí budoucnost.
Napadlo mě, že bych ukončila studium v Plzni a přihlásila se na knihovnictví do Prahy. Jenže jsem promeškala chvíli, kdy jsem si mohla podat přihlášku, což znamená, že jsem letos nemohla dělat přijímací zkoušky. Další pokus bych měla příští rok. Musela bych čekat celý rok!
Ten rok jsem teoreticky mohla trávit na své stávající škole, jenže pokud bych to tak udělala, měla bych za sebou ve finále dva roky studia na ZČU a další tři roky studia v Praze (teoreticky). To je celkem pět let. Problém je v tom, že bezplatně můžu studovat jen čtyři roky, takže bych si ten poslední rok v Praze musela zaplatit. A pokud jsem to správně pochopila, nejsou to žádné malé peníze. Já si to nemůžu dovolit, musela bych celé dva roky šetřit, abych to dala dohromady.
Zvážila jsem tedy i možnost ukončení studia už teď, ve chvíli, kdy mám splněné podmínky pro uznání prvního ročníku (co se kreditů týče). Byla bych ale rok doma. Na léto sice mám brigádu a smlouvu mám psanou až do konce letošního roku, jenže co pak? Dost těžko bych mohla spoléhat na to, že něco seženu. A je tu i ta možnost, že by mě do Prahy nevzali, takže bych byla doma další rok. A co si budeme povídat, nejspíš bych to už podruhé ani nezkoušela.
Takže co? Jako jediná, pro mě přijatelná varianta, se mi jeví zůstat na ZČU a i nadále studovat Humanistiku. Přemýšlela jsem, jaký okruh si tedy zvolím - rovnou jsem vyloučila okruh Politologie a veřejná správa i okruh Sociologie. Po krátkém uvažování také okruhy Religionistika a Estetika. Okruh Antropologie mě dost lákal, ale nakonec jsem ho zavrhla, protože je dost náročný na jazyky a člověk tam musí hodně komunikovat s okolím, což je pro mě jako introverta trochu sci-fi. Zavrhla jsem i Dějiny filosofie a filosofii vědy, protože bych sice měla u státnic o předmět míň, ale co bych měla z toho být filosof s titulem. Nakonec mi tak v nabídce zůstala jen Psychologie a právě Péče o kulturní dědictví. Projela jsem si jednotlivé předměty a rozhodla jsem se pro kulturní dědictví. Proč?
Psychologie sice může být hodně zajímavá a také dost praktická, ale popravdě mě vůbec neláká, spíš mě děsí, co všechno bych se o sobě dozvěděla. Kulturní dědictví je mi blízké alespoň v tom, že pár předmětů připomíná mé milované dějiny umění. Ty jsem si stejně chtěla zapsat, tak proč to nevzít víc zeširoka? Vždyť jsem dokonce jsem po střední váhala, jestli je nepůjdu studovat místo knihovnictví. Třeba to je to všeho vážně nějak hnané osudem!

Dnešní den mi udělal v hlavě ještě větší maglas, protože mi dneska pokousali malou Mercy. Nejsou jí ještě ani čtyři měsíce a už má takové zranění! Strčila čumák do plotu a teriér, který byl na druhé straně jí kousnul. Rána nebyla velká, ale byla hodně hluboká a celkově prostě strašně děsivá. Veterinář jí to zašil, vyčistil, dal nám antibiotika, ale říkal, že máme štěstí v neštěstí, že jí ten pes mohl prokousnout měkké patro nebo servat celý čenich. Je mi z toho úplně zle! Jsem ráda, že to dopadlo relativně době a až na malou jizvu bude, snad, v naprostém pořádku.
Ale abych se vrátila k tomu, proč jsem si kvůli Mercy vzpomněla na osud. Já jsem totiž původně byla domluvená s přítelem, že přijedu dneska ráno k nim, ale nejela jsem, protože jsem včera večer zazmatkovala a chybně si myslela, že předzápis rozvrhu je už dneska (když tak koukám na hodiny, tak vlastně včera). Nebyl. Pak jsem jela do Plzně fotit a měla jsem jet až autobusem v sedm hodin. Ale stihla jsem autobus v půl šesté. Náhoda? Kdybych ho nestihla, nevolala bych tátovi, aby mi přišel s Mercy naproti a nic by se nestalo. A kdybych se pořádně podívala na portál, odjela bych s ní ráno do Plzně a nic by se nestalo tuplovaně. Mám z toho prostě takový nehezký pocit v břiše, asi se to stát mělo. Nevím, jestli kvůli mně, abych se o Mercynku líp starala, nebo kvůli Mercy, aby věděla, že nemá strkat čumák pod cizí ploty, ale myslím, že nějaký smysl to asi mělo. Obě se polepšíme. Určitě.
Moje náboženské vyznání je dost složité, ovšem pokud to zkrátím, v boha věřím (to malé b je tam záměrně). A teď, i když se mi to nelíbí, věřím také v osud. Idea boha mi to ulehčuje, ale stejně je mi z toho divně. Některé věci se asi stát mají, aby se pak jiné věci stát nemusely a jiné mohly. Možná, že za pár let budu šťastná, že nejsem knihovnice a Mercy bude machrovat na jiné psy se svojí šviháckou jizvou. Možná.
Závěr? Asi bych se měla omluvit za dlouhý článek, ale protože ho píšu hlavně kvůli sobě, neudělám to. Nicméně vaše komentáře moc ráda uvidím, ostatně jako vždy.


Komedy fest: Hrdý Budžes (9. května 2014)

12. května 2014 v 16:18 | Pet!nka

Dnes již legendární divadelní představení Hrdý Budžes, které vzniklo na motivy stejnojmenné knihy Ireny Douskové, zavítalo v rámci festivalu humoru do plzeňské měšťanské besedy. V hlavní roli Helenky Součkové se představila nepřekonatelná Bára Hrzánová a po boku se svými hereckými kolegy Marcelou Štikovou a Liborem Jeníkem si vysloužila aplaus ve stoje.


Sochař duší - Raphaël Cardetti

11. května 2014 v 16:30 | Pet!nka |  Knížky
Někteří vyřezávají ze dřeva, jiní tesají sochy z kamene. Takeši Ono používá jiný materiál - lidské tělo. V Paříži právě probíhá jeho anatomická výstava Ars Mortis, když Valentine Saviová, mladá umělecká restaurátorka zaměstnaná tajemnou nadací Stern, přijme znepokojující telefonát. Její nejlepší kamarádka, jejíž manžel zmizel před devíti lety v Čečensku, věří, že mezi vystavenými mrtvolami poznala tělo svého muže...
Aféra, která se odehrává právě na Valentýna, zároveň spustí stíhání geniálního padělatele, jehož díla jsou rozptýlena v nejvýznamnějších sbírkách po celém světě. Elias Stern, který má na této tragické záležitosti osobní zájem, se rozhodne vynaložit veškeré úsilí, aby tohoto muže zastavil. A prostředky jeho nadace jsou neomezené...
Po předchozí knize (Vasalisův paradox) je Sochař duší druhým dílem v sérii nového žánru, který spojuje umění a vzrušení, poznání a dobrodružství, historii i moderní dobu. Díky perfektním znalostem tématu Raphaël Cardetti mistrně odkrývá temné stránky fascinujícího světa: světa umění.

Na téma: Vědecké zkoumání a poznání světa

6. května 2014 v 21:42 | Pet!nka |  Moje kecy
Celý život jsem pohlížela na vědce jako na naprosté odborníky, kteří se nikdy nepřestanou vzdělávat, aby mohli dělat svoji práci na té nejvyšší úrovni. Vždy jsem si představovala sterilní prostředí laboratoří, hučení počítačů, cinkání Petriho misek a bílé pláště. Nedávno jsem si ale uvědomila, jak vlastně můžou vědci v tak čistém a nedotčeném prostředí zkoumat opravdový život?
Asi je záhodno ptát se, o jakých vědcích vlastně mluvím. Nemluvím sice o žádných konkrétních, ale v obecném měřítku mám na mysli hlavně přírodovědce. Jak nám mohou podávat objektivní zprávy o chování zvířat, rostlin nebo lidí, když sedí v kožených křeslech a zkoumají stovky let staré zamražené kmeny planých neštovic? Co vlastně vědí o životě v přirozeném prostředí?
Je pravda, že první fází jejich výzkumu musí nutně být cesta do terénu. Druhou fází je práce v přírodě, pozorování a sbírání vzorků. Vzorků, které si vědci odnesou do sterilních laboratoří, zamrazí je, zpomalí či zrychlí jejich stárnutí, napojí je umělým světlem a potom předvedou světu jejich vývoj pomocí počítačové simulace.
Co nám tedy vlastně ukazují? Přírodu asi dost těžko, protože ta je venku, za zdmi výzkumných center, daleko od mrazících boxů, mikroskopů a klecí. Můžeme výsledky jejich bádání považovat za fakta, nebo jen vytváří artefakty. Odkrývají vědci skutečnost? A může vůbec člověk poznat přírodu? Co je to vlastně příroda? Dá se na takovou otázku odpovědět? Může člověk poznat bezprostředním způsobem opravdovou přírodu, nebo ji změní už jen svým příchodem?
Já osobně si myslím, že člověk nikdy nedokáže dokonale poznat svět okolo sebe. Dřív si sice spousta vědců a filosofů myslela, že to jde, ale upřímně, cokoliv, v čem má prsty člověk, zavání subjektivitou. Vždyť věda je jen dalším odrazem lidské činnosti. Netvrdím sice, že nám prezentuje hlouposti, výmysly a ničím nepodložené lži, myslím si však, že nemůže vidět celou pravdu. Nevěřím totiž tomu, že by někdy mohlo být dosaženo absolutního vědění a dokonalého poznání.
Možná jsem zpátečnická a naivní, ale opravdu si myslím, že tohle člověku není souzeno. Nejsme tu proto, abychom rozuměli všemu a všem. Pokud někdo takový je, tak je to, podle mého názoru, jedině bůh.