Září 2014


Můj život bez mříží - Jiří Kajínek

26. září 2014 v 16:22 | Pet!nka |  Knížky
V této knize Jiří Kajínek vypráví o svém životě. Vzpomínky na dětství, které prožil v idylickém rodinném zázemí na vesnici a mezi kamarády, doplňuje vyprávěním o škole, dospívání, láskách, zálibách, starostech a popisem svého vztahu k ostatním lidem i ke společnosti.
Jiří Kajínek pootevře dvířka tajemství své práce s planžetou, s jejíž pomocí dokázal otevřít každý zámek, čehož následně "úspěšně" využíval… Podělí se i o několik příběhů a zajímavostí z bytů a domů, které v minulosti jako nezvaný host navštívil.
Za svou "profesi" zloděje se Jiří Kajínek už mnohokrát omluvil, a to jak v obecné rovině, tak v mnoha případech i přímo konkrétním poškozeným lidem. Za toto své nezákonné počínání vždy přijal přiměřený trest, který následoval. Ve své knize vysvětluje, proč se ale odmítá smířit s trestem za vraždy, které údajně nespáchal.


Na téma: Život se ženou

19. září 2014 v 21:37 | Pet!nka |  Moje kecy
Jsou dny, během kterých obdivuji svého přítele za jeho svatou trpělivost. Čím déle ho sleduji, tím zřetelněji si totiž uvědomuji, že život se ženou pro něj musí být nesmírně složitý a vyčerpávající. Občas mě udivuje, že když se ráno vzbudí, je ještě vůbec schopný vstát z postele a celý den normálně fungovat. Proč?

Zpravidla se probudí s plnou pusou mých vlasů. Nedělám to naschvál, vážně ne. Odmítám však spát s vlasy staženými do gumičky, takže je přirozené, že několik vlasů se během noci záhadným způsobem dostane na přítelův polštář. Jeho reakce je také zcela přirozená - začne vlasy plivat a tahat si je z pusy. Aniž by se však předtím zamyslel nad tím, jestli už mi vypadaly! Mám vlasy dost dlouhé na to, aby mi svými kořínky pevně vězely v hlavě, a zároveň mohly konečky ulpívat v jeho ústech. Moje reakce je tedy také nasnadě. Začnu křičet, nadávat a ohánět se kolem sebe, protože nikomu není příjemné, když mu druhá osoba rve ve spánku vlasy. Tolik k přítelovu probuzení.

Při vstávání z postele se přítel zpravidla praští o dveře od skříně. Předpokládá totiž, že jsou zavřené. Mýlí se. Nedělám to schválně, vážně ne. Večer mě však často chytne záchvat uklízení a je tedy logické, že si dveře od skříně otevřu, abych mohla oblečení pohodlně skládat dovnitř. Musím však přiznat, že zatím žádný záchvat uklízení netrval déle než deset minut, nechávám si proto dveře do skříně otevřené, abych mohla úklid pohodlně dokončit ráno. Což ale přítel neví, protože ho večer nechci obtěžovat banálním rozhovorem o pořádku v naší ložnici. Tolik k tomu, jak přítel vstává z postele.

Příchod do koupelny musí být pro přítele velice stresující, protože všechny poličky jsou plné věcí, kterým nerozumí. Velmi snadno se tak může stát, že si splete krém na ruce s mým, ne zrovna levným, make-upem. Když se mě přijde zeptat, jak dostane z rukou ten nepříjemný povlak, zpravidla pak na něj křičím. Už podruhé během pouhé půl hodiny! Nicméně, jako správná milující přítelkyně, mu dovolím, aby si půjčil můj odličovač. Nikdy však nepředpokládám, že přítel nepozná rozdíl mezi odličovačem a roztokem na čočky. Natož aby mě napadlo zeptat se, jestli zná pojem odličovací tampónek nebo si tekutinu lije rovnou na ruce. Možná vás to překvapí, ale ve chvíli kdy zjistím, že odličovací tampónek je pro přítele opravdu neznámý pojem, křičím. Ano, už potřetí. Tolik k přítelově ranní hygieně.

Snídaně naštěstí probíhá bez větších problémů, protože život se ženou je v mnohém velmi podoben životu s matkou. Stejně jako tehdy, i nyní musí přítel sám rozeznat, jestli může chleba ještě jíst, nebo jestli už ho má odložit stranou a přilípnout na něj cedulku s nápisem Na topinky. Stejně tak i zbytek dopoledne probíhá bez většího stresu.

V době oběda však nastává krize, protože přítel zpravidla obdrží zprávu obsahující několik sprostých slov nepublikovatelného charakteru, mezi kterými se těsná zmínka o stydnoucím obědu. Od matky už naštěstí ví, že nemá cenu vymlouvat se - když je jídlo na stole, nikoho nezajímá, že existuje nepravděpodobná možnost zatvrdnutí sádry, zaschnutí barvy či zhroucení konstrukce domu. Jídlo však naštěstí prochází žaludkem, či jak to přísloví zní, takže se zase milujeme a psa v ten moment považujeme za velmi roztomilého.

Abych to shrnula, život se ženou je pro přítele velmi stresující. Myslím si však, že život bez ženy by pro něj byl v mnoha ohledech mnohem horší. Proč? Žena by si totiž s sebou odvezla psa a automatickou pračku.

PS: Tušíte správně, tímto milým způsobem se vám opravdu snažím naznačit, že po půl ruce přestavování domu jsme se k sobě s přítelem konečně nastěhovali. Zatím jsme se nezabili.

Hvězdný prach - Neil Gaiman

19. září 2014 v 21:06 | Pet!nka |  Knížky
Na ospalém anglickém venkově, na úsvitu viktoriánské éry, žije si vesnička Zeď, která dostala jméno podle impozantní kamenné hradby, jež ji odděluje od přilehlé louky a toho, co je za ní, svůj poklidný život. U jediné mezery ve zdi dnem i nocí stojí stráže, aby zabránily zvědavcům projít ven. Jen jednou za devět let svou hlídku opouštějí, to když se na louce za zdí koná zvláštní a neobyčejný trh.
Tady, ve zdi, se mladý Tristran Thorn zamiloval do krásné Viktorie Foresterové. Ale Viktorie je chladná a vzdálená - tak vzdálená jako hvězda, kterou jednoho mrazivého říjnového večera ona a Tristran vidí padat z nebe. A tak, aby získal Viktoriinu přízeň, přísahá Tristran, že spadlou hvězdu najde a přinese ji své milované.
Tristran však není jediný, kdo hledá nebeský klenot. Jsou jiní, pro které je příslibem mládí a krásy, klíčem ke království, či k obnovení černé magické moci. Chlapec poháněný láskou bude muset skutečně sebrat rozum do hrsti, aby uspěl a přežil v tajemném světě za zdí, kde na sebe spadlé hvězdy berou nejrůznější podobu - a kde mají problémy sklon větvit se do nečekaných směrů nebo se vracet k sobě samým, v čase i prosoru.

ŠANGRI-LA: Hledání ztraceného ráje (7. září 2014)

9. září 2014 v 18:32 | Pet!nka
V neděli šla naše Mercy k paní kadeřnici na stříhání a protože tam šla zároveň i se svojí mamkou Linduškou, psíkem přítelovi babičky, měli jsme s babi přes dvě hodiny volného času. Obě jsme se chtěli jít podívat na náměstí na magický kolotoč z Francie, ale byla tam hrozná fronta, takže když babi Dana navrhla, že zajdeme raději do Západočeského muzea v Plzni, uvítala jsem to.
Společně jsme navštívili výstavu s názvem Šangri-la: Hledání ztraceného ráje, která nám představila 4 zajímavé, a pro nás velmi exotické země, ležící na úpatí Himalájí - Nepál, Tibet, Bhútán a Indii. Protože jsem s sebou neměla foťák, předesílám předem, že fotografie nejsou moje. Našla jsem je na stránkách výstavy.