Únor 2015

Restaurant na konci vesmíru - Douglas Adams

15. února 2015 v 14:00 | Péťa |  Knížky
Druhá část slavné trilogie v pěti dílech. Nejenže se vyřeší napínavé situace odstartované v prvním dílu zničením jedné nevýznamné modrozelené planety kdesi na odlehlém okraji Galaxie, ale navíc Arthur zjistí, že není posledním žijícím pozemšťanem! Přežila jedna bytost druhu homo sapiens: původně nezaměstnaná astrofyzička, dnes přítelkyně bývalého galaktického prezidenta Zafoda Bíblbroxe, která pod jménem Trillian s tímto excentrikem cestuje po Galaxii kosmickou lodí převratné nové konstrukce. K této dvojici se Arthur a Ford připojí, aby pak společně zažili další, ještě pozoruhodnější, ještě výstřednější a ještě mnohem zábavnější příhody.
Po mnoha fantastických dobrodružstvích čtveřice přátel zjistí zásadní věc: mají hlad. A jelikož vyspělé kultury se už nezabývají otázkou Jak si obstaráme jídlo? ani Proč jíme?, nýbrž Kde poobědváme?, vydají se do nejluxusnější restaurace, jaká kdy ve vesmíru existovala a bude existovat - do Restaurantu na konci vesmíru. I na cestě na toto lákavé místo je dostatek důvodů, proč mít na paměti moudrou radu: Nepropadejte panice!

Na téma: Lék na všechnu bolest

13. února 2015 v 0:02 | Péťa |  Moje kecy
Léky jsou každodenní součástí našich životů, takže by mě ani nepřekvapilo, kdyby některá z farmaceutických společností začala prodávat lék, který zastaví každou bolest. Vlastně, abych byla upřímná, přijde mi, že některé už ho prodávají - kdykoliv zapnu televizi, reklamy mě stále přesvědčují, že kromě tabletky potřebuji ještě dvě další a k nim léčivý gel, čípky, bonbony, sprej a pět kilo čaje, jinak, že docela určitě zemřu v hrozných bolestech během několika málo hodin. Moderní společnost produkuje léky pro naše tělo a pro naši mysl, mnohé z nich pomáhají, otázkou však je, jestli jsou opravdu nutné.

Jedna moje známá se před nějakým časem velmi dramaticky rozešla se svým přítelem (rozumějte, on se s ní rozešel za poměrně klidných podmínek, drama pak nastalo na její straně). Neuvěřitelně mě překvapilo, když mi druhý den s klidným srdcem oznámila, že už to překonala. Poté si nasypala do pusy pár antidepresiv a zapila je něčím blíže neidentifikovatelným. Chtěla jsem se jí zeptat, jestli by nebylo lepší si to obrečet, pár dní nosit smutek a pak jít dál, nakonec jsem ale neměla tu odvahu. Řekla jsem si, že pokud
věří, že chemie cílená na mozek je pro ni to pravé ořechové, je to její věc. Přivedlo mě to však k myšlence, kolik antidepresiv bych musela brát já, abych byla naprosto prostá bolesti.

S hořkosladkým úsměvem jsem vzpomínala na Harryho Pottera, který po sobě v mé křehké duši nezanechal téměř nic jiného, než bolest. Napadlo mě, jestli by mi paní Rowlingová proplatila antidepresiva - ostatně je to velmi bohatá paní, asi by jí to nebolelo. Vždyť kdyby nebylo jí, nemusela bych neustále oplakávat každou zmínku o Fredovi, o Siriusovi, o Jamesovi a Lili, o Severusovi, o Albusovi, o Dobbym… Vlastně si myslím, že knihy moji mentalitu válcují mnohem víc, než lidé, kterých se od přírody spíš straním.

Každý z nás má nějakou svoji bolest, o tom jsem přesvědčená, byť se to může do jisté míry zdát jako generalizace. Já sama jich mám několik, žádná z nich však neovlivňuje moje každodenní jednání, takže nevidím důvod, proč se je snažit léčit. Moje bolístky mi totiž připomínají, že z každé své chyby se můžu poučit. Svět prostě není dokonalý, Leibniz to ospravedlňuje tím, že kdyby Bůh stvořil dokonalý svět, stvořil by vlastně sám sebe a dvojbožství není možné. Já tvrdím, že kdyby Leibniz viděl Toma Hiddlestona v roli Lokiho, začal by o dvojbožství minimálně uvažovat. Ale to jsem odbočila.

Závěrem bych chtěla popřát štěstí oněm chytrým lidem, kteří se snaží vymyslet lék proti veškeré pozemské bolesti. Nepochybuji totiž o tom, že existují lidé, kteří si zaslouží, aby je bolesti někdo zbavil, pokud možno jinou metodou, než kulkou mezi oči. Do té doby si ale musíme vystačit s tím, že bolest je mnohdy indikátorem radosti, takže za to stojí.



Na téma: Jak jsem přestala pít kávu

8. února 2015 v 19:43 | Péťa |  Moje kecy
Kávu jsem začala pít už na základní škole, vzpomínám si, že mamce se to tehdy moc nelíbilo. Nakonec ale souhlasila, že přestane vyvádět, pokud zůstanu maximálně u jedné rozpustné kávy s mlékem denně. Nedělalo mi to žádný problém, ostatně kafe ochutnala jen kvůli seriálu Gilmorova děvčata. Když jsem ale o několik let později nastoupila na střední školu, začalo se mi to trochu vymykat.

Káva se stala neodmyslitelnou součástí mého života. Ráno to byl jediný způsob, jak nastartovat tělo a donutit mysl pracovat. Po příchodu ze školy jsem si dávala další kafe, protože si ho dávali i rodiče - byl to náš společný rituál. Večer pak přicházela další dávka kofeinu, v podobě kadáče (rodinný výraz pro velký hrnek) mé oblíbené rozpustné, který jsem si brávala k počítači. Pokud jsem se potřebovala učit, přicházel bonusový hrnek, protože jsem žila v domnění, že moje mysl bez kafe nebude pracovat. Když jsem se před dvěma lety učila k maturitě, stalo se kafe mým jediným přítelem.

Vím, že káva není návyková, nikdo nemůže trpět žádnými psychickými nebo sociálními problémy pokud ji vysadí. Přesto si však troufám tvrdit, že můj vztah ke kafi se závislosti nebezpečně blížil. Během svaťáku byla káva často to jediné, co jsem během dne pozřela (a přála bych vám zažít moji mámu, když to zjistila). Byla jsem v té době vystresovaná a bylo mi upřímně úplně jedno, co to semnou dělalo. Když jsem ale odmaturovala, došlo mi, že to začínám přehánět.

V den, kdy nám slavnostně předávali maturitní vysvědčení, mě mamka vzala do jedné dražší kavárny v centru Plzně. Bylo něco kolem jedenácté dopoledne, ale já už měla dvě kafe v sobě - jedno tradiční ranní a jedno z automatu, které jsem si dala při čekání na vlak. Obě jsme si objednali, mamka čaj, já samo sebou preso. Tehdy jsem poprvé zažila, co je to kofeinový šok. Máma si naštěstí myslela, že jsem jen nervózní, ale mě bylo úplně jasné, že to tak není. Bolela mě hlava, bušilo mi srdce a třásly se mi ruce. Kdybych předtím nečetla na blogu u Yominis o jejím kofeinovém šoku, asi bych si myslela, že mám infarkt.

Od té doby kafe skoro nepiju a na kofein si dávám velký pozor. Ve výsledku to neznamená zase tak velkou změnu mého životního stylu - káva se dá lehce nahradit čajem, který tolik kofeinu nemá. Většinou si kupuju si už hotové pytlíkované čaje, které mají maximálně 50 mg kofeinu na jeden sáček. Slazeným nápojům jako je Coca Cola se raději vyhýbám úplně, výjimečně se napiju Kofoly, která má asi 45 mg na jednu sklenici.

Netvrdím, že si kávu čas od času nedopřeji, vnímám ji ale spíš jako společenskou tradici. Je pro mě přirozené si dát hrnek, když přijedou rodiče, když jdeme na návštěvu ke známým či když mám s někým sraz v kavárně. Už by mě ale nenapadlo dát si víc než dva hrnky za den.

Jak jste na tom vy a káva? A co kofein obecně? Zajímali jste se někdy o to, kolik kofeinu některé nápoje obsahují? Budu se těšit na vaše příspěvky,

Paměti imaginárního kamaráda - Matthew Dicks

7. února 2015 v 0:31 | Péťa |  Knížky
Budo má ohromnou kliku. Je na světě už mnohem déle než většina imaginárních kamarádů. Navíc vypadá jako normální člověk. Jen je zkrátka imaginární. Vidí a slyší ho pouze osmiletý Max. Největší starost Budovi dělá, aby na něj Max nepřestal věřit, protože pak by zmizel.
Max je jiný než ostatní děti, trpí ne přesně definovanou poruchou. To ale Budovi nevadí, Maxe bezvýhradně miluje a je jeho andělem strážným. Nedokáže ho ochránit jen před učitelkou paní Pattersonovu, která přišla o své vlastní dítě a věří, že ona jediná je schopna se o Maxe náležitě postarat. Když učitelka Maxe unese, Budo se ho snaží zachránit. Není to ale snadné, protože Budo nemůže komunikovat s vnějším světem. Nakonec se musí rozhodnout, co je důležitější: Maxovo štěstí, nebo jeho vlastní existence.