Březen 2015

Alfa a Omega 2: Loviště - Patricia Briggs

29. března 2015 v 15:49 | Péťa |  Knížky
Anna Latham nikdy nevěděla, jak by mohl být život složitý, dokud se nestala vlkodlakem a družkou Charlese Cornicka, syna maroka Brana, vůdce vlkodlaků Severní Ameriky…
Anna a Charles se účastní schůze vlkodlaků, kde přednáší Branovu kontroverzní tezi, že by vlkodlaci měli vystoupit na veřejnost a odhalit tak svoji existenci lidem. Ale nejvíce obávaný alfa v Evropě je zarputile proti a vypadá to, že z toho není nadšený ještě někdo další. Když je Anna napadena upíry za pomocí magie, kterou dokáží ovládat pouze vlkodlaci, musí ona i Charles spojit své talenty a dopadnout toho, kdo je útok odpovědný.

Na téma: Hrdina dříve a hrdina dnes

17. března 2015 v 10:00 | Péťa |  Moje kecy
Před nějakým časem jsme se společně s přítelem dívali na film Green Lantern. Nijak zvlášť mě nezaujal, vlastně už bych teď ani nebyla schopná převyprávět hlavní dějovou linku. Během sledování jsem si však uvědomila, jak moc se v průběhu tisíciletí změnil pohled na hrdinu.

Tradiční hrdina, jakým byl třeba Odysseus nebo sir Lancelot, získal toto označení teprve ve chvíli, kdy vykonal něco statečného či morálně čestného. Zpravidla napřed došlo k odloučení, obyčejný muž opustil svoji rodnou hroudu a vydal se za dobrodružstvím. Cestou skolil osmihlavou saň, shodou náhod zachránil království před invazí nepřátel, odhalil spiknutí zosnované vysoce postaveným státníkem a zničil bandu loupeživých pirátů. Hrdinou se však stal teprve v ten moment, kdy se vrátil domů a vyprávěl ostatním o tom, jaké drobné nepříjemnosti se mu cestou přihodili. Pak tento hrdina s překvapením shledává, že se mu ženy vrhají kolem krku a jeho jméno je oslavováno v hrdinském eposu.

Moderní hrdina se oproti tomu musí potýkat s poměrně nehezkým fenomén duálního konfliktu - stále totiž prožívá svůj starý život (coby Peter Parker/Clark Kent), existuje však také v nové, výjimečné podobě (Spiderman/Superman). Vlastně ještě vůbec nedokázal nic zvláštního, ale už je hrdinou, protože má schopnosti, které ho k tomu předurčují.

To je další problém moderní hrdiny - jeho schopnosti většinou přicházejí, aniž by o ně doopravdy stál. A protože většina takto výjimečně obdařených doposud žila na kraji společnosti, byla nějakým způsobem odstrkována nebo prožívala nehezké rodinné drama, přichází otázka morálního využití nově nabytých schopností. Bylo by velmi lehké zneužít svoji moc k pomstě. Statut hrdiny jako takového to však nedovoluje, protože s mocí přichází také odpovědnost.

Nutně tak přichází moment, kdy moderní hrdina začne zvažovat možnost vzdát se svých schopností a vrátit se zpět k životu obyčejného smrtelníka. Jeho morální síla a pocit odpovědnosti vůči společnosti jsou však většinou silnější. Důležitý moment v rozhodování také hrají ženy, které nepoznají svého dlouholetého kamaráda jen proto, že má na nose posazenou miniaturní masku. Nerada bych je však soudila, ostatně, mohou být poněkud rozhozené z toho, že jejich hrdina má na sobě legíny.

A zatímco tradiční hrdina si dobyje srce své vyvolené právě oním statečným činem, modernímu hrdinovi nezbývá než vylézt na střechu jednoho z nejvyšších mrakodrapů, sednout si na zídku a nešťastně vzdychat při západu slunce, protože nikdy nebude jasné, jestli Mary Sue miluje jeho, nebo jen jeho masku.


Závěrem bych jen ráda dodala, že jsem si plně vědoma toho, že ne každý hrdina se dá zaškatulkovat. Nechci nic a nikoho generalizovat, spíš mi jen přišlo moderních hrdinů líto, protože to mají mnohem složitější, než ti tradiční. Nebo si myslíte, že ne?

Jak jste na tom vy? Jaké hrdiny upřednostňujete a proč? Těším se na vaše odpovědi,

Na téma: Filosofování o ničem

12. března 2015 v 18:58 | Péťa |  Moje kecy
V poslední době blog stagnuje a bohužel tentokrát nemám ani žádnou ucházející výmluvu, proč tomu tak je. Ve škole se neděje nic moc. Ačkoliv… vlastně ani moc nevím, jestli se tam něco děje, protože tam zase tak často nechodím. A když se tam náhodou odhodlám jít, vždycky jen znechuceně sedím a přemýšlím, jak jsem se tam vlastně mohla ocitnout. Vážně, přála bych vám slyšet moje myšlenky během úterního semináře z Etiky.

Abych pravdu řekla, škola mě prostě ubíjí. Filosofie mi přijde stále horší a horší a stále méně mě baví. Díky tomu pak nejsem schopná připravit ani malé zamyšlení na blog, protože jakmile začnu přemýšlet nad problémem, nabíhají mi názory dávno mrtvých velikánů a mám stále potřebu se k tomu vyjadřovat. A protože vím, že to vám nejspíš vůbec nezajímá, raději nic takového nezveřejňuji. Přijde mi také čím dál tím víc trapné, jaký důraz je na filosofii kladem a to hlavně vzhledem k historii, která bude také u státnic, ale vůbec nikdo to neřeší.

Hodně mě mrzí, že mě to ve škole vůbec nebaví. Jediný předmět, který mám ráda, se týká památkové péče, kterou jsem si zvolila jako podobor. Bohužel je to ale jediný předmět, který vznikl přímo pro náš obor. Ostatní, které jsem si zapsala, jsou vytvořené pro antropology a studenty historie. Lektoři se vždy hrozně diví, co na jejich přednáškách dělají "kolegové z filosofické fakulty" - jsme tam vyloženě za exoty.

Kupodivu však musím říct, že byť se vyloženě flákám, stále ještě patřím mezi ty vzornější studenty s lepší docházkou, což je tedy docela síla. S mírným děsem sleduji, že polovina mých spolužáků začala raději chodit do práce, než aby šli do školy. Už takhle nás chodí pět a půl, tak jsem zvědavá, kolik se nás nakonec dostane ke státnicím.

Také přišel čas vybrat si téma bakalářské práce. Bez zardění se přiznávám, že jsem to vyloženě nechala na poslední chvíli. Na moji obhajobu však musím poznamenat, že jsem po celou věděla, co bych ráda a co ne. Velmi širokým obloukem jsem se vyhnula filosofii, religionistice či logice. Na ty tak čekám. Pffff, tůdle.

Jako vedoucí jsem si zvolila paní doktorku, která vyučuje onen výše zmíněný předmět, který mě jako jediný ve škole baví. Prozatím moje téma zní: Středověký sakrální prostor a jeho symbolika. Po domluvě s vedoucí se ale zaměřím na něco trochu konkrétnějšího. Uvidím.

Bohužel mi také vybouchla doučování, takže jsem takříkajíc bez koruny. Obě slečny došly k závěru, že už jsou k maturitě připravené, což samo sebou musím akceptovat. A to i přesto, že jedna z nich ještě ani není schopná rozpoznat ich-formu od er-formy. No, je to její věc. Na druhou stranu mám díky tomu trochu víc času na focení - předběžně mám domluvené už dvě, což je úspěch, hlavně vezmu-li v potaz, že venku je stále ještě docela zima.

A protože jsem si dala novoroční předsevzetí, že začnu chodit s pejskou na cvičák, musela jsem se s tím nějak vypořádat. Vážně jsem chtěla, ale když jsem zjistila, kolik za to chtějí, došla jsem k závěru, že náš pes taky nemusí mít všechno. Od té doby s ní ale každý den chodím na dlouhou procházku, většinou alespoň 4 Km. Stáhla jsem si do telefonu nějakou chytrou aplikaci, která zaznamenává, kudy jsme šli, jak dlouho nám to trvalo, kolik kalorií jsem cestou spálila apod. Docela mě to baví, byť to poměrně otravným způsobem žere baterku.

Jak se máte vy? Zažili jste někdy během studia či v práci také takovou ponorkovou nemoc? Budu se moc těšit na vaše komentáře,