Duben 2015

...A léta běží - Taťána Lukešová

22. dubna 2015 v 10:00 | Péťa |  Knížky
Knížka přináší výbor z rodinných fejetonů Taťány Lukešové. Autorka v nich s humorem a moudrým nadhledem zachycuje příhody a patálie, které prožívala jako osamocená matka dospívajících dětí a posléze jako babička. Příhody se jí stávají i podnětem k přemítání nad životem, který běžně žijeme.


Food artist Dina Belenko

13. dubna 2015 v 22:03 | Péťa |  Úžasní lidé
Už delší dobu sleduji deviantart.com a prohlížím si různé umělce, kteří se zde prezentují. Nesčetněkrát se mi stalo, že jsem se na delší dobu zasekla u jednoho obrázku či fotky a posléze jsem si zamilovala i umělce, který ji vytvořil. A to je také případ Diny Belenko, ruské fotografky.


Dina figuruje na mnoha sociálních sítích, najít ji můžete na již zmíněném deviantartu, přirozeně je také na Facebooku a Flickru. Má i vlastní blog. S fanoušky většinou komunikuje svojí rodnou ruštinou, nicméně ovládá i angličtinu. A její dílo mluví samo za sebe řečí všech umělecky smýšlejících duší!

Na téma: Koupání psíčka

9. dubna 2015 v 13:00 | Péťa |  Moje kecy
Vždy, když se večer sprchuji, považuje pes tuto činnost za nesmírně zajímavou. Jsa od dětství nadán nesmírnými artistickými vlohy, stojí vždy na zadních, opírá se o dveře sprchového koutu a s hlavou nakloněnou v úhlu 45⁰ olizuje sklo, které jsem předchozí den drhla Ironem.

Pokaždé, když použiji nějaký kosmetický prostředek, zarazí se na okamžik ve své činnosti, ztuhne a se zájmem si mne prohlíží. Zdá se, že má slabost zejména pro kondicionér, pravděpodobně se mu líbí jeho vůně. Nejsem si jistá, jestli to je opravdu ten důvod, ale vysvětluji si tak, proč je to pokaždé právě lahev kondicionéru, kterou se pes rozhodne rozkousat v krátkých chvílích osamění, během kterých mu neprozřetelně umožníme vstup do koupelny.

I přes svoji zjevnou zálibu ve sledování mých očistných rituálů však Mercynka vždy neomylně pozná, kdy se chystám porušit pravidlo číslo jedna našeho vzájemného soužití, které zní: nezušlechťovat ji. Přestože se pokaždé snažím neupozorňovat ji na blížící se koupání předem, vždy to skončí stejně - naháním psa po bytě a snažím se ho zahnat do koupelny.

Vše zpravidla začíná nenápadnou přípravou potřebných přípravků. Jdu do koupelny a předstírám, že se češu, protože Mercy tam jde vždy za mnou (protože co kdybych se rozhodla něco tam jíst?) a pozorně sleduje moje počínání. V nestřežené chvíli vyndávám z police psí šampón a odnáším jej do sprchy. Několik následujících minut se pak věnuji rozličným činnostem, které mají jeden jediný a velmi prostý úkol - uchlácholit psa.

Pak nenápadně vyndávám ze skříně malé modré ručníky s nápisem Škoda Doosan, které se před časem z ničehož nic objevili na kuchyňském stole, aniž by někdo tušil, kde se tam vzaly (prostě záhada). Odnáším je do koupelny a pokládám je k ostatním ručníkům - to je první moment, kdy pes zcela určitě začne vnímat bezprostředně hrozící nebezpečí, protože jiné modré ručníky, vyjma těchto psích, v naší domácnosti nepoužíváme. Na druhou stranu si ale tuto teorii nemohu ověřit, protože si nejsem jistá, jestli Mercy vidí barevně či černobíle.

Přijde mi drastické prostě jen Mercy vzít a do sprchy ji odnést, takže to zkouším po dobrém. Klečíce u sprchového koutu, snažím přilákat ji vlídným slovem k sobě. V tento momenti vždy uteče do ložnice a schová se pod přítelův noční stolek. Když se ji snažím vyndat, proběhne mi mezi nohama a běží do obýváku, kde se pokouší zamaskovat se pod béžovým gaučem. V této chvíli přestávám používat vlídná slova.

Několik následujících minut běháme mezi ložnicí a obývacím pokojem, dokud se mi nepodaří psa chytit a odnést jej do koupelny. Když jsem natolik hloupá, že zapomenu zavřít a zamknout dveře, celý proces nahánění se opakuje. Zatím jsem vždy zapomněla.

Jakmile je pes zpacifikován a uzamknut v koupelně, přechází do stavu ´jsem malá chudinka, které všichni ubližují´. Když jí sundávám obojek, smutně se na mě dívá. Zatímci ji odnáším do sprchy, zuřivě mrkám zahánějíc slzy z očí, slibuji sama sobě, že příště ji bude koupat přítel.

Jakmile Mercy namočím, trochu mi stoupne nálada, protože vypadá jako prvotřídní podvraťák. Problém je, že pes si tohoto mého nadšení vždy všimne a začne se oklepávat. Přestane až ve chvíli, kdy jsem stejně mokrá jako ona. Proto si při nanášení pěnového psího šampónu dávám pozor, abych nevypadala příliš spokojeně. Faktem však je, že psa to už nezajímá, protože si olizuje z těla šampon a snaží se opustit sprchový kout. Většinou se mu to povede a chvíli běhá našamponovaný po koupelně. Jediné štěstí je, že mu to podkluzuje, takže mi nedělá problém zahnat ho do kouta, chytit a odnést zpět do sprchy.

Když se mi podaří spláchnout šampon a odstranit ho psovi i sobě z očí a z pusy, čekám, že se náš chlupatý miláček laskavě oklepe. Vždy rozprostřu ručník, aby voda necákala všude po koupelně. Pes však trpělivě čeká, až dám otráveně ručník pryč. Poté se oklepává každé tři sekundy a zcela ignoruje moji snahu usušit ji. Nakonec to vždy vzdám, vyndám psa z koše čistě vypraného prádla připraveného na žehlení, do kterého skočil, aby se schoval, a odnesu ho do umyvadla. Tam ho pravou rukou držím, zatímco levou se pokouším zapojit fén. Pes však nemá fér rád, snaží se bránit mě i teplému vzduchu.

Celá eskapáda pokračuje poté, co je pes, relativně suchý, vypuštěn z koupelny. Běhá po všech místnostech a otírá se o nábytek. Pak vyskočí na gauč a začne se po něm válet. Přirozeně ho vůbec nezajímá, že po sobě nechává vlhké stopy. Přiznám se, že mě to také nezajímá, protože zrovna vytírám v koupelně a pouštím pračku. Poté uklízím ve sprchovém koutě a nakonec sprchuji sama sebe, protože přece musím využít toho, že jsem nešamponovaná.

Pes mezitím stihne uschnout a spokojeně spí na stole. Jakmile mě však spatří, ihned se snaží znovu dostat pod gauč. Jsem však v ráži, skáču po něm, a zatímco pes utíká do ložnice, hledám náplast, abych si zalepila hlavu rozbitou o konferenční stolek.

Povzbuzena několika loky rumu, znovu psa naháním po domě. Pokud mám štěstí, odnáším jen do kuchyně a stavím na kuchyňskou linku, protože vím, že jej na několik krátkých minut zaujme sporák a nebude se tudíž snažit opět vzít roha. V mezičase, kdy pes olizuje pánev, připravuji si hřeben na česání.

Záměrně začínám česat nejprve nohy, protože jdou nejhůř a pes je ještě zaujatý pánvemi. Přesto však kňourá a chňape po hřebenu. Jediným štěstím je, že mám větší sílu než on, takže většinou vítězím, byť sousedi si musí myslet, že psa stahuji z kůže a připravuji z něj karbanátky k nedělnímu obědu.

Když posléze sleduji voňavého, heboučkého a krásně načesaného psa, mám na okamžik pocit, že to za to stálo. Rychle se však vzpamatuju, protože pes se při první příležitosti vyválí v cizích exkrementech a skočí do rybníka.