Červenec 2015

Býti Múzou

26. července 2015 v 10:00 | Péťa
Měkké světlo z lampičky na nočním stolku podivným způsobem zkreslovalo její obličej. Bývala by díky tomu vypadala krásná, kdyby se jí ovšem při čtení nedělala druhá brada. Jeden by řekl, že během intelektuální činnosti takového rázu bude z každého vyzařovat velikost jeho duševní síly, očividně to tak ale není.

Škoda.

Jsem přesvědčená, že ona by to cítila jako osobní křivdu - kdyby ovšem věděla, že se jí děje. Tahle část jejího těla nikdy jindy vidět není, proto o své druhé bradě nemá zatím ani potuchy. A přestože z celého srdce nesnáším některé stránky její osobnosti, v čele s malicherností, nebudu ta, která jí tohle hořké tajemství prozradí. Ne snad kvůli přehnaným obavám o její duševní klid, prostě jen nechci poslouchat tu scénu, kterou by docela určitě předvedla.

Je na svůj vzhled citlivá. Před lety se jí totiž chlapec, jehož jméno jsem na rozdíl od ní už dávno zapomněla, posmíval, že při chůzi se její stehna třou o sebe. Moje stehna to taky dělají. Vlastně si myslím, že to dělají stehna většiny lidí.

Na téma: Cesty s davem

23. července 2015 v 23:33 | Péťa |  Moje kecy
V roce 2013 žilo na planetě Zemi 7,125 miliard lidí, z toho přibližně 10. milionů v České republice. S takovým počtem obyvatelstva je naše malá zemička až na 80. místě, před námi jsou státy jako Madagaskar, Angola, Tanzanie nebo Uganda. Schválně, kolik z těch 10. milionů lidí v česku ví, kde leží Tanzanie?


Přesto všechno je ale každý člověk originál. Originál, který se buďto vypořádá s tím, že existují lidé se stejnými zájmy a názory, nebo se bude snažit za každou cenu jít proti proudu a promarní celý život hledáním naprosté originality. Je na každém z nás, jak se k tomu postavíme.

Hodně lidí žije v domnění, že jít s davem je špatné. Mám pocit, že vlastně ani netouží být za každou cenu odlišní, spíš jen chtějí být vidět. Nicméně stále svoji originalitu všem předhazuj a nejsou proto ani tak odlišní, jako spíš otravní.

Někdy si připadám doslova obklopená lidmi, kteří trpí syndromem sněhové vločky. Mají svůj názor a snaží se všechny přesvědčit o tom, že je naprosto ojedinělý a nesdílí jej s nimi žádná jiná osoba na celém širém světě. Jako vážně? Mě to ale vůbec nezajímá.

Víte, netvrdím, že mám lidi v nějaké zvláštní oblibě - čas od času si ale ráda popovídám, zjistím, co si kdo myslí o knihách, seriálech… Je mi ale srdečně ukradené, že se pro tento svůj názor cítí ona osoba naprosto výjimečně a že má strach někomu se svěřit, aby kvůli tomu nebyla ta divná. Zní to navíc docela dost hloupě, když ten člověk cpe svoje názory všem, kteří jsou ochotní ho chvíli poslouchat.

Zkrátka a dobře si myslím, že všichni jdeme s nějakým tím davem. I kdyby to měl být dav těch, kteří si myslí, že s davem nejdou. Nevidím prostě nic špatného na tom, mít s kým sdílet svoje názory a zájmy, naopak, jsem za takové lidi ráda a užívám si jejich společnost. Jen by mě zajímalo, čí společnost si užívají tyhle sněhové vločky.

Jaký na to máte názor vy? Budu se těšit na vaše příspěvky.




Život, vesmír a vůbec - Douglas Adams

15. července 2015 v 22:00 | Péťa |  Knížky
Třetí část pětidílné trilogie. Po mnoha letech se opět setkáváme s Arthurem Dentem a zanedlouho potom i s ostatními postavami, které jsme opustili v situacích tak či onak nezáviděníhodných. Zákony života, vesmíru a vůbec je surově postrkují Galaxií, tentokrát pro nic menšího, než je záchrana samotného vesmíru. Ano, je znovu čas sbalit ručník, porozhlédnout se po bezpečné skrýši, kam by člověk mohl odložit pud sebezáchovy, a vyrazit.

Po tisíciletích ožívá nebezpečí, že poměrně mírumilovný národ se záviděníhodným citem pro melodii podlehne svému děsu z jiných vesmírných ras a na druhý pokus se s nimi vypořádá jednou provždy. V situacích, kdy i zdánlivě nekonečné večírky končí soumrakem bohů, se zdá, že naši hrdinové měli sotva kdy podstatnější důvody opakovaně si připomínat ono nevyčerpatelně povzbudivé Nepropadejte panice!


Na téma: Nikdy

13. července 2015 v 11:39 | Péťa |  Moje kecy
Během zkouškového období jsem při učení přemýšlela nad tím, co všechno bych dělala raději. Pochopitelně jsem si představovala, jak cestuji po celém světě, jak fotím nádherné fotky starověkých památek a zvířat (tyto v mých představách vzápětí vychází otištěné v National Geographic), jak se líbám s přítelem při západu slunce v opuštěném městě Machu Picchu, jak sbírám olivy ve slunné Itálii…

Zkouškové je zamnou a v National Geographic mi zatím neotiskly ani jedinou fotku. Olivy vlastně ani nejím a celkově mám pocit, že nic z toho, co jsme si vysnila, nejspíš nikdy dělat nebudu. I když kdo ví. Naopak jsem ale dospěla k názoru, že jsem už ve svém životě viděla spoustu krásných a obdivuhodných věcí a není proto důvod čehokoliv litovat.

Nikdy jsem sice neviděla tři velké pyramidy v Gíze, měla jsem ale tu čest dvakrát navštívit nádhernou výstavu Tutanchamon - jeho hrob a poklady. Nikdy jsem nenavštívila Pergamonské muzeum a nespatřila jsem Ištařinu bránu, viděla jsem ale Pravčickou bránu a muzeí jsem procestovala tolik, že bych to ani nespočítala. Nikdy jsem neviděla Picassovi Avignonské slečny, ale v Národní galerii jsem měla tu čest spatřit Muchovu Slovanskou epopej, což byl prostě nezapomenutelný zážitek. A přestože jsem nikdy nebyla v Toweru, byla jsem na Točníku, Karlštejně, Švihově a na tuctu dalších hradů.

Nikdy jsem se nenaučila dokonale anglicky, ale myslím, že umím překrásně používat češtinu (což je velmi skromné). Nikdy jsem nepochopila integrály, ale chápu princip impresionismu, surrealismu a pop artu. Nikdy se nejspíš nenaučím hrát na housle, dvakrát jsem ale na vlastní uši slyšela Lindsey Stirling.

Ano, narodila jsem se jako mudla ve světě, ze kterého se nedá utéct skrze žádnou skříň. Kouzelný svět není schovaný za zdí, nemůžu si z knihy vyčíst vílu, o hraničáře taky prostě nezakopnu. Na druhou stranu tady ale nejsou hrůzné prsteny moci, zlí čarodějové, nebezpeční draci ani trolové.

Možná se zdá, že kolem nás je toho pramálo hezkého, věřím však, že tomu tak není. Krása je schovaná v každé maličkost, stačí ji jen chtít vidět. A když si uvědomíte, kolik jste toho už zažili a viděli, hned pookřejete.

A kdoví, co ještě přijde.

Silmarillion - J. R. R. Tolkien

8. července 2015 v 22:05 | Péťa |  Knížky
Tolkienův Silmarillion popisuje První věk světa - jeho samozřejmou součástí je tedy vyprávění o vzniku Středozemě, o její mytologii, nejstarší historii a v neposlední řadě také o národech, jež ji obývaly v dobách předcházejících ději trilogie Pán prstenů. Název knihy je odvozen od jména tří vzácných klenotů, silmarilů, které zhotovil nejnadanější z elfů Fëanor.

Quenta Silmarillion (Historie silmarilů), ústřední část knihy odehrávající v Prvním věku, je doplněna Ainulindalë (Hudbou Ainur), úvodním mýtem pojednávajícím o Stvoření světa v Hlubinách času, a Valaquentou (Zprávou o Valar), což je vyprávění o božských mocnostech Valar a Mainar a jejich temných protějšcích Sauronovi a Melkorovi. Součástí knihy jsou ještě další dva oddíly: AkallabéthI (Pád Númenoru) a Vyprávění o Prstenech moci a Třetím věku - zde se děj ostává až k událostem, jimiž vrcholí trilogie Pán prstenů.