Srpen 2015

Úplný idiot – Tommy Jaud

30. srpna 2015 v 21:36 | Péťa |  Knížky
Úplný idiot, aneb, ne všichni muži jsou idioti, někteří jsou úplní idioti.
Příběh devětadvacetiletého muže, který se již rok neúspěšně pokouší najít dívku a dělá práci, která jej nebaví. Tento na první dojem život plný neúspěchů autor vypráví lehkou, humornou formou plnou sžíravých, ironických a vtipných komentářů hrdiny vůči jeho okolí. Podaří se mu konečně najít dívku svých snů a získat práci, která by jej bavila?

Na téma: Na cestě

16. srpna 2015 v 23:12 | Péťa |  Moje kecy
Když jsme se s přítelem stěhovali, byli jsme tak nadšení z našeho nového sídla, že jsme přehlédli jeden velmi očividný nedostatek, který se s tímto pojil - totiž absenci asfaltu na silnici. Tento detail, který se z počátku zdál absolutně nicotný, nám však brzy začal velmi úspěšně ničit život.

Jakmile jsem otevřela okna, abychom si mohli užít vlahého letního vzdoušku, začali jsme se oba dusit prachem. Ten na silnici vířil soused, když se předváděl se svojí novou Fabií a hlasitě vysvětloval manželce, jak se tůruje. Shodli jsme se proto, že raději oželíme větrání a okno jsme zabouchli - jen abychom zjistili, že během oněch pěti sekund se na nábytku, záclonách, podlaze i na psovi objevila centimetrová vrstva prachu.

Přítel je duší umělec (avantgardní), napsal tedy do prachu několik sprostých nápisů a doplnil je o názorné obrázky. Když jsem jej zpražila nepříjemným pohledem, smazal své umělecké dílo rukou a odešel raději z mého dosahu. Já jsem si jen smířlivě povzdechla a šla si připravit hadr, abych mohla prach setřít. Zpravidla jsem k tomu však nedostala šanci, protože mezitím dorazila návštěva a začala prsty psát po nábytku slogany jako: "Utři si to", a "Hovno".

Není se tedy čemu divit, že jsme zajásali, když došlo k nám došlo, že by snad v ulici měli brzy vytvořit nový povrch. Celé hodiny jsme mluvili o tom, jaké to asi bude, až setřeme prach, vypereme záclony, vyklepeme psa a otevřeme dokořán okna. Napsala jsem o tom několik básniček a přítel, protože není natolik verbálně zdatný, plakal štěstím.

Potom, v pondělí v půl šesté ráno, dorazily první těžké stroje. Nekvitovala jsem s příliš velkým nadšením, když začaly za hlasitého rachotu rvát kusy hlíny a kamenů ze země - mlčela jsem však, protože jsem si myslela, že to bude trvat jen několik hodin. Dokonce ani přítel nic neříkal, přestože jej to muselo trápit mnohem víc - pracuje totiž v noci a dopoledne spí. Netrvalo to však několik hodin. Ani několik dní. Spíš několik více dní, respektive týdnů. Z pochopitelných důvodů jsme se oba začali modlit k bohům (každý den k jiným, aby to některého z nich nemrzelo). A měli jsme štěstí - naše prosby byly nakonec vyslyšeny, bagry odjely.

V pondělí ráno, v pět hodin a dvě minuty, dorazily jiné těžké stroje a ihned spustily hluk. Po vybagrované silnici cosi velkého, pro mě neidentifikovatelného, skákalo, hlasitě si prozpěvující muži po sobě házeli víka od kanálů a přítel začal spát u maminky. O tom, že bychom otevřeli okna do ulice, jsme už ani nemluvili. Přestali jsme roztahovat těžké večerní závěsy a jali jsme se předstírat, že žádná okna, vyjma těch dvou, která míří do zahrady, nemáme.

Následující pondělí, ve čtyři hodiny a třináct minut, dorazil do naší ulice obrovský válec a několik kamionů přivezlo štěrk. Když jsem se později toho dne vracela z procházky, vešla jsem omylem k sousedům. V ulici totiž zuřila prašná bouře, drobná a extrémně přilnavá zrníčka prachu se mi nalepila na brýle, obalila psa a podle všeho se usadila i na domě. Ten nyní zvenku to vypadá, jako bychom měli matně šedavou omítku (okna již nejdou vidět).

Když byla ulice dostatečně připravená (tj. poté co někdo ukradl válec), přišlo na řadu asfaltování. Stroj, který měl tuto činnost na starost, dorazil v sobotu, ve dvě hodiny ráno. Když jsme si stěžovali, bylo nám řečeno, že pokud nechceme zaasfaltovat dveře, máme být zticha. Po taktické poradě jsme se rozhodli, že raději poslechneme, ostatně, stačí, že jsme přišli o okna!

V tuto chvíli máme první vrstvu asfaltu položenou, ve vchodech je položená zámková dlažba a práce se přesunula do vedlejší ulice. Sousedka ovšem zjistila, že vše platí Evropská unie, proto bude pod každým domem umístěn ostrůvek trávy, nikoliv parkovací místo. Přítele to vyloženě nadchlo, protože nemáme vjezd na pozemek a on tedy nemá kde parkovat. I ostatní obyvatelé ulice září štěstím, většina rodin má totiž dvě auta. Nikdo neví, kde budou auta stát a ti, kteří si stěžovali na obecním úřadě, získali, namísto zastání, ujištění, že jejich děti se do zdejší školky tedy určitě nedostanou!

Co tedy dodat - dům je plný prachu, protože přímo pod okny máme ostrůvky trávy (tj. suchá hlína, která práší) a nemáme kde parkovat. Stále jsme však na tom lépe, než lidé z nejdelší ulice - podle všeho totiž Evropská unie stáhla dotaci, takže tamní lidé mají místo silnice obrovskou díru, nyní plnou prachu a vody (dělníci totiž překopli vodovodní potrubí).

Aktuálně s přítelem uvažujeme o tom, že bychom emigrovali do nějakého milého státu, kde se jen práší a nehrozí tam akutní zaasfaltování. A protože já jsem odbarvená blondýna a nemám skoro žádný pigment a přítel je zrzek, který špatně snáší sluníčko, přestěhujeme se nejspíš do Afriky nebo do Řecka!