Září 2015

Na téma: Maminka

26. září 2015 v 14:42 | Péťa |  Moje kecy
Maminky to se svými ratolestmi myslí vždy dobře, o tom žádná. Potíž však nastane ve chvíli, kdy malý člověk odroste svým prvním botičkám a začne si vytvářet vlastní názor na oblékání, stravování a obecně na život, jako celek.


Moje máma mi do života dala mnoho dobrého. Nosila mě nejen devět měsíců, ale celé moje dětství. Česala mi vlasy, četla mi pohádkové knihy a naučila mě zavazovat si tkaničky. Když mi táta dovolil dívat se Jurský park, držela mě pak za ruku, protože jsem téhož dne večer nemohla usnout. Byla to ona, kdo mě naučil mýt okna a skládat prádlo. Přesto je však moje máma žena, mající zásady a názory na svět, se kterými já nesouhlasím.

Přiznám se, že od doby své puberty jsem si s mámou moc nerozuměla. Ano, neměla to semnou snadné, doteď vidím, jak jí volali ze školy, že jsem byla sprostá na paní ředitelku (na moji obhajobu, neměla jsem tušení, že mě slyší). Na druhou stranu ale vidím rozdíl v tom, co jsem v té době mohla já a co mohl o několik let později mladší bratr. Snad to bylo proto, že já jsem holka, snad byl ten rozdíl jen v tom, že on je mladší. Nevím. Každopádně naše vztahy se rapidně zlepšily, když jsem se odstěhovala. Vídáme se často, ale ne tak často, abychom si mohli lézt na nervy. To je asi definice lásky a dobrých rodinným vztahů.

Život nás obě naučil odlišným zvykům, přinesl nám jiné možnosti a jiný pohled na svět. Myslím, že máma kupuje hnusnou rýži. Máma si myslí, že neumím správně vytírat. Přesto sním máminu rýži bez keců a máma u nás doma chodí v ponožkách, ačkoliv je podle jejích měřítek podlaha špinavá.

Můj vztah s mamkou je také jedním z důvodů, proč se stále necítím připravená na vlastní dítě. Nejsem si jistá, jestli jsem už dostatečně dospělá na to, abych do svého života dokázala přijmout malého člověka, kterému jednou nebude chutnat moje rýže. Dokážu sice člověka s odlišným názorem poslouchat a dívat se na něj bez předsudků, nevpustím ho však příliš hluboko do svého světa. Dítě ale v mém světě bude ještě předtím, než si začne nějaké názory vůbec utvářet. A já mám, prozatím, svoji rýži příliš ráda, než abych se jí dokázala vzdát kvůli někomu jinému.

Mamka bude mít v pondělí svátek a možná, že bude vzpomínat zase na svoji mámu, mojí babičku. Jaké byly rozdíly mezi nimi? Byla jsem moc malá, abych je dokázala vnímat jako dvě dospělé ženy, ale jsem si jistá, že se také neshodly ve všem. Přesto však spolu dokázaly žít v jednom domě a starat se o jednu o jednu domácnost a o nás děti. Naučilo mě to tomu, že život nikdy není snadný, ale vždy k němu musíme umět přistoupit jako k výzvě.

Tenhle článek jsem začala psát, zatímco jsem vymýšlela, co koupím mamince ke svátku. Znám ji jako člověka? Vím, co má doopravdy ráda? Dokážu jí udělat opravdovou radost? Bojím se, že jsem se na ni většinu života dívala jen jako na rodiče, na někoho, kdo se stará o to, jaká rýže bude k obědu. Až v posledních letech uvažuji nad tím, co by jí udělalo opravdu radost.


Rodiče jsou také lidé. Mají vlastní tužby a sny, kterých se možná vzdali jen proto, abychom si mohli my děti splnit ty své. Proto je nutné, abychom od života s nimi neutíkali, abychom jim naslouchali a vraceli jim všechnu lásku a péči, kterou nám v dětství věnovali.

Krkonoše (7 - 8. září 2015)

24. září 2015 v 18:53 | Péťa

Na začátku léta jsem si řekla, že výdělek z brigády věnuji na nějakou hezkou dovolenou. Nevydělala jsem si sice moc, ale řekla jsem si, že lepší nějaká dovolené, než žádná -našla jsem nám proto na Slevomatu třídenní pobyt s plnou penzí do jednoho krkonošského hotelu. Stačilo jen zabalit věci, udat psa u rodičů a hurá do hor!