Listopad 2015


Na téma: Rána do žaludku

11. listopadu 2015 v 22:51 | Péťa |  Moje kecy
V posledních letech jsem díky studiu filosofie získala pocit, že jsem nad mnoho věcí povznesená. Nemyslím to v takovém tom namyšleném slova smyslu, spíš se snažím vysvětlit, že dokážu svůj život uchopit docela odlišným způsobem. Způsobem, který mi zajišťuje vnitřní rovnováhu a klid. Peníze, vzhled, drby… nic z toho není směrodatným ukazatelem mého života, byť se s tím samo sebou stále setkávám.

Vím, že si vystačím s málem, držíce se krásného pravidla: "Měj málo a potřebuj ještě méně." Jsou však situace, kdy mě rozmrzí, jak se na finanční prostředky nahlíží. Většinou se mi to stává při pohledu na kulturní památku, jejíž hodnota je nevyčíslitelná. Napadá mě, jak moc je to hloupé, když mají některé věci nevyjádřitelnou nominální hodnotu, zatímco my s přítelem jsme kvůli domu zadlužení na spoustu let.

Jak to, že vůbec existuje chudoba, když jsou na světě věci nevyčíslitelné hodnoty. Není to náhodou oxymóron? Kdyby něco opravdu bylo nevyčíslitelné, pokrylo by to přece dluhy a závazky všech lidí na světě jen tím, že by se to pohybovalo z místa na místo.

Další velkou kapitolou, kterou mě filosofie naučila vnímat odlišně, je smrt.


V minulosti to byla běžná součást života všech lidí. Dnes už tomu tak není a já si myslím, že je to špatně. Všichni jednou odejdeme a je hloupé tvrdit opak.

Nesmírně se mi líbí, jak je smrt podána v díle profesora Tolkiena. V Silmarilionu píše, že smrt byla dána lidem jako dar, možnost odpočinku a odměna za život. S příchodem zla však byl pohled na ni pokřiven a smrtelní lidé začali mít z tohoto daru strach. Ztotožňuji se s touto myšlenkou daru zapomnění, nejsem totiž věřící. Tolkien ale na druhou předkládá možnost i pro věřícího člověka, jsou tu totiž elfové, kteří neumírají (až na výjimky), jen odchází do jiného světa.

Gandalf: Konec? Ne, tady cesta nekončí. Smrt je jen další cesta, kterou musíme podniknout všichni. Šedá dešťová záclona tohoto světa se rozestře a promění se v stříbřité sklo. A pak to uvidíš.
Pipin: Co, Gandalfe? Co uvidím?
Gandalf: Bílé břehy a za nimi daleký zelený kraj za rychlého rozbřesku.

Když zemřela teta (sestra mojí babičky), cítila jsem se silná. Vzpomínala jsem na ni a byla jsem ráda, za všechny hezké chvíle, které jsme spolu strávili. Jistě, chyběla mi, ale zároveň jsem chápala, že život jde dál i bez ní. Pak jsem si ale uvědomila zvláštní tlak svého okolí - oni potřebovali, abych plakala, protože ´pokud se vypláču, budu v pořádku´.

Tehdy jsem začala vyčítat sama sobě, že jsem zazdila své emoce, byť dnes vím, že tomu tak není. Sehrála jsem neuvěřitelnou scénu sama před sebou, řvala jsem a byla jsem lítostivá. A přitom to nebylo nutné, protože tetu jsem milovala.

S odstupem času jsem se s tou myšlenkou srovnala a získala jsem pocit, že mě smrt nerozhází, nedávno mi ale došlo, že ne vždy to tak je. Jedna moje velmi blízká osoba takříkajíc utekla hrobníkovi z lopaty, když vyvázla z ošklivé autonehody skoro bez škrábnutí.

Bylo to jako rána do žaludku, náhle jsem nevěděla, co dělat.

Teta byla stará a nemocná, podvědomě jsem se dokázala srovnat s tím, že teď je jí líp, nic už ji nebolí a my vzpomínáme na to, jaká to byla skvělá žena. Když jsem ale zjistila, že mladý člověk, sotva odrostlý ze školního trikotu, tady najednou málem nebyl, skoro jsem se z toho složila.

Život je zkrátka nepředvídatelný a mnohdy velmi krutý. Nepřipraví nás na něj žádná škola, měly bychom si proto vážit každého okamžiku a snažit se žít co nejlépe. Peníze budou vždy, my ale ne. Jednou odejdeme a zůstanou tu jen lidé, kteří si ponesou vzpomínku na nás ve svém srdci. Jsme to však my, kdo rozhoduje o tom, jestli na nás budou myslet s hořkosladkou radostí, s rozpaky anebo vůbec.