Únor 2016

Na téma: Cítit podporu

22. února 2016 v 20:54 | Péťa |  Moje kecy
Přihlásila jsem se na navazující studium - byl to pro mě velký krok a přiznám se, že jsem dost dlouho jsem váhala. Byla jsem si sice jistá, že chci studovat dál, nevěděla jsem ale, jaký obor zvolit. Vlastně si tím stále ještě nejsem jistá - přihlásila jsem se do Plzně na Evropská kulturní studia (obor, který navazuje na moje stávající vzdělání) a do Prahy na Mediální studia (něco, co je mému srdci, i zajímavé a perspektivní práci, mnohem bližší).

Měla jsem radost, že jsem si podala i druhou přihlášku do Prahy, přestože vím, jak těžké to bude, pokud se rozhodnu jít tam studovat. Mám svůj život v Plzni, s přítelem spolu bydlíme už dva roky (celkově už spolu budeme pět let) a pokud mohu soudit, jsme spokojení. Proto mě příliš nepřekvapilo, že nebyl z vyhlídky mého dvouletého studia v Praze příliš nadšen. Nahlas to vlastně neřekl, ale viděla jsem, že ho to mrzí.

A ukázalo se, že je to jen špička ledovce. V mém okolí totiž není skoro nikdo, kdo by mě v rozhodnutí o dalším studiu podpořil!

Jsem z toho zmatená a hlavně smutná. Po střední škole nikdo vůbec nepředpokládal, že bych na vysokou školu nešla. Ani jedinkrát jsem nezaznamenala překvapení nad mých rozhodnutím, byla to automatická věc. Teď je to ale přesně naopak, všichni se diví a ujišťují. Pár lidí se dokonce zdá být překvapených tím, že zatím žádný titul nemám.

Svým způsobem vím, o co tady jde. Všichni očekávají, že si dodělám Bc., dva měsíce budu hnít na úřadu práce, posléze půjdu dělat do továrny k pásu, za dalších pár měsíců se zasnoubím, potom vdám a pak budu mít děti. Je to až děsivě očividné a bohužel musím přiznat, že se to na mě valí ze všech stran - přítel, jeho rodiče a babička, moji rodiče, dokonce i některé moje kamarádky a velká spousta mých známých.

Co to s nimi sakra je?

Je čerstvě dvaadvacet a už od střední školy vím, že děti nechci dřív, než v pětadvaceti. Kdyby se to stalo a já neplánovaně otěhotněla, nelitovala bych toho, mám stabilní a spokojený vztah i zázemí, ale pokud se mohu rozhodnout, a to mohu, hodlám ještě počkat. Jsem zdravá a přítel taky, tak proč spěchat?

Nejhorší mi přijde, jak se mě všichni snaží nenápadně postrkovat. Moje vlastní máma, která vždy říkala, že mám čas a ať myslím na školu, nyní prohlásila, jaké budou na půdě krásné dětské pokojíky. Přítelova máma hned přizvukovala. Ta mi dokonce přála k narozeninám se slovy: "Přeji ti, abys školu co nejrychleji dodělala a měla brzy děti." Mám z toho tik v oku.

Úplně nejtěžší pro mě ale je, že i přítel už by chtěl mimino. Je starší než já, ale jen o tři roky, nikdy jsem si proto nemyslela, že budu muset tohle dilema řešit. Chlapi přece dospívají pomaleji, do tohohle bodu jsme měli dospět ve stejnou dobu, ne?

Víte, je to hodně osobní věc, ze které je mi smutno. Doufám, že jsem tímhle článkem nikomu neublížila, ale přiznám se, že toužím, aby mi někdo napsal, že je správné jít si za svými sny. Nejsem přece žádná kariéristka, prostě jen chci studovat, když mám tu možnost. Nebo jsem opravdu tak sobecká?

Kosti jsou věčné - Kathy Reichs

10. února 2016 v 21:24 | Péťa |  Knížky

Do montrealské nemocnice přichází Amy Robertsová a stěžuje si na silné krvácení. Lékaři sice zjistí, že nedávno porodila, ale než mohou zasáhnout, Robertsová zmizí. Na adrese, kterou v nemocnici nahlásila, policie objeví zkrvavené ručníky. V obavě z nejhoršího povolává na pomoc Temperance Brennanovou.

Ve zchátralém bytě Tempe nachází rozkládající se tělíčka tří novorozených dětí. Majitel tvrdí, že byt pronajal Almě Rogersové. Vzápětí se objeví muž, který hledá Alvu Rodriguezovou. Jsou Amy Robertsová, Alma Rogersová a Alva Rodriguezová jedna a tatáž osoba? Zabila své vlastní děti? A kam zmizela?

Případ dostává na starost detektiv Andrew Ryan, pro něhož má Tempe stále velkou slabost. Při vyšetřování spolupracuje se seržantem Olliem Hastym z Královské kanadské jízdní policie. I on patří do Tempiny minulosti, i když na tuhle epizodu by sama nejraději zapomněla. Nesourodá trojice se vydává po stopě zmizelé ženy nejprve do Edmontonu a pak do odlehlého městečka Yellowknife, které je centrem těžby diamantů v Severozápadních teritoriích. Skutečnosti, které zde odhalí, jsou však mnohem zlověstnější, než sami čekali.
(oficiální anotace)

Projekt 12 měsíců - Leden 2016

6. února 2016 v 13:40 | Péťa |  Projekt 12 měsíců

Leden 2016

Než jsem se nedála, je další měsíc pryč - ráda bych řekla, že to pro mě byl veskrze produktivní a úspěšný měsíc, ale jak už to tak bývá, pravda je někde trochu jinde. Na vině (?) je jednoznačně škola, protože zkouškové období pátého semestru bylo prostě horrorové! I tak jsme si ale některé lednové dny moc užila a doufám, že teď už bude jenom lépe.