Květen 2016

Rudá jako rubín: Láska nezná čas - Kerstin Gier

29. května 2016 v 16:19 | Péťa |  Knížky

Žít v rodině, která je samé tajemství, není pro šestnáctiletou Gwendolyn zrovna snadné. Jednoho dne se s ní zatočí svět a ona se rázem ocitne ve známé ulici, jenže téměř sto let před svým narozením. Tím se spouští nejen kolotoč otázek, ale i nových dobrodružství. Zbývá jí ale ještě pochopit, jaké nebezpečí člověku hrozí, když se zamiluje napříč časem.

A musí se srovnat s tím, že největším rodinným tajemstvím je ona sama.


Na téma: O nezapomenutelnosti mateřského jazyka

23. května 2016 v 20:09 | Péťa |  Moje kecy
Dnešní doba je otevřená mnoha možnostem, můžeme cestovat a poznávat nejen nová místa, ale i zajímavé lidi ze všech koutů světa. Nejspíš i proto se říká, že kdo neovládá alespoň jeden cizí jazyk, jako by vůbec nebyl. Kolem jazyků přitom existuje hrozně moc podivným desinformací, které mě někdy rozesmějí, někdy rozesmutní a většinou prostě jen zarazí.

Co mám na mysli?

Jedna z největších fám se týká toho, že mateřský jazyk se prostě nezapomíná a ovládat by ho proto měl každý (zejména modelky), bez ohledu na to, jak dlouho žije v cizině. Už dávno jsem se vzdala toho, že bych tenhle jev někdy dokázala vysvětlit mamče nebo tchyni. Jak to tedy je?

Na světě existují lidé s přirozeným nadáním na jazyky, dokážou si jich osvojit velké množství a ve všech excelují (krásným příkladem je prof. Tolkien). Vůbec však nepochybuji o tom, že je mnohem víc takových, kterým se jazyky učí obtížně. Mezi ně mohou patřit i ony modelky, které se kvůli své češtině často ocitají na pranýři médií. Jako by nikdo neviděl, že žijí v prostředí, kde o češtinu ani nezakopnou! Dnes a denně jsou vystavené jazyku, který si postupně osvojují, a protože v cizině nejen pracují, ale i žijí, lehce se stane, že také jejich partner a dokonce i děti, používají jazyk, který pro ně byl zpočátku cizí. Někdy během tohoto procesu iniciace do nové společnosti prostě přepne i jejich myšlení - začnou uvažovat anglicky. Jako poslední se prý vzdávají sny, jakmile jsou však i ony v cizím jazyce, je zcela jasné, že už není nasnadě tvrdit, že je tento jazyk cizí. A to, co do té doby prožívali a angličtinou, se jim nyní děje s češtinou. Musí si překládat slova, hledat správné tvary a přemýšlet nad stavbou vět.

V mnohem menší míře to přitom jde sledovat i v jiných oblastech. Znám třeba lidi, kteří bez nejmenších problémů přeloží článek z češtiny do angličtiny, opačně jim to však trvá mnohem déle. Je to přitom logické, protože jejich myšlení se už adaptovalo na onen cizí jazyk a čeština tak dostává na frak. Můžete to vidět třeba, i pokud sledujete nějaký seriál, který ještě nemá profesionální titulky či dabing. Často můžete narazit na to, že se takové titulky zdají hrozné - slovosled není přirozený, chybí čárky, nejsou vyskloňovaná vlastní jména…

Jak to tedy s tím mateřským jazykem je?

Nejsem jazykovědec, osobně si však myslím, že nikdy nemá právo soudit, jak ostatní mluví, pokud se sám neocitl ve stejné či podobné situaci a nezná možnosti daného člověka. Nejhorší mi přijde, když někdo, kdo neumí jiný jazyk, než češtinu (a ani v té se nedokáže souvisle vyjádřit), začne pomlouvat třeba Karolínu Kurkovou, která žije v USA od svých sedmnácti. Někdy mám prostě pocit, že lidé nepřemýšlí - ne, že by to nedokázali, oni prostě nechtějí. Raději budou věřit každému slovu, které uvidí v Blesku! Ale to už jsem se trochu rozvášnila a odbočila od tématu.

Co si o téhle problematice myslíte vy? Napište mi do komentářů, klidně, i pokud se mnou nesouhlasíte.

A já se jdu zase učit ke státnicím,

Z story - 2. kapitola

13. května 2016 v 20:59 | Péťa
Po několika dnech jsem se znovu vrátila pro svůj zápisník. Cítila jsem se zvláštně, když jsem ho otevírala a měla jsem chuť přečíst si svůj předchozí záznam. Nakonec jsem to však neudělala a teď jsem za to ráda - nic hezkého jsem tam přece nepsala. Obávám se, že ani dnešní příspěvek nebude nijak zvlášť veselý, poslední dny totiž byly příšerné. Doslova posunuly hranice mého vnímání, myslela jsem si totiž, že už nemůžu zažít nic horšího, než to, co se mě přivedlo sem. No, očividně jsem se mýlila.

Projekt 12 měsíců - Duben 2016

10. května 2016 v 21:56 | Péťa |  Projekt 12 měsíců

DUBEN 2016


Na fotografii je oblečený strom v plzeňských Smetanových sadech, nedaleko od Studijní a vědecké knihovny (kousek od konzervatoře). V pozadí je socha Josefa Františka Smetany (myslím) a divadlo J. K. Tyla.


Moje nová svoboda - Zohre Esmaeli

4. května 2016 v 12:28 | Péťa |  Knížky

Zohre je třináct let, když její rodina prchá z Afghánistánu před hrůzovládou Tálibánu. Po strastiplné cestě se konečně dostanou do Německa, ale ani tady není dívka svobodná. Rodiče jí zakazují veškeré vymoženosti západního světa: internet, vycházky, plavání i jízdu na kole. Když je jí sedmnáct, prchá znovu, tentokrát před hrozbami vlastních bratrů. Dnes je Zohre Esmaeli jedinou afghánskou topmodelkou na světě, pracuje v Paříži, New Yorku, Miláně a Berlíně.

V jejím životě se slučují ty největší protiklady: láska ke svobodě a respekt k tradicím.

(oficiální anotace)