Projekt 12 měsíců – rok 2016

19. ledna 2017 v 14:41 | Péťa |  Projekt 12 měsíců

Tento projekt je nedílnou součástí mého života už několik let. Začala jsem v lednu roku 2014, kdy jsem si uvědomila, že v té době moderní Projekt 365 dní opravdu není nic pro mě. Nebavilo mě vytvářet fotky každý den a tak jsem záhy začala podvádět. Nakonec jsem to úplně vzdala a vytvořila svoji vlastní verzi. Tak vznikl Projekt 12 měsíců. Vnímám ho jako svůj on-line deník a sleduji, že i vás tyto články baví. S chutí v nich proto pokračuji.

Dnes poprvé jsem se rozhodla vytvořit takové malé ohlédnutí, rekapitulaci. Rok 2016 už je uzavřenou kapitolou, proč si ale nepřipomenout, co jsem dokázala? Předem varuji, že dnes to bude na trochu déle, tak si udělejte čaj nebo kávu a jdeme na to!

Leden

Pro ty z vás, kteří mě sledují už delší dobu, nebude asi žádným překvapením, že jsem byla kvůli svému studiu v podivném rozpoložení. Střídavě jsem byla ubrečená, uzoufaná, znechucená a nadšená, čistě podle toho, jak se mi dařilo u zkoušek. Blížil se navíc termín odevzdání mé bakalářské práce a já z ní stále ještě neměla ani čárku. Zkrátka a dobře, lednová klasika.

Jediným větším ozvláštněním jinak stereotypních dnů byl lyžařský výlet. Každoročně v lednu nebo v únoru vyrážíme na Klínovec, abychom si užili sněhu a zimních sportů. Zrovna teď plánujeme další kolo, tak doufám, že si to užijeme stejně, jako v roce minulém.

V lednu jsem se také zamyslela nad svých blogem. Zvážila jsem, jestli ještě vůbec chci zůstávat na Blog.cz. Jak je asi patrné, nikam jsem neodešla. Naopak, rozhodla jsem se rozšířit řady blogů v Autorském klubu. Zatím mi to přineslo jen dobré věci, proto věřím, že šlo o správné rozhodnutí.

Únor

Na Valentýna jsem oslavila své dvaadvacáté narozeniny, kromě knih jsem však dostala také první ze série záchvatů, které jsem později nazvala "nemluvte-na-mě-nic-nestíhám". Tím odstartovalo všechno to šílenství okolo vytváření mého, prozatím jediného tištěného díla, tedy mé bakalářské práce.

Bohužel se mi po 7 společných letech rozpadl vztah s mým notebookem. Na vině jsem byla já sama, protože jsem ho zničila. Vytekl mi displej, a protože oprava by vyšla směšně draho, rozhodla jsem se raději zainventovat do nového kreativního kamaráda. Utratila jsem za něj všechny své našetřené peníze, které byly původně určené na autoškolu nebo na jazykovou školu (nikdy jsem nebyla úplně rozhodnutá, na co si vlastně šetřím). Můj nový Acer ale slouží skvěle a já si na něj nemůžu ani v nejmenším stěžovat. Je to výborný parťák!

Březen

Na posledních chvíli jsem stihla dopsat a vytisknout svoji bakalářskou práci. Dokonce jsem ji i zdárně odevzdala a několik následujících týdnů jsem měla pocit, že opět mohu volně dýchat. A spát. A číst. Než přišlo další zkouškové, státnice… o tom ale až později.

Březen je vždy výroční měsíc. Jednak slaví můj blog, v roce 2016 mu bylo už osm neuvěřitelných let, hlavně však máme výročí s přítelem. Stále ještě nemůžu uvěřit tomu, že jsem měla takové štěstí a získala tak skvělého muže! Někdy přemýšlím, jak jsem to vlastně dokázala, že jsem ho tak zblbla, aby si domů přivedl zrovna mě. Letos v březnu už spolu budeme 6 let!

Duben

S definitivní platností jsem uzavřela kapitolu s názvem "Zkoušky na bakalářském studijním programu." Víte, měla jsem tehdy fakt radost a v nějakém momentu u mě došlo k osvícení. Měla jsem pocit, že mě škola hrozně obohatila a byla jsem opravdu ráda, že jsem ji studovala. Každopádně v té době jsem se ještě nezačala učit ke státnicím, což mě omlouvá.

V dubnu jsem se také naučila jezdit na ledních bruslích. Zrovna teď to hodně využiju, i když je pravda, že jezdění na rybníku je o hodně jiné, než jezdění na zimním stadionu. Znervózňuje mě zejména to křupání. Vím, že je normální, ale stejně. Kdo by se neleknul!

Květen

Zpětně vůbec nechápu, jak jsem dokázala tenhle měsíc přežít. I přítel o něm vypráví se zvláštní nechutí v hlase a s leskem v očích. Ještě dnes občas objevíme divné věci, které jsem udělala během učení se na státní závěrečnou zkoušku. Myslíte, že to nemohlo být tak zlé?

Podepsala jsem si matraci a postel; "potetovala" si úplně celou ruku lihovým fixem a tento rukáv jsem potom vybarvila zvýrazňovači; vytvořila jsem fanfiction na SG-A, která má 192 stránek ve Wordu (tím pádem je xkrát delší, než moje bakalářská práce); schovávala jsem se pod stolem, protože tam po mě nikdy nikdo nic nechtěl; odmítala jsem vylézt zpod stolu, dokud kolem mě přítel nepostaví bunkr z peřin; psala jsem sprosté vzkazy do filosofických knih vypůjčených z knihovny; vytvořila jsem databázi lidí, které nemám ráda a opatřila ji i štítky; navázala jsem hluboký vztah s nerovností na zdi; napsala recenzi na tři různé druhy propisek a hodnotila je podle toho, jestli mi působí otlačeniny na prstech… víte, mohla bych pokračovat ještě dlouho. Shrňme to prostě tak, že květen nebyl zrovna měsícem klidu.

Nakonec jsem to však zvládla a nějakým zázrakem se mi podařilo odstátnicovat na 1. pokus! S vyznamenáním to rozhodně nebylo, ale kupodivu to celé proběhlo poměrně v klidu. Vlastně myslím, že jsem to celkově docela ustála, hlavně když si vzpomenu na jednu z mých kolegyň z dálkového studia. Přišla ke zkoušce a to, že se divně klepe, okomentovala slovy: "Měla jsem dva prášky na nervy a zapila jsem je čtyřmi energy drinky. Je mi skvěle."

V květnu jsem ale zažila i jednu skvělou akci, na kterou moc ráda vzpomínám. Knižní veletrh na pražském výstavišti, který byl v loňském roce zasvěcen severské literatuře. Odnesla jsem si z toho dne hodně hezkých vzpomínek a už teď vím, že ani letos si tenhle knižní výlet do Prahy neodpustím.

Červen

Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodla, že si zaplatím slavnostní promoce na zámku Kozel. Zpětně jsem z toho ale byla hrozně moc zklamaná, protože jsem tak nějak čekala, že mě třeba potom rodiče pozvou na oběd, nebo alespoň pojedeme na kafe. Oni ale asi moc nevěděli, jak tuhle no-ó-bl akci uchopit, úplně jsem viděla, jak jsou z toho nesví. Dostala jsem od nich ale moc krásnou kytičku. Moje nejlepší kamarádka bohužel nemohla přijít, protože byla v práci (stejně jako velká část rodiny) a kromě přítele a mých milovaných kamarádek ze střední jsem tam vlastně nikoho neměla. A ty šaty mi neslušely. Fakt ne.

Absolvovala jsem také přijímací zkoušky na navazující studium v Plzni. Vzali mě. Bylo to docela snadné, mám dokonce podezření, že minimální počet bodů určili podle člověka, kterému se test povedl nejméně. Chápejte - aby mohli přijmout všechny. Každopádně trochu nervy to pochopitelně byly.

Červenec

Tenhle měsíc se nesl ve znamení volného času. Sice jsem začala mnohem víc fotit a psát, abych si také něco přivydělala, ale jinak jsem se docela flákala a utrácela za blbůstky. Hodně jsem se věnovala i blogu, a snad i díky tomu byl vybraný jako blog pro pátek 29. července a celý týden byl propagovaný na přihlašovací stránce Blog.cz.

S přítelem jsme vyrazili na náš historicky první čundr. Venku jsme sice spali jen dva dny, bylo to ale tím, že celou dobu pršelo, což nás, jak asi jistě chápete, nijak zvlášť nemotivovalo. I tak jsem si ale pěší túru po skalních městech hrozně moc užila a už se těším, kam vyrazíme letos.

Srpen

Absolvovala jsem svůj první opravdový pohovor. Protože se živím víceméně jako copywriter, prokazuji svoje schopnosti běžně jen on-line, většinou buďto pomocí referencí, nebo sepsáním zkušebního textu. Tentokrát jsem natvrdo nakráčela do jámy lvové a snažila se ze sebe vymáčknout to nejlepší. Moc se mi to nepovedlo. Zejména moje angličtina jim musela být opravdu k smíchu (nebo k pláči). Ale říkám si, že zkušenost to byla tak jako tak, a alespoň už teď vím, jak takový pohovor vlastně probíhá.

17. srpna jsem oslavila svátek. A to i navzdory tomu, že oslavy moc nemusím. Moji drazí mě ale jako vždy udolali, protože se rozhodli dát mi knihy. A kdo by odmítl knihy? Já tedy rozhodně ne! Jaké dárky máte nejraději vy?

Září

Trochu smutný a maličko depresivní měsíc, v jehož průběhu se událo jen pramálo dobrého. V první řadě jsem zase nastoupila do školy. A všechno to na mě dolehlo tak ošklivým způsobem, že se zpětně docela divím tomu, že jsem se studiem nadobro nepraštila.

Naše ušatá princezna Mercy porodila mrtvé štěňátko. Zrovna teď někdy bychom jí měli připouštět znovu. Doktorka nám to doporučila, prý aby se jí stáhla děloha (za normálního stavu se stáhne díky impulzům svalů, které se zatínají, když štěně saje mléko). Mě se do toho ale moc nechce. Její porod byl noční můra a já si vůbec nedokážu představit, jak bych to zvládla, kdyby nebyl přítel doma.

Říjen

Po dlouhé době jsem se viděla se svojí nejlepší kamarádkou. Představila mi svého nového přítele a společně jsme si pak udělali takový pracovně-kulturní výlet do Obecního domu v Praze. Pracovní říkám proto, že jsem je tam společně fotila. Kulturní pak proto, že jsme si užili i prohlídku celé budovy. Bylo to opravdu moc fajn.

Jinak co se blogu týče, dočkala jsem se nominace do Blogerky roku. Pochopitelně z toho vůbec nic nebylo, ale i tak mi to do jisté míry udělalo radost. A já sama jsem díky této anketě našla dva nové skvělé blogy, na které do té doby nedám dopustit.

Listopad

Ráda vzpomínám na čokoládový festival, na který jsme si vyrazili i s přítelem. Ochutnala jsem pár opravdu hodně dobrých věcí, koupila jsem si čokoládu od pana Wonky (kniha Karlík a továrna na čokoládu už na mě nedočkavě čeká na nočním stolku) a bohužel jsme si řekli, že ochutnáme i čokoládové pivo. Fuj. Nebyl to dobrý nápad.

Co naopak dobrý nápad byl, byla návštěva skvělé vinárny v centru Plzně, která se jmenuje Nevinný bar. Ochutnala jsem tam hned několik úžasně dobrých vín a také úplně luxusní sýry. Mňam. Opravdu si nevzpomínám, kdy naposledy (nebo jestli vůbec někdy), se mi sýr rozplynul na jazyku v jednu úžasnou krémovou pochoutku! Pokud máte možnost, určitě do baru zajděte.

Prosinec

Sváteční měsíc jsem si opravdu užila, protože jsem prostě vypnula a přestala po dlouhé době řešit školu. Když si tak po sobě čtu tohle roční shrnutí, tak si říkám, že bych nejspíš měla najít nějaký kompromis mezi školou a životem, protože se pohybuji z extrému do extrému. Ale nemá to tak každý student?

Rozhodně nejpodařenější akcí byl výlet za našimi kamarády do Německa! Mám odtamtud celou řadu moc hezkých fotek a svým způsobem se mi tím splnil sen. Moc jsem se chtěla podívat někam do zahraničí, prozkoumat hezké památky a vidět další gotickou katedrálu. To vše se podařilo, navíc ještě v té nejmilejší společnosti.

Hezké byly i Vánoce a také Silvestr. Slavili jsme společně s rodinou a s přáteli, já jsem si užívala další nálože knih a bohužel i dobrůtek. Sice jsem se zařekla, že se nebudu přejídat, což jsem i splnila, stejně jsem to s tím cukrovím ale trochu přehnala. Máte o svátcích taky problémy říct jídlu ne?


Jaké byly nejvýznamější milníky vašeho roku 2016? Byly pozitivní, nebo negativní? Líbí se vám Projekt 12 měsíců?

Těším se na vaše komentáře,

Foto: Pixabay (1x), moje vlastní snímky (12x).
 


Komentáře

1 K. | E-mail | Web | 19. ledna 2017 v 18:16 | Reagovat

Můj obyčejný slušný dotaz byl smazán?!

No dobře, dělej jak myslíš. Když opomenu, že pravděpodobně zbytečně produkuješ psy, tak abys tu za 2 měsíce nebrečela, že fena porod nepřežila.

A já se jdu dál věnovat zachraňování podobných výtvorů lidské sobeckosti, které už nemáme kam umisťovat, protože je přehafánováno...

2 Péťa | Web | 19. ledna 2017 v 18:56 | Reagovat

[1]: Ahoj, nezlob se, ale já jsem nic nemazala. Tohle je první komentář, co mi od tebe přišel. Možná se stala nějaká chyba v připojení nebo tak.

Jinak psy rozhodně neprodukuju, nebo jak jsi to napsala. Fenku jsme se rozhodli připustit proto, že nám hodně lidí říká, že kdyby měla štěňata, tak by je chtěli. Máme x kontaktů a věřím, že by nebyl problém malé psíčky udat. Máme totiž trpasličího pudla, který nelíná a je tak vhodný třeba i pro děti s alergií apod. Navíc je to malé plemeno, které může být i v bytě, tak asi i proto o něj hodně lidí stojí. Ale tvůj názor ti pochopitelně neberu, v útulcích je hodně pejsků, kteří si zaslouží dobré páníčky a domov. Sama bych si ráda ještě nějakého psíka vzala, ale přítel už další zvíře nechce.
Nevím, co jsi psala v původním komentáři, nicméně postupujeme podle doporučení doktorky, která snad nejlépe ví, co dělá. Štěně se narodilo mrtvé, protože bylo jen jedno a bylo hodně velké. Zemřelo při porodu. Podle doktorky je možné, že je to kvůli tomu, že jsme ji připouštěli s psíkem, který je trochu starší (je mu 8 let). Byl ale s PP a s jeho majitelem se známe, všechno vypadalo v pořádku.
Závěrem bych snad jen dodala, že je mi líto, že si myslíš kdovíco hrozného, ale je to tvůj názor, který ti rozhodně nebudu brát. Sama si myslím, že jakákoliv úzce vyhraněná cesta plná odmítání je také špatná, ale určitě bych se na tebe kvůli tomu neosočovala. Tak měj hezký den ty, i tvoji spíci.

3 K. | E-mail | Web | 19. ledna 2017 v 19:24 | Reagovat

[2]: Aha, to je zvláštní, dokonce přes ten komentář někdo přišel ke mně na blog...

Jen jsem se ptala proč ji raději nevykastrujete. Někteří veterináři bohužel žijí ještě v pravěku, kdy každá fena má mít štěňata (blbost, od problémů s dělohou apod. je to stejně neochrání - nám fena umřela na rakovinu dělohy a štěňata měla a nebyla zdaleka jediná...)

Jak říkám, je to tvoje rozhodnutí, ale možná by bylo lepší těm lidem pomoci najít nějakého opuštěného psíka z útulku, určitě i (štěňat) pudlíků tam bude dost... Já dělám pro jiné rasy a ta situace je vážně příšerná, proto mi každá produkce štěňat, pokud to není jooo přínos do chovu (což tohle není) přijde zbytečná a není mi to lhostejné. Umístíme dva psy a mezitím se nám do fronty zařadí dalších deset...

Navíc bych se fakt bála když byl první porod s komplikacemi, že ten druhej může dopadnout ještě hůř (sama píšeš, že se ti do toho moc nechce). Nejsem veterinářka, ani tomu nějak extra nerozumím, ber to spíš jako názor člověka, co se denně ty psy snaží zachraňovat... (a věř mi, že bych raději dělala jiný věci ve svém volném čase, ale dokud budou lidi co množí, holt se o ty chudáky někdo postarat musí...)

4 Péťa | Web | 19. ledna 2017 v 19:33 | Reagovat

[3]: Děkuju za názor. Osobně se mi opravdu nechce ji znovu připouštět. Přirozeně o ni mám strach.

Jinak s tím komentářem je to vážně zvláštní, protože uvnitř v editaci blogu vidím, že jsi mi sem psala ty + ještě někdo s jinou přezdívkou, ale nejde na ty komentáře ani kliknout. Třeba je to vážně nějaká chyba v systému.

5 K. | E-mail | Web | 19. ledna 2017 v 20:03 | Reagovat

[4]: Tak možná to zas zlobí. Kdysi takhle blog zlobil a komentáře se pak objevily. Tak se omlouvám že jsem hned vylítla.

6 Van | Web | 22. ledna 2017 v 16:07 | Reagovat

To byl pestrý rok, s výškami i nížkami :-D.  Myslím že sis toho užila dost a jsem ráda, že ti některé věci vyšly, hlavně ty důležité, co se týká třeba školy. K těm šatičkám plesovým, o kterých jsi psala, že ti moc nesedly - velký podíl na tom dělala i barva. Jsi očividně jarní typ, takže tam bych doporučila fakt spíš barvy jemnější, pastelové a s teplým tónováním. Broskvová, meruňka, béžová v několika odstínech, taky fialková, ale i červená, jemně žlutá a bílá, krémové odstíny. Černou jen minimálně, šedou raději vyhoď ze šatníku. Tohle platí hlavně pro halenky a trička, co se kalhot týká, tam není problém v barvě.
K pejskovi, to musel být nehezký zážitek, já takhle odrodila naší kočce koťata, z ní polovina pomřela, ale to bylo nakonec dobře, protože bychom je neudali. Kočky, ještě k tomu venkovní, bez rasy, je téměř nemožné umístit někam do domácnosti, protože na dědinách je koček prostě hodně. Činda měla koťata ještě jednou a pak jsme ji dali vykastrovat, kastrace však nebyla nejlepší, měla později často problémy s ledvinami a nakonec se jednou nevrátila domů. Týhle kočky je mi líto, protože byla taková přítulná, chudinka. Jenže to je život, takhle se mi ztratilo postupně dalších sedm koček, prostě nepřišly. Všechny jsem je obrečela a jsem ráda, že zatím mám ty moje dvě potvůrky.
S pejskem uvidíš. Přeji hodně štěstí.

7 Ježurka | Web | 26. ledna 2017 v 15:17 | Reagovat

Vidíš, Petinko, měla jsi namixováno v tom loňském roce všechno možné, ale myslím, že převážilo to dobré, ne? Pokud bych já měla hodnotit ten loňský rok - určitě tušíš, protože víš co bylo, tak jen krátce - tedy nic moc, ale díky Bohu, že to nebylo horší. :-)

8 Gabriela | E-mail | Web | 3. února 2017 v 21:40 | Reagovat

Já mám problémy říkat jídlu NE, kterýkoliv den v roce. I když Vánoce, to jsou zabijáci. Už to vidím až tenhle rok strávíme doma.  Beztak prasknu:D

Jinak se ti nedivím že máš o Mercy strach.  Ta naše porodila  taky mrtvá štěňátka a jen jedno se podařilo zachránit, ale díky tomu, že měla laktační psychózu, tak se od něj odmítala starat. Veterinář také navrhoval, že by  jsme ji měli zkusit ještě připustit, ale mamka to  rázně odmítla,protože už takhle byla úplně na prášky. navíc kdyby se něco podobného opakovalo.

Přeju aby tě škola začala zase aspoň trochu bavit, abys tam nechodila jen za trest a hodně fotila a byla spokojená!:)

9 BarbaraJane | Web | 11. února 2017 v 12:46 | Reagovat

Zpětně gratuluju ke státnicím - loni jsem taky státnicovala, takže jsem proživala nimlich to samé a byla bych nevěřila, že někdo může být taky tak vynervovaný :D
Hrozně se mi líbí ta fotka z čundru - nikdy jsem na žádném nebyla, ale ráda bych.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.