Moje kecy

Na téma: Do nového roku pravou nohou

31. prosince 2016 v 11:47 | Péťa
Dnes obracíme poslední stranu knihy s názvem Rok 2016. Tenhle příběh o 365 stránkách už je nyní definitivně dopsaný a každému z nás něco přinesl. Někdy šlo o dobré věci, jindy bohužel ne. Věřím, že jsme se všichni snažili, aby bylo na světě o trochu lépe, jsou ale věci, které zkrátka neovlivníme.

Jaký byl můj rok 2016? Moc hezký!

Dokázala jsem vše, co jsem si 1. ledna pod oblohou rozzářenou ohňostroji slíbila. A možná ještě o trochu víc. Získala jsem svůj první vysokoškolský titul, byla jsem přijata na navazující studium a pracuji pro tři nové internetové magazíny. Opravdu jsem se rozfotila a vnímám, že moje snímky jsou den za dnem stále lepší a lepší. Také jsem hodně četla, cestovala a trávila čas s rodinou a kamarády. Jistě, zažila jsem i smutné chvilky, před státnicemi mi bylo vážně zle a rozhodně jsem nezhubla, nic z toho ale nevnímám zase tak tragicky.

Od roku 2017 si přeji, aby byl tak plný příležitostí a možností, jako rok minulý. Ráda bych úspěšně pokračovala ve studiu a stále se zlepšovala v psaní a focení. Chci dělat to, co mě baví, protože cítím, že mi to přináší do života opravdovou radost.


Baví mě učit se nové věci, číst si, psát a spát, procházet se přírodou a mazlit se s naším psem, vím ale, že jedna věc je mnohem, mnohem důležitější. Zdraví. Proto si z celého srdce přeji, abychom byli v roce 2017 všichni zdraví a šťastní, a hlavně abychom si toho uměli vážit. Bez zdraví totiž nejde nic, a je jedno, jak moc v ten moment chceme.

Přeji vám, aby vám rok 2017 hodně dal a málo vzal. Užijte si dnešek a dny následující pochopitelně také. Také je u nás tak krásně mrazivo?

Na téma: Štěstí v depresivním období

20. listopadu 2016 v 17:55 | Péťa
Podzim je část roku, které podle mého názoru prostě vybízí k tomu, aby člověk tak nějak víc dumal nad životem. Venku už je brzy tma, barevný skoro-letní podzim je záhy pryč a než se nadějeme, stromy už jsou holé a krajina se zdá smutná. Já každoročně cítím, jak se něco uvnitř mě uchyluje k takové tradiční depresičce, jak to familiérně nazývám.

Vím, že opravdová deprese je vážná klinická nemoc, která se nedá brát na lehkou váhu. Stejně tak ale neberu na lehkou váhu moje podzimní špatné nálady, pocity méněcennosti, smutek, pláč a sebelítost. Myslím si, že nikdo by nikdy neměl vnímat svoje vlastní pocity jako něco, co není důležité. Ano, vždy budou lidé, kteří jsou na tom hůř. O tom prostě není pohyb. Na druhou stranu ale jistě existují i šťastnější lidé a s těmi se ve chvílích štěstí přece také nesrovnáváme, ne?

Nikdo přece neříká: "Jsem opravdu šťastná, ale snažím se to neřešit. Určitě jsou i šťastnější lidé." Zatímco větu: "Je mi smutno, ale říkám si, že jsou i lidé, kteří jsou na tom hůř.", slyším stále a ze všech stran.


A tak si svoji depresičku řeším. Popláču si, koupím si něco hezkého, co vlastně ani nepotřebuji, jedu na výlet, peču… Snažím se i v těch ošklivých tmavých dnech najít něco hezkého. A i když je to někdy těžké, a ne vždy se mi to daří, mám nakonec dobrý pocit už jen z toho, že jsem to zkusila.

Proč mi to přijde natolik důležité, abych o tom psala článek? Myslím si, že je obtížné žít v dnešní rychlé a přetechnizované společnosti, která je zaměřená na výkon a výsledky. Pro mnoho lidí je zkrátka těžké být se světem v rovnováze. Každý z nás by si ale měl uvědomit, že cesta štěstí vede přes nás, ne přes jiné. To mi sami musíme být spokojení a šťastní.

A tak mám, i navzdory své podzimní depresičce, radost.

Radost z toho, že žiju ve svobodném státu, kde, alespoň zatím, mohu vyjádřit svůj názor. Radost z toho, že mohu zdarma studovat a přivydělávat si příjemnou prací. Radost z toho, že mám skvělého přítele a toho nejroztomilejšího pejska. Radost z toho, že všichni v rodině jsme zdraví. Radost z toho, že mám možnost fotit a psát, hodně číst a chodit hned do několika skvělých knihoven. Radost z vína. Radost z čaje. Radost z blogování. Radost z návštěv kina a radost z posílání dopisů. Radost z deště a radost ze sluníčka. Radost z nového kabátu. Radost ze splněné docházky a z odevzdaného referátu. Radost z radosti lidí okolo. Radost ze Zaklínače. Radost z parfému. Radost ze života.

Z čeho máte radost vy? Těším se na vaše příspěvky.

Na téma: Minimalismus, aneb, méně je někdy více!

25. října 2016 v 20:42 | Péťa
Před nějakým časem jsem četla v měsíčníku Moje psychologie poměrně zajímavý článek,* který se věnoval fenoménu minimalismu. Toto myšlenkové hnutí proklamuje, že člověk toho k životu nepotřebuje mnoho, problém je spíš v tom, že si to často neuvědomuje a hromadí věci jako o život. Výsledkem jsou pak plné skříně, nacpané kosmetické taštičky, prohýbající se knihovny, kuchyně praskající ve švech… Pochopitelně to však nekončí u materiálních věcí.

Bavila jsem se o tomhle trendu s maminkou, která také skladuje každou krávovinu. Podle ní to má co dělat s tím, že vyrostla v éře komunismu, kdy všeho bylo málo a nikdy nebylo jisté, kdy, a jestli vůbec, to zase bude k mání. V tom s ní souhlasím a určitě jí ani neberu všechny ty skříně plné nepotřebných věcí. Sama už bych to ale takhle nechtěla.

"Měj málo, potřebuj ještě méně: to je cesta k vnitřnímu míru." - Sri Chimmoy

Dřív jsem nedokázala ničemu, co mi osud přihrál do cesty, říct ne. Tohle jednoslabičné slovo je přitom velice důležité! Mě to došlo několik týdnů před státnicemi. To, že opravdu nepotřebuji vídat tolik lidí, mít tolik laků na nehty ani tolik náušnic, skladovat tolik prázdných sklenic od zavařenin a neustále nakupovat tolik dalších věcí. Už nějaký čas tak ve svém životě jedu na takové malé vlně minimalismu, zbavuji se nedůležitých věcí a zjišťuji, že mám náhle mnohem víc času i volného prostoru.

Začalo to materiálními věcmi. Protřídila jsem si skříň, kosmetiku, laky na nehty a bižuterii. Něco jsem vyhodila, něco darovala kamarádům. Pak jsem začala říkat ne na nabídky, které mě ve skutečnosti nezajímaly. Některé se týkaly nehonorovaného psaní pro různé magazíny, jiné focení věcí, na které se nechci specializovat.

Možná vám to připadá jako zveličování maličkostí, stálo mě to ale hodně práce a jsem kvůli tomu na sebe docela pyšná. Hlavně jsem si ale uvědomila, jak nezdravý vztah mámk některým materiálním věcem - zejména co se týče mého telefonu a notebooku. Právě na tom, a na zbytečném nakupování, právě teď pracuji. Snažím se nebrat si notebook do postele, nebýt celý den skloněná u mobilu a nekupovat si věci, o kterých nejsem přesvědčená, že je využiju.

Minimalismus však není všelék a já mám před sebou ještě dlouhou cestu. Stejně jako Anna Nosková ve svém článku, ani já vám nyní nepřinesu žádné rozuzlení, nepovím vám o tom, jak moc se můj život změnil a jak moc šťastná teď jsem. Jsem ale tak nějak víc v klidu a mám na sebe čas. A to se počítá!

A jak jste na tom vy? Znáte minimalismus? Co si o něm myslíte?

Těším se na vaše příspěvky,

Na téma: Krása kostelů

22. září 2016 v 18:40 | Péťa
Už jako malou mě kostely fascinovaly. Nejspíš proto, že jsme do nich s rodiči nechodili. Moje kamarádka a její rodina však byli věřící a občas, když jsme si spolu povídali a hráli, svěřovala mi některá ze svých tajemství. Dodnes mi v paměti utkvěla věta, kterou mi řekla v době, kdy nám mohlo být asi dvanáct let: "Dřív jsem tam jen seděla a moc tomu nerozuměla, ale teď už to chápu a cítím." Vím, že mluvila o Bohu, kterého já, jako opatrný ateista, tímto způsobem nevnímám. Často se mi však její slova vybaví, když tiše stojím v zadní části kostelní lodi - sílu, kterou v sobě náboženské stavby mají, totiž cítím i jako nevěřící.

Jsem přesvědčená, že kostely odráží lásku, kterou do nich věřící vkládají.

Nemluvím teď o hmotné péči, přestože je bezesporu také velmi důležitá. Mám na mysli všechny emoce, které, spolu s úžasnými architektonickými kouzly, dělají z kostelů posvátná místa. Žádná sakrální stavba přece nemůže zůstat jen obyčejnou topologickou značkou na mapě, když se v jejích zdech kumulují všechna ta tajná přání s obrovskou silou víry.

Během svého života jsem už navštívila velké množství kostelů, kaplí či katedrál. Některé z nich jsem si prohlédla jen z venku, jiné jsem prozkoumala do poslední vitráže. Existují i kostely, které velmi dobře znám, a přitom jsem je nikdy neviděla na vlastní oči. To už je prostě riziko studia dějin, dějin umění a péče o kulturní dědictví. Během těch let jsem zjistila, že zdaleka nejsilněji na mě působí staré kostely. Čím starší, tím emotivněji je vnímám.

Jako ateista, a zejména jako empiricky smýšlející člověk vzdělaný v oblasti umění, vím, že je to způsobené i správnou kombinací architektonických prvků. Samozřejmě, samozřejmě, že na mě působí gotické kostely, jejich architekti přece kladli důraz na odhmotnění, barevná vitrážová okna a působivou výšku staveb! Je to logické. Jsem ale přesvědčená, že to není jen tím.

Na stavbě a výzdobě každého kostela se podílí velké množství lidí. Všichni do něj promítají svá přání a sny, představují si jej a věří, že bude sloužit po stovky, ne-li tisíce let. Nepochybuji o tom, že velikost ducha těchto umělců je vepsána do jejich staveb stejným způsobem, jako tajná přání tisíců lidí, kteří zde prostřednictvím své víry nachází odpovědi, útěchu a sílu.

Kostely jsou prostě krásné stavby a já je nikdy nepřestanu obdivovat! Cítíte to také tak? Jaký vztah máte k sakrálním stavbám obecně?
Těším se na vaše komentáře,




Další články, které by tě mohly zajímat:

Na téma: Bloguji, protože…

29. července 2016 v 0:19 | Péťa

… už si bez toho nedokážu představit život.

Víte, když jsem si na základní škole zakládala blog, ani ve snu by mě nenapadlo, že tady bude ještě o osm let později. Já sama jsem od té chvíle ušla velmi dlouhou cestu - přijali mě na střední školu, našla jsem si přítele, úspěšně jsem odmaturovala, pořídili jsme si psa, přijali mě na bakalářské studium, s přítelem jsme se k sobě nastěhovali, našla jsem si brigádu jako redaktorka, úspěšně jsem složila státnice a získala titul Bc., přijali mě na magisterské navazující studium. Všechny tyhle mé životní milníky se odráží v mých starých článcích a lze je dohledat. Neprožívala jsem je totiž jen se svojí rodinou, ale i s mými blogovými přáteli.

Blog se stal mojí pevnou součástí a pomohl mi dospět. Naučila jsem se zde mnoho věcí, vytříbila jsem si vkus, získala základní znalosti programování a grafiky, obohatila jsem si slovník a naučila se přijímat kritiku. Byl to právě blogový svět, který ve mně prohloubil lásku ke tvoření nových věcí, zejména pak k psaní a fotografování. Narazila jsem tady totiž na úžasnou komunitu inspirativních lidí, kteří mi pomáhali, a stále ještě pomáhají, svými komentáři či tichou účastí.

Jako malá jsem měla velikou červenou kroniku, která byla původně určená pro skauty. Našla jsem ji na půdě a babička mi dovolila si ji nechat. Lepila jsem si do ní výstřižky, psala jsem do ní slohy a básničky a pak ji ukazovala kamarádkám a rodičům - svůj způsobem to byl můj první blog, vždy mě ale trápilo, že nikoho příliš nezajímá. S příchodem internetu jsem pak, víceméně nevědomě, přešla z jednoho nosiče na druhý a objevila nový svět, kterého jsem se už nevzdala.

Dnes chápu, že potřebuji svůj život sdílet nějakým kreativním způsobem. Chci mít pocit, že se o mě někdo zajímá, naslouchá mi a kriticky zkoumá můj úsudek. Kroniku si moji známí sice prohlíželi, ve skutečnosti je ale nezajímala. S blogem je to ale jiné - když mé návštěvníky nezaujme, tak prostě odejdou a už se nevrátí. V opačném případě napíšou komentář, který je pak pro mě hnacím motorem.

Vždy, když rozklinkávám stránku svého blogu, cítím v žaludku zvláštní chvění. Těším se, ale jsem i trochu nervózní. Bude tam nový komentář? Co v něm asi bude? Snad bude věcný a pozitivně laděný! Vyrovnám se s kritikou či nesouhlasem? Často tam opravdu nové komentáře jsou! Většinou jsou pozitivní, mnohdy od mých známých blogerů, stále častěji však i od těch nových.

Komentáře od lidí - to je ten důvod, proč jsem stále ještě zde.

Těším se na další plodné roky po vašem boku a na příběhy, které semnou budete sdílet. Co je tím důvodem, proč blogujete vy?

Na téma: O lidech a (ne)kritickém myšlení

29. června 2016 v 15:16 | Péťa
Generalizace neboli zobecňování je podle mého názoru hrozný nešvar, který se šíří jako lesní požár. Někteří lidé, jako by vůbec nepřemýšleli v souvislostech. Mnohdy, když vidím, co všechno jsou moji známí schopní napsat na Facebook, tak jen tiše žasnu. A leckdy žasnu i hlasitě.

Uvedu vám jeden příklad toho, proč mi generalizace tak hrozně moc vadí: Už dva roky píšu pro webový server Svět modelek a moje články mají bulvární charakter. Když o tom mluvím, dočkám se občas reakce v podobě odfrknutí a povytaženého obočí. Daného člověka už přitom nezajímá, že píšu o tom, jak to komu slušelo, komu se narodilo miminko, kdo a kdy měl přehlídku a komu vyšla nová kolekce oblečení. Vědomě jsem nikdy nenapsala nic špatného, vyhýbám se kontroverzním tématům a určitě nečíhám před domem Veroniky Kopřivové, abych zjistila, co má k obědu. Jde o slušnou práci, přitom se na mě lidé dívají skrze prsty.

Nůž v kapse se mi otevírá i tehdy, když slyším, jak někdo tvrdí, že takové a makové věci se mohou stát jenom v Česku/USA/Turecku/. Jak to asi tak mohou vědět? Mají nějaký empirický důkaz? Provedli studii, která potvrdila, že tomu tak je? Ne, jen si to myslí. Ale to už neřeknou, jejich tvrzení nezní: "Myslím, že v České republice je zdravotnictví na špatné úrovni." Kdepak, podají to, jako něco hotového, aniž by se nad tím vůbec obtěžovali přemýšlet. Díky tomu je takové tvrzení velice lehce vyvratitelné: "Myslím, že zdravotnictví v České republice je, zejména v porovnání s většinou afrických zemích, na velmi dobré úrovni."

Osobně se domnívám, že generalizace pramení z toho, že lidé mají potřebu vyjadřovat se ke všemu. Na druhou stranu jsou si ale vědomi toho, že nejsou odborníci na každou věc mezi nebem a zemí a proto se bojí sdělit, že jde jen o jejich názor. Raději tvrzení podají jako fakt, který je nezpochybnitelný.

Důležitou roli v tom všem pak podle mě hraje i vzdělání. Ne každý Čech je schopen kritického myšlení, což může mít fatální důsledky. Lidé nemají potřebu zjišťovat opoziční názory, nevědí, co je to internetová bublina a nejsou ochotní poslechnout si názory ostatních lidí. Generalizace je pak až tím posledním problémem, ve který to může vyústit.

Dnešní svět nám dává možnost vytvořit si vlastní názor. Nemusíte proto být hloupým stádem ovcí, které jen opakují, co řekl či napsal někdo jiný. Zároveň bychom si ale měli uvědomit, že náš názor není obecně platnou premisou, ale jen a pouze naším názorem. A jako takový bychom jej také měli prezentovat.

Na téma: O nezapomenutelnosti mateřského jazyka

23. května 2016 v 20:09 | Péťa
Dnešní doba je otevřená mnoha možnostem, můžeme cestovat a poznávat nejen nová místa, ale i zajímavé lidi ze všech koutů světa. Nejspíš i proto se říká, že kdo neovládá alespoň jeden cizí jazyk, jako by vůbec nebyl. Kolem jazyků přitom existuje hrozně moc podivným desinformací, které mě někdy rozesmějí, někdy rozesmutní a většinou prostě jen zarazí.

Co mám na mysli?

Jedna z největších fám se týká toho, že mateřský jazyk se prostě nezapomíná a ovládat by ho proto měl každý (zejména modelky), bez ohledu na to, jak dlouho žije v cizině. Už dávno jsem se vzdala toho, že bych tenhle jev někdy dokázala vysvětlit mamče nebo tchyni. Jak to tedy je?

Na světě existují lidé s přirozeným nadáním na jazyky, dokážou si jich osvojit velké množství a ve všech excelují (krásným příkladem je prof. Tolkien). Vůbec však nepochybuji o tom, že je mnohem víc takových, kterým se jazyky učí obtížně. Mezi ně mohou patřit i ony modelky, které se kvůli své češtině často ocitají na pranýři médií. Jako by nikdo neviděl, že žijí v prostředí, kde o češtinu ani nezakopnou! Dnes a denně jsou vystavené jazyku, který si postupně osvojují, a protože v cizině nejen pracují, ale i žijí, lehce se stane, že také jejich partner a dokonce i děti, používají jazyk, který pro ně byl zpočátku cizí. Někdy během tohoto procesu iniciace do nové společnosti prostě přepne i jejich myšlení - začnou uvažovat anglicky. Jako poslední se prý vzdávají sny, jakmile jsou však i ony v cizím jazyce, je zcela jasné, že už není nasnadě tvrdit, že je tento jazyk cizí. A to, co do té doby prožívali a angličtinou, se jim nyní děje s češtinou. Musí si překládat slova, hledat správné tvary a přemýšlet nad stavbou vět.

V mnohem menší míře to přitom jde sledovat i v jiných oblastech. Znám třeba lidi, kteří bez nejmenších problémů přeloží článek z češtiny do angličtiny, opačně jim to však trvá mnohem déle. Je to přitom logické, protože jejich myšlení se už adaptovalo na onen cizí jazyk a čeština tak dostává na frak. Můžete to vidět třeba, i pokud sledujete nějaký seriál, který ještě nemá profesionální titulky či dabing. Často můžete narazit na to, že se takové titulky zdají hrozné - slovosled není přirozený, chybí čárky, nejsou vyskloňovaná vlastní jména…

Jak to tedy s tím mateřským jazykem je?

Nejsem jazykovědec, osobně si však myslím, že nikdy nemá právo soudit, jak ostatní mluví, pokud se sám neocitl ve stejné či podobné situaci a nezná možnosti daného člověka. Nejhorší mi přijde, když někdo, kdo neumí jiný jazyk, než češtinu (a ani v té se nedokáže souvisle vyjádřit), začne pomlouvat třeba Karolínu Kurkovou, která žije v USA od svých sedmnácti. Někdy mám prostě pocit, že lidé nepřemýšlí - ne, že by to nedokázali, oni prostě nechtějí. Raději budou věřit každému slovu, které uvidí v Blesku! Ale to už jsem se trochu rozvášnila a odbočila od tématu.

Co si o téhle problematice myslíte vy? Napište mi do komentářů, klidně, i pokud se mnou nesouhlasíte.

A já se jdu zase učit ke státnicím,

Na téma: 10 knižních rad do studijního života

28. března 2016 v 16:33 | Péťa
Psaní bakalářské práce obnáší mnoho náročných činností, nicméně já jsem došla k závěru, že zdaleka nejtěžší je sehnat požadovanou literaturu. Výraz meziknihovní výpůjční služba získal v těchto dnech zcela nový rozměr. Ukázalo se však, že s knihami jsou i další problémy - původně jsem vše níže popsané chtěla jen přiložit k měsíčnímu shrnutí za březen, ukázalo se ale, že je toho dost na samostatný článek. Což je děsivé.
Snad se u čtení pobavíte. Já budu mezitím frustrovaně kopat do zdí a ječet. A příští práci nejspíš napíšu o tom, jak jsou knihy nedostupné, pitomé a těžké.


Na téma: Cítit podporu

22. února 2016 v 20:54 | Péťa
Přihlásila jsem se na navazující studium - byl to pro mě velký krok a přiznám se, že jsem dost dlouho jsem váhala. Byla jsem si sice jistá, že chci studovat dál, nevěděla jsem ale, jaký obor zvolit. Vlastně si tím stále ještě nejsem jistá - přihlásila jsem se do Plzně na Evropská kulturní studia (obor, který navazuje na moje stávající vzdělání) a do Prahy na Mediální studia (něco, co je mému srdci, i zajímavé a perspektivní práci, mnohem bližší).

Měla jsem radost, že jsem si podala i druhou přihlášku do Prahy, přestože vím, jak těžké to bude, pokud se rozhodnu jít tam studovat. Mám svůj život v Plzni, s přítelem spolu bydlíme už dva roky (celkově už spolu budeme pět let) a pokud mohu soudit, jsme spokojení. Proto mě příliš nepřekvapilo, že nebyl z vyhlídky mého dvouletého studia v Praze příliš nadšen. Nahlas to vlastně neřekl, ale viděla jsem, že ho to mrzí.

A ukázalo se, že je to jen špička ledovce. V mém okolí totiž není skoro nikdo, kdo by mě v rozhodnutí o dalším studiu podpořil!

Jsem z toho zmatená a hlavně smutná. Po střední škole nikdo vůbec nepředpokládal, že bych na vysokou školu nešla. Ani jedinkrát jsem nezaznamenala překvapení nad mých rozhodnutím, byla to automatická věc. Teď je to ale přesně naopak, všichni se diví a ujišťují. Pár lidí se dokonce zdá být překvapených tím, že zatím žádný titul nemám.

Svým způsobem vím, o co tady jde. Všichni očekávají, že si dodělám Bc., dva měsíce budu hnít na úřadu práce, posléze půjdu dělat do továrny k pásu, za dalších pár měsíců se zasnoubím, potom vdám a pak budu mít děti. Je to až děsivě očividné a bohužel musím přiznat, že se to na mě valí ze všech stran - přítel, jeho rodiče a babička, moji rodiče, dokonce i některé moje kamarádky a velká spousta mých známých.

Co to s nimi sakra je?

Je čerstvě dvaadvacet a už od střední školy vím, že děti nechci dřív, než v pětadvaceti. Kdyby se to stalo a já neplánovaně otěhotněla, nelitovala bych toho, mám stabilní a spokojený vztah i zázemí, ale pokud se mohu rozhodnout, a to mohu, hodlám ještě počkat. Jsem zdravá a přítel taky, tak proč spěchat?

Nejhorší mi přijde, jak se mě všichni snaží nenápadně postrkovat. Moje vlastní máma, která vždy říkala, že mám čas a ať myslím na školu, nyní prohlásila, jaké budou na půdě krásné dětské pokojíky. Přítelova máma hned přizvukovala. Ta mi dokonce přála k narozeninám se slovy: "Přeji ti, abys školu co nejrychleji dodělala a měla brzy děti." Mám z toho tik v oku.

Úplně nejtěžší pro mě ale je, že i přítel už by chtěl mimino. Je starší než já, ale jen o tři roky, nikdy jsem si proto nemyslela, že budu muset tohle dilema řešit. Chlapi přece dospívají pomaleji, do tohohle bodu jsme měli dospět ve stejnou dobu, ne?

Víte, je to hodně osobní věc, ze které je mi smutno. Doufám, že jsem tímhle článkem nikomu neublížila, ale přiznám se, že toužím, aby mi někdo napsal, že je správné jít si za svými sny. Nejsem přece žádná kariéristka, prostě jen chci studovat, když mám tu možnost. Nebo jsem opravdu tak sobecká?

Na téma: Maturitní plesy coby přehlídka trapnosti a módních přešlapů

19. ledna 2016 v 18:24 | Péťa
Stužkovací ples je něčím, na co se většina maturantů těší. Má to být večer, který patří jen jim a nikomu jinému - všichni jsou krásní a okouzlující, jsou středem pozornosti, každý se s nimi chce fotit, všichni je zvou na skleničku a onen odvěký strašák jménem maturitní zkouška je alespoň pro tento večer zapomenut. Je to tak i ve skutečnosti?

Ani omylem.

Mnoho lidí má na maturitní ples jistě možná krásné vzpomínky, a já jim je nechci kazit ani je nijak zlehčovat, to bych ráda řekla hned na začátku. Přesto ale tvrdím, že jde o zbytečně drahý, trapný a svým způsobem úplně zbytečný přešlap středoškolského studia. Prostě chyba!

Argument č. 1 - budu krásná princezna.

Jistěže nebudeš. Většina slečen si obleče ošklivé lesklé korzetové šaty poseté miliardou flitrů, nebo v horším případě peří, které při každém kroku odpadává. Díky nabírané sukni si nedojdou na záchod a nikdo se k nim nedostane blíž, než na půl metru. Spolužačky je do korzetu s vysokou pravděpodobností nezvládnou zašněrovat tak hezky, jako profesionální oblékačka v salónu, takže jim šaty buďto padají, nebo naopak dělají faldíky na zádech.

A protože sedmnáctiletá slečna pochopitelně není zvyklá v takové nádheře chodit, zvedá si sukni příliš vysoko a všichni se tak kochají pohledem ne její spodničku, nebo na to naopak kašle a o šaty zakopává. A musím připomínat, jak se všichni hrbí?

A i když jedna z dvaceti pubertou zaslepených slečen náhodou projeví trochu vkusu, stane se ihned terčem všech ostatních - protože tenhle večer má patřit všem, takže proč na sebe ona strhává pozornost v těch obyčejných šatech?

Argument č. 2 - rodina bude mít radost.

Nebude. Rodiče sedí na zadku za stolem a nudí se, prarodiče nechápou, co tam vlastně dělají a mladší sourozenci se snaží z někoho staršího vymámit alkohol. Maminka a tatínek možná pookřejí, když vás spatří v těch krásných šatech ala narozeninový dort, ve skrytu duše však po celou dobu počítají, kam odešly jejich peníze.

Vidí moderátora a přemítají, zda si za jejich peníze koupil nový oblek. A vida, choreografka. Zaručeně má umělá prsa za jejich poslední výplatu. Proč dostala třídní učitelka tak hodnotný dar? To jí nestačila bonboniéra? A proč si jejich princezna musela vydupat slonovinou šerpu, když bílá je o 50% levnější?

Přesto však můžeme předstírat, že rodina má z vašeho plesu radost. To ale padá ve chvíli, kdy dojde na půlnoční překvapení. Horda podnapilých slečen a chlapců už nad sebou nemá příliš velkou kontrolu, kusy oblečení létají vzduchem a rodiče přemýšlí, kde udělali při výchově chybu.

Vysledovala jsem, že zdaleka nejhorší situace nastane, rozhodne-li se třída zakončit půlnoční překvapení spontánním obratem v obrovskou pařbu. No, nebudu vám lhát, nikdo o to vlastně nestojí a všichni čekají, kdy už budou moc zatleskat. Tak jim udělejte tu radost, prosím. Něco tak trapného totiž spontálně nikdy neskončí.

Argument č. 3 - během večera se uvolním a zapomenu na starosti.

Neuvolníš. Jsem přesvědčená, že se neuvolní nikdo, komu na průběhu samotného plesu záleží - ti ostatní se prostě opijí a děj se co děj. V ten moment přichází ony vtipné momenty, kdy se všichni nesnášejí, křičí na sebe a nadávají si do dojných zvířat.

Před půlnočním překvapením je polovina třídy nenávratně ztracená a ti ostatní se snaží zachránit čest kolektivu tím, že se překřikují a navzájem se obviňují, kdo měl koho hlídat, a jak je možné, že Mařena se opila a pozvracela si šerpu.

Výsledek?

Nijak závratný - vaši nevkusně oblečení kamarádi (ať žijí jeany, zmuchlané košile, silonky v botách s otevřenou špičkou a dlouhá trička vydávající se za šaty) vás viděli, jak se v příšerných šatech hádáte se spolužáky a poté vás v opilém stavu odtáhli domů/na vlak/do taxíku.

Vaši rodiče zaplakali nad vyhozenými penězi a kvitovali, že se jim alespoň podařilo vyhrát v tombole hrnečky. Třídní učitelka si oddechla, že se nikdo nezabil a nepozvracel pana ředitele, a v klidu a tichu domova pak roztrhala poukaz, který od vás dostala - stejně jako každé čtyři roky, i tentokrát si nechá ujít úžasný výlet do opuštěného hotelu na konci světa, kde neteče teplá voda a nevaří se tam.

Po několika týdnech vám přijde vysněné DVD se záznamem celého večera. Ale protože nemáte odvahu podívat se, co jste vlastně tehdy všechno pokazili a zneuctili, darujete jej ve vší tichosti vaší babičce. Ta jej vyhodí, protože má ten večer stále ještě v živé paměti, občas dokonce křičí ze spaní, protože se jí zdá, že se dusí růžovými flitrovými šaty.

Zdám se vám přehnaně kritická? Možná, že jsem. Zatím jsem ale nikdy nenavštívila žádný stužkovací ples, který by se beze zbytku povedl a všichni byli krásní, uvolnění a spokojení. Ani ten svůj. Obzvlášť ne ten svůj. Vlastně si myslím, že šlo o velkou chybu - mohla jsem jet na týden moři a odpustit si hodně starostí.


Edit: Protože se v komentářích stále opakuje, že pletu dohromadu pojmy stužkovácí a maturitní, ráda bych podotkla, že u nás máme pouze jednu akci, na které dostaneme šerpu. Slovo stužkovací jsem tudíž používala jako synonymum pro maturitní, abyc se mi v článku neopakovala slovní zásoba. O existenci stužkovacích plesů, jsem se dozvěděla až z vašich komentářů (a díky bohu za to).
 
 

Reklama